ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.842.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 842/2015 -24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. července 2015 o dovolání podaném P. K. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 8 To 522/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě sp. zn. 10 T 160/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 10 T 160/2014 byl P. K. uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roků, přičemž mu takto uložený trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
V předmětné věci podal P. K. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 8 To 522/2014 tak, že je jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podal P. K. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím své obhájkyně a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný P. K. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejprve namítl, že soud hodnotil provedené důkazy jednostranně a nevzal v úvahu skutečnosti svědčící ve prospěch obviněného, což mělo za následek nesprávná skutková zjištění, ze kterých pak vyplynulo i nesprávné právní posouzení skutku. Dále uvedl, že jednáním, jež je mu kladeno za vinu, neporušil předmět ochrany u trestného činu výtržnictví a nedošlo tak k naplnění skutkové podstaty, přičemž dle obviněného nikoli každé fyzické napadení, byť spáchané na veřejnosti, lze kvalifikovat jako trestný čin výtržnictví, když v jednotlivých případech je třeba vzít v úvahu okolnosti, které pak obviněný uvádí s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 5 Tdo 1594/2008-I. K tomuto dále odkázal i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2001, sp. zn. 3 Tz 208/2001, resp. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 7 Tdo 224/2002, a to se závěrem, že konflikt mezi obviněným a poškozeným nevystihuje podstatu trestného činu výtržnictví. Skutková zjištění dále neobsahují dostatečný podklad pro závěr o naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání. Jedním ze znaků je totiž požadavek, aby pachatel jiného nutil, tedy působil na jeho svobodnou vůli se samostatně rozhodovat, ve snaze tuto ovlivnit v souladu s tím, co po něm žádá a volí přitom prostředky donucení (násilí, pohrůžku násilí nebo pohrůžku jiné těžké újmy). Nadto zdůraznil, že poškozený v celém incidentu neměl roli svědka, takže ani neměl co hlásit. Dále uvedl, že právní kvalifikace trestného činu krádeže je naprosto nepodložená, když neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu, jelikož si obviněný cizí věc (startovací karty) nepřisvojil, přičemž nebyl prokázán ani jeho úmysl tak vůbec učinit. Soudy obou stupňů se navíc nevyrovnaly s okolností, že k přisvojení cizí věci ani dojít nemohlo, jelikož se nejednalo o věc v právním slova smyslu, nýbrž pouze o příslušenství věci, které samo o sobě nemá žádnou hodnotu, využitelnost a upotřebitelnost a není jej možné bez věci hlavní (osobního automobilu) jakýmkoli způsobem užívat. Soudy prvního i druhého stupně navíc postupovaly v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe, neboť zbytečně aplikovaly ustanovení trestního zákoníku tam, kde k řešení situace postačovalo aplikovat normy civilního práva. S přihlédnutím k okolnostem, že jednání obviněného nebylo vedeno přímým úmyslem, nikomu nebyl způsoben žádný závažný následek, skutek nebyl spáchán veřejně a byl spíše důsledkem rodinné hádky, zvýšených emocí a provokativního chování poškozeného, měla být celá záležitost řešena spíše v přestupkovém řízení. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 8 To 522/2014 zrušil a dle svého uvážení buď přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí nebo ve věci sám rozhodl.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila příslušná státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně), která uvedla, že obviněný vznesl právně relevantní námitky, neboť zpochybnil správnost právní kvalifikace svého trestného jednání. K tomuto dále uvedla, že u činu výtržnické povahy je třeba zaměřit se zejména na to, jaká byla intenzita útoku, jeho typické rysy a průběh, jimiž je výraznou měrou charakterizován především způsob provedení činu, kdy je třeba hodnotit, šlo-li jen o slovní projevy nebo o jiné nebezpečnější projevy, zda a jaké doprovodné jevy tu přistupovaly, apod. V souladu s názorem nalézacího soudu zkonstatovala, že skutečnosti, které výtržnické jednání obviněného rámovaly, byly takového charakteru, že posunuly jeho jednání do trestněprávní roviny. Byť poškozený neutrpěl žádné zásadní zranění, z dalších následků útoku (poškozený měl poničený oděv, brýle, roztrhané řetízky, obviněný mu vyrazil mobilní telefon z ruky, vyndal startovací karty z auta) je možné dovodit, že šlo o systematický, cílený, déletrvající útok zaměřený k eliminaci snahy poškozeného přivolat policii a sjednat tímto způsobem pořádek. Jednání obviněného tak mělo výtržnický charakter, a to s ohledem na intenzitu útoku, jeho průběh, následky i účel. Dle státní zástupkyně soudy obou stupňů správně podřadily trestné jednání obviněného i pod ustanovení §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku, tedy zločin vydírání, neboť byly naplněny veškeré znaky této skutkové podstaty. Z popsaného jednání totiž vyplývá, že obviněný použil vůči poškozenému násilí, neboť jej tloukl pěstí do obličeje a dalších částí těla, a to pouze proto, aby nevolal policii, přičemž poškozený tak chtěl učinit, jelikož byl svědkem nevhodného jednání obviněného vůči jeho manželce J. K. Poškozený byl přitom jednoznačně v postavení svědka ve smyslu §175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Jako zjevně neopodstatněné státní zástupkyně označila rovněž námitky k právní kvalifikaci jednání obviněného jako trestný čin krádeže, neboť je evidentní, že startovací karta k vozidlu je věcí v právním slova smyslu, kdy se jedná o movitou věc, která má svoji hodnotu a o její využitelnosti nevznikají žádné pochybnosti. Státní zástupkyně závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby tak učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Byť obviněný blíže nekonkretizuje, které konkrétní důkazy měly být hodnoceny jednostranně a které skutečnosti svědčící ve prospěch obviněného nebyly brány v úvahu, Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování a zabránily provádění zjevně nadbytečných důkazů a průtahům v řízení. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy prvního i druhého stupně své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Nejvyšší soud se navíc nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek tak nemohou mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Pokud by obsahem dovolání byly pouze tyto námitky, pak by s poukazem na výše uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b.
Právně relevantně však obviněný uplatnil námitky, kterými zpochybnil správnost právní kvalifikace jeho jednání.
Pokud jde o námitku obviněného stran nenaplnění skutkové podstaty trestného činu výtržnictví , lze uvést, že ustanovení §358 tr. zákoníku chrání klidné občanské soužití proti závažnějším útokům narušujícím veřejný klid a pořádek, přičemž zpravidla bývají ohroženy i další zájmy, jako zdraví lidí, cizí majetek, čest a důstojnost lidí apod. Výtržnictví přitom může spočívat v napadení jiného , čímž se rozumí jakýkoli fyzický útok proti tělesné bezpečnosti osoby. Při posuzování činů výtržnické povahy je nutné z hlediska §358 tr. zákoníku zejména: a) uvážit intenzitu, rysy a průběh útoku, b) posoudit okolnosti, za nichž byl čin spáchán, c) zjišťovat pohnutku činu, d) zhodnotit následky, e) zhodnotit osobu pachatele (srov. R 4/1976). Obviněnému lze přisvědčit v tom, že nikoli každé napadení, byť k němu dojde veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, musí být nezbytně výtržností ve smyslu trestněprávních předpisů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 7 Tdo 224/2002, anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2001, sp. zn. 3 Tz 208/2001). Místem veřejně přístupným je poté míněno místo, kde se může vyskytovat široký okruh individuálně neurčených osob, a také se zde více lidí zpravidla zdržuje. Přitom ale není podmínkou, aby v okamžiku trestného jednání byla veřejnost fakticky přítomna. S tímto pak podle zjištění dovolacího soudu plně koresponduje charakteristika inkriminovaného místa, a to např. na rozdíl od okolností uvedených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 5 Tdo 1594/2008-I, které obviněný zmínil ve svém dovolání, kdy k fyzickému kontaktu došlo uvnitř stavby. V této věci se však výtržnické jednání odehrálo na ulici před vstupem do zdravotního střediska. Byť se toto jednání odehrálo v brzkých ranních hodinách, je třeba vzít v potaz, že k němu došlo právě před zdravotnickým zařízením, kde nelze přítomnost dalších občanů ani v takovou dobu vyloučit. Konflikt navíc zaregistrovala žena, která se s žádostí o zakročení obrátila na ochranku nedalekého klubu. Tudíž nelze dát za pravdu ani argumentu, že na místě žádná veřejnost přítomna nebyla. S přihlédnutím k obligatorním znakům skutkové podstaty trestného činu výtržnictví, stejně jako k intenzitě útoku, jeho průběhu a následkům je pak zřejmé, že skutková podstata zmíněného trestného činu nepochybně naplněna byla.
Skutková zjištění podle obviněného rovněž neobsahují dostatečný podklad pro závěr o naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání , přičemž poškozený ani nebyl v pozici svědka, jak dovodily soudy prvního a druhého stupně. Tomuto tvrzení však nelze přisvědčit. Při trestném činu vydírání je objektem svobodné rozhodování člověka a objektivní stránka poté spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Čin je následně dokonán právě násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. K tomu lze dodat, že opominutím se rozumí nevykonání toho, co by jinak donucovaná osoba vykonala. Dále lze uvést, že podmínkou trestnosti jednání pachatele podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku je, že vydírání bylo spácháno na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi , a to v souvislosti s výkonem jejich povinnosti , přičemž pojem v souvislosti je nutné nazírat šířeji, než pojem výkon . V tomto postačí jakákoli, byť vzdálená, souvislost. Přitom v této věci bylo zjištěno, že poškozený byl svědkem nevhodného jednání obviněného vůči jeho manželce J. K., což chtěl řešit oznámením na policii. Z popsaného jednání dále vyplývá, že obviněný použil vůči poškozenému násilí, tloukl jej do obličeje a dalších částí těla, a to, přinejmenším prvotně, právě proto, aby nevolal policii. Rovněž je nezbytné zmínit, že za svědka ve smyslu §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku je třeba považovat nejen osobu, která již byla předvolána jako svědek, a má tedy procesní postavení svědka, ale i osobu, kterou pachatel vydírá pro budoucí výkon její svědecké povinnosti, neboť za svědka je nezbytné považovat osobu, která vnímala skutečnosti, které mohou být podkladem pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení (srov. R 15/2002). Jednání pachatele tak bývá vedeno úmyslem odradit takového svědka od řádného plnění jeho povinností vyplývajících z trestního řádu. S přihlédnutím k výše uvedenému, a v souladu s názorem soudu nalézacího i odvolacího, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že skutková podstata trestného činu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku byla za daných (prokázaných) okolností naplněna.
Stejně tak Nejvyšší soud neshledal jako důvodnou námitku stran nenaplnění potřebných znaků jednání obviněného, aby mohlo být kvalifikováno jako trestný čin krádeže. Jednání pachatele při spáchání trestného činu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spočívá v přisvojení si cizí věci tím, že se jí zmocní a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou , přičemž cizí věcí se v tomto případě rozumí movitá věc, jež nenáleží pachateli. Pachatel poté přisvojením získává možnost trvalé dispozice s cizí věcí, přičemž není rozhodné, jak následně s věcí, co se jí zmocní, skutečně nakládá. O přisvojení tak jde i v případě, když pachatel cizí věc po činu odhodí či zničí. Z provedených důkazů přitom vyplývá, že si obviněný přisvojil startovací karty poškozeného, kdy se jedná o movité věci a o jejichž využitelnosti nevznikají žádné pochybnosti, a způsobil tak na cizím majetku škodu přesahující podle §138 odst. 1 tr. zákoníku spodní hranici škody nikoli nepatrné, tedy nejméně 5.000,- Kč, kdy výše škody byla poškozeným řádně doložena, a to částkou ve výši 6.405,- Kč. Se startovacími kartami obviněný sice naložil přesně nezjištěným způsobem, avšak tato okolnost již nemá vliv na právní kvalifikaci jeho jednání.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti rovněž nelze přisvědčit námitce obviněného, že soudy postupovaly v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe, neboť měly zbytečně aplikovat ustanovení trestního zákoníku tam, kde k řešení situace postačovalo aplikovat normy civilního práva. Tuto námitku obviněný opřel o nízký stupeň škodlivosti jeho jednání pro společnost, jakožto i o názor, že celá záležitost měla být řešena v přestupkovém řízení.
K tomu je nutné nejprve uvést, že použití zásady subsidiarity trestní represe v návaznosti na zásadu ultima ratio je zakotveno v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1634/2014). Na druhé straně je potřeba uvést, že princip ultima ratio nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky. Princip ultima ratio nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně zdraví, majetku, či občanského soužití. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý. Na základě shora uvedeného soudy zcela správně shledaly v činech obviněného naplnění všech znaků skutkových podstat zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Ostatní námitky obviněného jsou rázu obvyklých výhrad procesní strany a nedosahují úrovně, na niž by byl dovolací soud povinen (z důvodu porušení práva obviněného na spravedlivý proces) reagovat.
S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání P. K. odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. července 2015
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu