ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.73.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 73/2015 -23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. února 2015 o dovolání podaném A. D., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, sp. zn. 55 To 156/2014 ze dne 12. září 2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 7 T 181/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 4. března 2014 sp. zn. 7 T 181/2013 byl dovolatel uznán vinným přečinem lichvy podle §218 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedený trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, přičemž jeho výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Současně bylo rozhodnuto o vzneseném nároku na náhradu škody.
O odvolání A. D. rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením sp. zn. 55 To 156/2014 ze dne 12. září 2014 tak, že podané odvolání podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal A. D. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. s tím, že v řízení předcházejícím vydání napadeného usnesení byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že v daném případě nebyla naplněna ani subjektivní stránka přečinu lichvy, ani jeho objektivní stránka, a to zejména s ohledem na údajnou nezkušenost poškozené, hrubý nepoměr vzájemného plnění a údajnou výši způsobené škody. Dále namítl porušení práva na spravedlivý proces (údajná podjatost vyšetřující komisařky, nařízené odposlechy), porušení základních zásad trestního řízení, zejména principu in dubio pro reo. Ke znaku „nezkušenosti“ ve smyslu §218 odst. 1 tr. zákoníku uvedl, že poškozená je osobou téměř třicetiletou, vystudovala Střední policejní školu a pracovala jako administrativní pracovnice u firmy Provident Financial, tedy u firmy, která se zaměřuje na finanční služby a nedá se tak o ní, podle názoru dovolatele, říct, že je nezkušená při vyřizování majetkových záležitostí. Naopak poukázal na skutečnost, že to byla poškozená, kdo využil celé situace, kontakty a v podstatě takto odsunul řešení svých dlouhodobých finančních problémů. Namítl také podjatost vyšetřující komisařky Mgr. H. (spolužačky poškozené), když je dle něj zřejmé, že takto poškozená mohla ovlivnit i výsledky telefonního odposlechu, o kterém věděla. Připustil, že poškozená mohla být v době převodu předmětné nemovitosti fakticky v tísni, avšak tato nebyla žádným způsobem zneužita. Pokud jde o určování „hrubého nepoměru vzájemného plnění“, pak i dle komentáře k trestnímu zákoníku je dle dovolatele zřejmé, že je nutno zohlednit i další okolnosti případu, ne jen vlastní hodnotu jednotlivých plnění. Ze skutkových okolností je zřejmé, že poškozená mohla v bytě dále bydlet a vyhnula se tak případné ztrátě bydlení. Také poukázal na skutečnost, že svědkyně R. zaplatila za uvedený družstevní podíl celkovou částku 540.000,- Kč a nabízí se tedy i otázka, zda skutečně získala značný prospěch ve smyslu §218 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Co se týká subjektivní stránky jemu přisuzovaného trestného činu, k té se vyjádřil v tom smyslu, že nikdy neměl v úmyslu vzbudit u poškozené existenční obavu a celou situaci nevnímal jako hrubý nepoměr a zneužití situace poškozené. Závěrem svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud „dle §265k odst. 1 trestního řádu napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, č. j. 55 to 156/2014-391 ze dne 12. 9. 2014 zrušil a dle §265 l odst. 1 trestního řádu vrátil věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.“ Dále navrhl „aby dovolací soud dle §265k odst. 2 trestního řádu zrušil i rozhodnutí obsahově navazující, zejména rozhodnutí vydaná ve vykonávacím řízení a rozhodnutí o mé povinnosti nahradit státu náklady řízení, pokud bylo o nich již rozhodnuto.“
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které jej obdrželo dne 17. prosince 2014. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k podanému dovolání ani žádný přípis, jímž by deklaroval svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněného či práva plynoucího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Přitom je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není nezbytnou podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa) nebo již v řízení, které předcházelo rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů (druhá alternativa). Dovolatel tento dovolací důvod uplatnil v jeho druhé alternativě s tím, že došlo k zamítnutí jeho řádného opravného prostředku, avšak již v řízení, které předcházelo rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku, byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Z výše uvedeného je zřejmé, že z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu tak byly námitky týkající se nezkušenosti a tísně jakožto znaku lichvy, hrubého nepoměru označených hodnot a naplnění subjektivní stránky přečinu lichvy uplatněny právně relevantně, jedná se však o námitky zjevně neopodstatněné a je k nim namístě uvést následující:
Přečinu lichvy podle §218 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo zneužívaje něčí rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo něčího rozrušení, dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, přečinu podle odst. 2 písm. a) téhož ustanovení se dopustí ten, kdo získá činem uvedeným v odstavci 1 pro sebe nebo pro jiného značný prospěch. Značným prospěchem se ve smyslu §138 odst. 1, 2 tr. zákoníku rozumí prospěch ve výši 500.000,- Kč.
Nezkušenost i podle komentáře k trestnímu zákoníku může spočívat např. v nedostatečné znalosti cen, nákupních možností, zpravidla ve spojení s důvěřivostí vůči pachateli. Jde tady především o nezkušenost při vyřizování majetkových záležitostí.
Tísní se rozumí mimořádně tíživá situace poškozeného, vyvolaná určitou, i přechodnou naléhavou potřebou, jejíž uspokojení není v možnostech poškozeného. Zpravidla půjde o hospodářskou nesnáz, např. splatnost dluhu, jehož nesplacení může vážně ohrozit společenské postavení nebo majetkové poměry poškozeného. Poškozený může jednat v tísni i tehdy, má-li sice dostatečné prostředky k jejímu odstranění, ale nemá je okamžitě k dispozici. Není podstatné, zda si stav tísně způsobil sám poškozený, nebo zda k němu došlo pod vlivem okolností na něm nezávislých (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 2168 s.).
Pokud soudy dovodily, že dovolatel využil nezkušenosti a tísně poškozené, nelze s těmito jejich závěry nesouhlasit. Byť byla poškozená absolventkou střední školy a pracovala ve firmě poskytující finanční služby (ovšem jako administrativní pracovnice), nikdy nepůsobila v oblasti realit a neměla s převodem nemovitostí žádné zkušenosti. Nelze přehlédnout, že dovolatel na základě získaných informací sám oslovil poškozenou, sdělil jí, že je vyloučena z bytového družstva (což nebyla aktuálně pravda, jinak by nemohla členský podíl převést), nadsadil výši dluhu, a i když chtěla poškozená od celé transakce ještě před podpisem odstoupit, vyvíjel na ni nátlak, aby byla celá transakce dokončena. Soudy též vycházely ze závěru, že dovolatel poškozené slíbil, že jakmile obstará peníze na zpětný odkup bytu, bude na ni členský podíl zpátky převeden, což samozřejmě poškozené neučinil. Z výše uvedeného je zjevné, že dovolatel popsaným způsobem využil nezkušenosti i tísně poškozené.
Pokud se týká hrubého nepoměru mezi jednotlivými plněními, je zřejmé, že poškozená převedla svůj byt za úplatu ve výši 182.000,- Kč, přičemž tento byt měl dle znaleckého posudku hodnotu 1.200.000,- Kč. Hrubý nepoměr nutno posoudit z hlediska současných objektivních směnných hodnot obou plnění. Hodnota vzájemného plnění se stanoví podle stejných zásad, jako se určuje výše škody (§138 odst. 1 tr. zákoníku). Pro posouzení hrubého nepoměru záleží jen na hodnotě obou plnění a jejich vzájemném srovnání, nikoli na výši výsledné škody, protože toto kritérium zákon jako znak trestného činu lichvy neuvádí (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 2169 s.). Dovolací soud tedy nemá pochyb, že pokud poškozená za úplatu ve výši 182.000,- Kč přišla o členský podíl k bytu, přičemž tento byt měl dle znaleckého posudku hodnotu 1.200.000,- Kč, je zcela zřejmé, že mezi těmito plněními je hrubý nepoměr a na tomto závěru nemůže nic změnit ani následné ujednání o právu poškozené tento byt nadále užívat. To i v případě, kdyby svědkyně R. skutečně za byt zaplatila celkově 540.000,- Kč. Vzhledem k ceně bytu lze i nadále učinit závěr o jím získání značného prospěchu ve výši nejméně 500.000,- Kč.
Také co se týká naplnění subjektivní stránky dovolateli přisuzovaného trestného činu, nemá dovolací soud pochyb o tom, že tato byla (zejména i s ohledem na výše uvedené) naplněna. Za situace, kdy dovolatel kontaktoval poškozenou a na základě navíc, ne zcela pravdivých údajů, ji přiměl k urychlenému převodu členských práv na svědkyni R., přičemž si musel být všech těchto skutečností vědom, nelze mít pochyb o tom, že takto jednal úmyslně.
Námitky týkající se údajné podjatosti policejní komisařky a nezákonnosti telefonních odposlechů nemohou být právně relevantně uplatněny pod deklarovaným dovolacím důvodem, nicméně Nejvyšší soud k nim (jako obiter dictum) uvádí, že námitku podjatosti dovolatel během trestního řízení vznesl a tato byla zákonným způsobem vyřešena. Dovolatel konkrétně neuvádí, v čem měla nezákonnost telefonních odposlechů spočívat, nicméně ani na postupu soudů v uvedeném směru nevidí dovolací soud žádné zásadní pochybení.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, když shledal, že pro konání veřejného zasedání nebyly splněny podmínky.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. února 2015
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka