ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.801.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 801/2015 -21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. července 2015 o dovolání podaném K. D. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 10 To 17/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 2 T 174/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 2 T 174/2014, byl K. D. uznán vinným jednak přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), c), d), odst. 2 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), v souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku [bod 1)], jednak pokračujícím přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku [body 2) – 4)], a jednak přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku [bod 5)], když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené trestné činy byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, přičemž pro výkon tohoto trestu byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Kladno ze dne 10. 6. 2014, č. j. 26 T 57/2014-210, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) bylo též rozhodnuto o náhradě škody.
V předmětné věci podal K. D. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 10 To 17/2015 tak, že je jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podal K. D. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný K. D. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovoláním přitom bylo usnesení odvolacího soudu napadeno ve všech jeho výrocích. Rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu podle obviněného spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení daných činů, neboť nalézací soud nesprávně nahrazoval chybějící důkazy a na základě toho pak rozhodl, přičemž uložil takový trest, který je v daném případě nepřiměřený. Nalézací soud navíc neuvěřil tvrzení, že se skutků pod body 2) až 4) obžaloby nedopustil, a rovněž neprovedl výslech družky obviněného, jehož provedením by dospěl ke zcela jinému názoru ohledně výše uvedených skutků, a to zejména s přihlédnutím k tomu, že během hlavního líčení označil za pachatelku právě ji. Odvolací soud pak toto rozhodnutí potvrdil, aniž by zkoumal jeho správnost. Nicméně na jiném místě dovolání sám uvádí, že se ke spáchání všech skutků, které jsou mu kladeny za vinu, doznal a toto jednání pomohl náležitě objasnit. Přesto však během hlavního líčení změnil svoji původní výpověď, což mu umožňuje zákon. Nalézací soud tak zjevně pochybil, když obviněnému uložil trest za skutky, k nimž se jako pachatel hlásí jiná osoba a které tedy nespáchal. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací přezkoumal rozsudek Okresního soudu v Kladně sp. zn. 2 T 174/2014 a na něj navazující usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 10 To 17/2015 a napadená rozhodnutí zrušil s tím, že přikáže Okresnímu soudu v Kladně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, avšak toto vyjádřením ze dne 3. 6. 2015 po seznámení s obsahem tohoto podání sdělilo, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně příslušný státní zástupce vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Námitky obviněného jsou zaměřeny zejména na hodnocení provedeného dokazování. Soud nalézací i odvolací však v odůvodnění svých (přijatých) rozhodnutí zřetelně a srozumitelně vyložily, na základě jakých podkladů dospěly ke svým závěrům na straně jedné a jakými (právními) úvahami se přitom řídily na straně druhé. K tvrzení obviněného, podle kterého se skutků pod body 2) až 4) obžaloby nedopustil, lze uvést, že pokud soudy dospěly k závěru, že se obviněný v prodejnách Kaufland, Billa a Penny Market zmocnil vystaveného zboží a prošel pokladním prostorem, aniž by za zboží zaplatil , přičemž tyto závěry jsou dokazovány nejen svědeckými výpověďmi pracovníků ostrahy prodejen, konkrétně svědků B. D., pracovníka ostrahy v obchodním domě Kaufland, a svědka T. H., tehdejšího pracovníka ostrahy v obchodním domě Billa, záznamy o krádežích v jednotlivých prodejnách a záznamy z kamerového systému, stejně jako dalšími skutečnostmi, které vyplývají z provedeného dokazování, lze konstatovat, že si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Soudy se zároveň zabývaly skutečností, že obviněný nejprve své jednání doznal, nicméně v průběhu hlavního líčení uvedl, že těchto krádeží se dopustila jeho družka, případně nezletilý syn. Obviněný ve svém dovolání namítá, že soudy pochybily, když neprovedly výslech jeho družky. Této námitce však nelze přisvědčit. Byť tuto skutečnost soudy ve svých rozhodnutích výslovně neuvedly, z protokolu o hlavním líčení u nalézacího soudu (č. l. 245) vyplývá, že S. K. byla předvolána jako svědkyně, přičemž využila svého zákonného práva a ve věci odmítla vypovídat. Rovněž nelze přehlédnout, že během celého trestního řízení, tedy s výjimkou strohého prohlášení během hlavního líčení u soudu prvního stupně, obviněný opakovaně uváděl, že jemu přičítané jednání nepopírá, vše plně doznává a všeho lituje. K výše uvedenému lze shrnout, že tvrzení obviněného, týkající se jiného (skutečného) pachatele, je přesvědčivě vyvráceno provedenými důkazy. Námitky ohledně dalších chybějících důkazů již nebyly blíže konkretizovány. Nejvyšší soud připomíná, že v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, když rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jejich výlučné kompetence. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy prvního i druhého stupně své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Nejvyšší soud se navíc nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek tak nemohou mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými by obviněný vytýkal neúplnost provedeného dokazování. Jinak řečeno, nelze se takto domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze spolehlivě přijmout jim adekvátní právní závěry.
Obviněný již blíže nekonkretizoval, v čem spatřuje nepřiměřenost uloženého trestu, ani nepřednesl žádné argumenty, na základě kterých by měl soud namítanou nepřiměřenost zvážit. Přitom nalézací soud řádně odůvodnil výši uloženého trestu, když přihlédl jak k povaze a závažnosti spáchaných trestných činů, k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům obviněného a k jeho dosavadnímu způsobu života, tak i ke skutečnosti, že obviněný nestál před soudem poprvé. V neprospěch obviněného tak svědčí jeho speciální recidiva v podobě předchozí majetkové i násilné trestné činnosti. Zároveň však bylo přihlédnuto k dílčímu doznání obviněného a ke skutečnosti, že odcizením zboží nebyla způsobena příliš velká škoda. Odvolací soud poté zcela přiléhavě shrnul, že uložený trest, vyměřený v dolní polovině zákonné trestní sazby, se v důsledku výše uvedeného nejeví jako nepřiměřeně přísný. Ostatní námitky obviněného jsou rázu obvyklých výhrad procesní strany a nedosahují úrovně, na niž by byl dovolací soud povinen (z důvodu porušení práva obviněného na spravedlivý proces) reagovat.
Nejvyšší soud proto neshledal ve věci žádný, natož pak extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Soudy v odůvodnění svých (přijatých) rozhodnutí objasnily, z jakých důkazů vycházely, jak jednotlivé důkazy hodnotily a proč uznaly obviněného vinným právě výše uvedenými trestnými činy. Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v uvedeném směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Z uvedeného je potom zjevné, že námitkám obviněného z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze přisvědčit.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání K. D. odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. července 2015
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu