ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.910.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 910/2015 -39
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 16. prosince 2015 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným P. N., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 9 To 11/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 29 T 64/2014, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 9 To 11/2015, zrušuje .
Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 11. 2014, sp. zn. 29 T 64/2014, byl ohledně obviněného P. N. podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušen výrok o vině o pokračujícím trestném činu, celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které měly ve zrušeném výroku o vině svůj podklad, z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 13. 1. 2014, sp. zn. 15 T 59/2013, který nabyl právní moci dne 14. 5. 2014, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. 6 To 118/2014. Při vázanosti skutkovými zjištěními ve zrušeném rozsudku bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný P. N. se uznává vinným dvěma pokračujícími zločiny podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) za jednání popsaná v bodech ad I/ 1) - 4) a ad II/ 1) - 3) výroku o vině. Trestná činnost obviněného spočívala v tom, že
„I/ v níže uvedených případech uzavřel dohody o půjčkách, přestože věděl, že jeho nepříznivá finanční a majetková situace mu neumožní inkasované finanční prostředky vrátit ve sjednaných termínech splatnosti, ani později, což také neučinil, neboť je nemajetný a současně je proti jeho osobě vedena řada exekučních řízení, mimo jiné na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. 7. 2003, č. j. 19 Nc 7348/2003-9, které nabylo právní moci dne 30. 6. 2004, pro pohledávku ve výši 28.350.000,- Kč, kterou dosud neuhradil, a takto: 1) počátkem července 2010 na blíže nezjištěném místě v P. - P.., pod příslibem zhodnocení vložených peněz, vylákal od Ing. P. Ř., finanční hotovost ve výši 700.000,- Kč, poškozenému jako zajištění dluhu vystavil směnku na částku 850.000,- Kč se splatností do konce července 2010 a tuto podepsal jako JUDr. P. N., v termínu nezaplatil a v srpnu 2010 poškozenému nabídl novou navýšenou směnku na částku 1.100.000,- Kč se splatností 7. 9. 2010 a opět se podepsal jako JUDr. P. N., peníze nezaplatil a v listopadu 2011 požádal o rozdělení dlužné částky na 3 díly a podepsal 3 směnky, každou na částku 370.000,- Kč a při podpisu neoprávněně uvedl akademický titul, poškozeného uvedl v omyl, neboť s ohledem na svou majetkovou situaci od počátku věděl, že nebude schopen finanční prostředky vrátit, poškozenému Ing. P. Ř. způsobil škodu ve výši 700 000,- Kč,
2) dne 6. 8. 2010, v P., ul. U R., pod záminkou krátkodobé půjčky, vylákal od poškozeného Ing. Z. J., finanční hotovost ve výši 300.000,-Kč, kterou se zavázal vrátit nejpozději dne 11. 8. 2014, přestože věděl, že svému závazku nedostojí, což také neučinil, a finanční hotovost poškozenému v této lhůtě ani později nevrátil, čímž poškozenému Ing. Z. J., způsobil škodu ve výši 300.000,- Kč (převzato z rozsudku OS Praha 3, sp. zn.: 15 T 59/2013),
3) dne 29. 11. 2010, v P., ul. K., pod záminkou krátkodobé půjčky, vylákal od poškozeného JUDr. J. K., finanční hotovost ve výši 200.000,- Kč, kterou se zavázal vrátit nejpozději dne 3. 12. 2010, přestože věděl, že svému závazku nedostojí, což také neučinil, a finanční hotovost poškozenému v této lhůtě ani později nevrátil, pouze dne 18. 5. 2012 uhradil částku ve výši 30.000,- Kč, čímž poškozenému JUDr. J. K., způsobil škodu ve výši 170.000,- Kč (převzato z rozsudku OS Praha 3, sp. zn.: 15 T 59/2013),
4) dne 18. 5. 2012, v P., S. n., v kavárně S., využil omylu poškozeného Mgr. J. P., o své pravé identitě, neboť poškozený pokládal obžalovaného za syna svého přítele J. B., v důsledku čehož vyhověl žádosti obžalovaného o poskytnutí finanční půjčky ve výši 400.000,- Kč, který jej v jeho omylu ohledně záměny osob úmyslně utvrzoval mimo jiné tím, že se nechal oslovovat jménem "J.", přičemž finanční prostředky se zavázal vrátit nejpozději dne 3. 6. 2012, přestože věděl, že svému závazku nedostojí, což také neučinil, a finanční hotovost poškozenému v této lhůtě ani později nevrátil, čímž poškozenému Mgr. J. P., způsobil škodu ve výši 400.000,- Kč (převzato z rozsudku OS Praha 3, sp. zn.: 15 T 59/2013)“, a
„II/ v níže uvedených případech uzavřel dohody o půjčkách, přestože věděl, že jeho nepříznivá finanční a majetková situace mu neumožní inkasované finanční prostředky vrátit ve sjednaných termínech splatnosti ani později, což také neučinil, neboť je nemajetný a současně je proti jeho osobě vedena Obvodním soudem pro Prahu 10 řada exekučních řízení pro celkové pohledávky přesahující výši 40 milionů Kč, mimo jiné na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. 7. 2003, č. j. 19 Nc 7348/2003-9, které nabylo právní moci dne 30. 6. 2004, pro pohledávku ve výši 28.350.000,- Kč, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 2. 2011, č. j. 58 EXE 19/2011-20, které nabylo právní moci dne 19. 4. 2011, pro pohledávku ve výši 7.000.000,- Kč, s úrokem z prodlení ve výši 6% od 23. 9. 2008 do zaplacení a náklady řízení ve výši 493.480,- Kč, usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 10. 2010, č. j. 49 EXE 3367/2010-14, které nabylo právní moci dne 5. 5. 2012, pro pohledávku ve výši 1.542.245,60,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 6% od 20. 3. 2010 do zaplacení a náklady řízení ve výši 144.520,- Kč, usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 10. 2010, č. j. 54 EXE 3388/2010-13, které nabylo právní moci dne 5. 5. 2012, pro pohledávku ve výši 1.100.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 6 % od 1. 1. 2009 do zaplacení a náklady řízení ve výši 116.126,- Kč, a další, které dosud neuhradil, a takto: 1) dne 11. 12. 2012 v P., M. n., na Úřadu městské části P., si od Ing. P. H., pod falešnou záminkou výhodného zakoupení bytu pro svou sestru M. K., kdy se neoprávněně vydával za doktora práv, vypůjčil částku ve výši 450.000,- Kč, uznání dluhu podepsal jako JUDr. P. N. a zavázal se splatit dluh do 19. 12. 2012, peníze v termínu nevrátil a pod smyšlenými záminkami nadále termín vrácení peněz odkládal, ač od počátku věděl, že vzhledem ke své finanční situaci nebude schopen peníze vrátit, poškozenému Ing. P. H. tak způsobil škodu ve výši 450.000,- Kč,
2) dne 5. 9. 2013 kolem 16.00 hod. v P., ul. Š. v kanceláři BV R., si pod záminkou, že je v momentální tísni a potřebuje vyplatit auto ze servisu, které od něj koupí jeho matka M. K., vypůjčil od V. B., částku 290.000,- Kč, podepsal směnku, a to v přítomnosti manželky poškozeného J. B., a své matky M. K.,
3) dne 3. 9. 2013 si od poškozeného V. B., vypůjčil částku 155.000,- Kč, o čemž sepsali téhož dne Smlouvu o půjčce se splatností 18. 9. 2013, ve stanoveném termínu peníze nevrátil a pod různými záminkami vrácení odkládal, ač vzhledem ke své finanční situaci od počátku věděl, že nebude schopen dluhy uhradit, a poškozenému V. a J. B. tak pod body II/2, 3 způsobil celkovou škodu ve výši 445.000,- Kč.“
Za to byl obviněnému pod bodem I. uložen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku, za použití §45 odst. 1 tr. zákoníku, společný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem; a výrokem pod bodem II. podle §209 odst. 4 tr. zákoníku další trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl rovněž podle §56 odst. odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Jednotlivými výroky podle §228 odst. 1 tr. ř. soud obviněnému uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným: Mgr. J. P., bytem P., H., částku 400.000 Kč, Ing. P. Ř., bytem M., P., částku 700.000 Kč, V. B., a J. B., J., částku 445.000 Kč a Ing. P. H., bytem L., D., částku 450.000 Kč.
K odvolání obviněného Městský soud v Praze jako soud druhého stupně rozsudkem ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 9 To 11/2015, podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. shora citovaný rozsudek zrušil ve výroku o trestech. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. poté znovu rozhodl tak, že podle §209 odst. 4 tr. zákoníku, za použití §45 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku, obviněnému nově uložil společný a souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti a půl roku. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku ho pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s dozorem. Současně výrokem podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 13. 1. 2014, sp. zn. 15 T 59/2013, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 6 To 118/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 12. 3. 2015 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu v odvoláním napadených nezrušených výrocích nabyl právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu a zároveň i proti předcházejícímu rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný P. N. následně dovolání , v němž uplatnil důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. b), d) a g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) předně namítl, že byl zkrácen ve svém právu na obhajobu a právu na spravedlivý proces postupem odvolacího soudu, který dne 12. 3. 2015 konal veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti. Soud podle jeho názoru porušil zákonná ustanovení o přítomnosti obžalovaného ve veřejném zasedání. Tím založil vadu řízení předpokládanou v důvodu dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Dovolatel zdůraznil, že se chtěl veřejného zasedání zúčastnit, ale to mu nebylo umožněno, neboť nebyl řádně a včas vyrozuměn o jeho konání. K tomu poznamenal, že měl i předtím zájem účastnit se hlavních líčení před soudem prvního stupně, v čemž mu ovšem bránily zdravotní potíže, jejichž existenci soudu vždy náležitě doložil. Zároveň však nechtěl působit průtahy v řízení, a proto v některých případech souhlasil s konáním hlavního líčení v jeho nepřítomnosti.
V rámci dalšího uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel namítl, že soudy obou stupňů chybně posoudily stíhané skutky jako dva pokračující zločiny podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, ačkoli nevykazovaly všechny obligatorní znaky dané skutkové podstaty. Ani z jedné z tzv. skutkových vět výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně podle něj nevyplývá, že tam popsaným jednáním naplnil zejména subjektivní stránku trestného činu podvodu, tj. jednal v úmyslu se obohatit tím, že by jednotlivé poškozené uvedl v omyl lživým sdělením, že jim peněžní prostředky vrátí. Dovolatel trvá na tom, že soudy při rozhodování neměly k dispozici takové důkazy, které by svědčily o jeho podvodném úmyslu, a v tomto směru hodnotily důkazní materiál v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Navíc mu neumožnily výslech svědka V., který by potvrdil jeho obhajobu, podle níž důvodně předpokládal, že v blízké době získá určité peněžní prostředky za zprostředkovatelskou činnost a bude tak schopen svým závazkům vůči poškozeným dostát.
S ohledem na výše uvedené námitky obviněný závěrem dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 9 To 11/2015, tak i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 11. 2014, sp. zn. 29 T 64/2014, a rozhodnutím podle §265m odst. 1 tr. ř. ho zprostil podané obžaloby.
V podání ze dne 3. 7. 2015, označeném jako „doplnění dovolání ze dne 5. 6. 2015“, obviněný uplatnil rovněž důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. V jeho rámci namítl, že ačkoli v průběhu řízení před soudem prvního stupně řádně předložil doklady osvědčující jeho zdravotní stav, včetně potvrzení o pracovní neschopnosti, došlo ze strany soudkyně ke zcela nestandardnímu a neoprávněnému postupu, kdy si jeho zdravotní stav ověřovala přes právní oddělení nemocnice, ačkoli pro to nebyl dán žádný důvod. Z toho dovolatel dovodil podjatost soudkyně vůči jeho osobě, která jí bránila v nestranném rozhodnutí. To se projevilo zejména v uložení nepřiměřeně přísných trestů, které byly následně zrušeny odvolacím soudem. Dovolatel proto požádal, aby v případě, že bude věc vrácena k novému rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud současně nařídil její projednání a rozhodnutí v jiném složení senátu.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). K uplatněnému důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. v obecné rovině uvedl, že podmínky pro konání veřejného zasedání o odvolání v nepřítomnosti obviněného stanoví trestní řád podstatně méně striktně, nežli v případě konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného. Jediné ustanovení, které tuto problematiku výslovně upravuje, je §263 odst. 4 tr. ř., který však na danou trestní věc nedopadá. Týká se totiž situace, kdy je obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody. Státní zástupce současně konstatoval, že zmíněný dovolací důvod může být naplněn i tehdy, kdy byla obviněnému účast u veřejného zasedání znemožněna porušením ustanovení trestního řádu o přípravě veřejného zasedání (§233 tr. ř.) nebo o doručování (§62 a násl. tr. ř.). Obviněný sice namítl, že mu nebylo řádně doručeno vyrozumění o konání neveřejného zasedání, ovšem které konkrétní ustanovení trestního řádu o doručování mělo být v jeho neprospěch porušeno, již nespecifikoval. Na tomto místě státní zástupce pro úplnost připomněl, že vyrozumění o konání veřejného zasedání o odvolání není písemností, u které by bylo vyloučeno užití §64 odst. 4 tr. ř. Odvolací soud tedy měl právo vycházet z tzv. fikce doručení tohoto vyrozumění, a to po marném uplynutí desetidenní lhůty k vyzvednutí příslušné zásilky na poště. Dovolání obviněného tak podle státního zástupce není v této části důvodné.
Pokud jde o námitky uplatněné pod důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupce konstatoval, že většinu z nich pod citovaný důvod podřadit nelze, neboť jde o výtky procesního a nikoli hmotně právního charakteru. Skutková zjištění vymezená pod body ad I/2) - 4), převzatá do výroku o vině z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ve věci sp. zn. 15 T 59/2013, pak obviněný v projednávané trestní věci nemohl dovoláním napadnout vůbec (tj. ani v případě existence tzv. extrémního rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy). Za formálně právně relevantní považuje státní zástupce toliko nekonkrétně formulovanou námitku dovolatele, že znění skutkových vět neodpovídá znakům pokračujících zločinů podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Nepovažuje ji však za opodstatněnou. Popis skutků ve výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně podle jeho názoru všechny znaky příslušných skutkových podstat trestných činů, včetně subjektivní stránky (úmyslného zavinění), vyjadřuje dostatečně. Pro úplnost považoval státní zástupce za potřebné zmínit, že lze mít určité pochybnosti o tom, zda všechny dílčí útoky vymezené pod body I. a II. výroku o vině byly spáchány za podmínek pokračování podle §116 tr. zákoníku, konkrétně za podmínky blízké časové souvislosti mezi nimi. Poukázal přitom na časový odstup mezi dílčími útoky ad I/3 a I/4 v délce cca osmnácti měsíců a odstup mezi dílčími útoky ad II/1 a II/2 v délce cca devíti měsíců. Současně ovšem shledal, že dovolání obviněného v tomto směru žádné konkrétní a kvalifikované námitky neobsahuje a danou problematikou se proto v rámci dovolacího přezkumu zabývat nelze.
Své vyjádření uzavřel státní zástupce návrhem, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovil i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný P. N. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání jako celek je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. b), d), g) tr. ř., na které odkázal.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, pokud byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Tento dovolací důvod tedy předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti obecně je, aby mu byla zajištěna reálná možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena.
Poněkud odlišně jsou poté trestním řádem stanoveny požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení (§196 a násl. tr. ř.), které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, a podmínky, za kterých lze jednat v nepřítomnosti obviněného ve veřejném zasedání (§232 a násl. tr. ř.).
Vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného mj. ve veřejném zasedání, může k jeho naplnění dojít především porušením ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., podle nějž lze v nepřítomnosti obviněného, který je omezen na svobodě, protože je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Přítomnost obviněného u veřejného zasedání z hlediska citovaného dovolacího důvodu může být nezbytná dále v případech, že se soud sám rozhodl obviněného k takovému veřejnému zasedání předvolat a tím dal jednoznačně najevo, že v jeho nepřítomnosti nemůže jednat a rozhodovat. Konečně, s ohledem na ústavní právo obviněného, vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též tehdy, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání.
Obviněný opřel svůj názor o naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. o argumentaci založenou na tom, že mu bylo odepřeno právo zúčastnit se veřejného zasedání odvolacího soudu, neboť o jeho konání nebyl řádně a včas „vyrozuměn“. Soud druhého stupně si podle jeho názoru počínal nesprávně, pokud o jeho řádném opravném prostředku rozhodl v jeho nepřítomnosti s odůvodněním, že pro takový postup byly splněny všechny zákonné podmínky.
Takové námitky lze z hlediska uplatněného dovolacího důvodu považovat za právně relevantní a Nejvyšší soud v této části neshledal důvody pro odmítnutí dovolání. Proto podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti kterému bylo dovolání podáno, jakož i řízení mu předcházející, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání relevantně uvedeny. Dospěl k závěru, že shora uvedené vady jsou dovolatelem vytýkány důvodně .
Z obsadu předloženého spisu vyplývá, že odvolací soud v posuzované trestní věci nejprve nepovažoval přítomnost obviněného při veřejném zasedání, které se mělo konat dne 4. 2. 2015, za nutnou a počítal i s alternativou, že odvolání může být projednáno v jeho nepřítomnosti. K veřejnému zasedání tedy obviněného nepředvolával, ale toliko ho o jeho konání vyrozuměl , a to vzorem č. 7a (vyrozumění o veřejném zasedání) podle Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 20. 4. 2004, č. j. 20/2004-Org. o vydání vzorů „tr. ř., o. s. ř., k. ř., d. ř.“ doporučených pro použití v trestním a v občanském soudním řízení (viz pokyn předsedkyně senátu na předkládací zprávě a doručenka na č. l. 512 spisu). Podáním ze dne 2. 2. 2015 obviněný požádal o odročení nařízeného veřejného zasedání s tím, že v určený termín se hodlá osobně zúčastnit hlavního líčení probíhajícího v jiné jeho trestní věci. Na základě předmětné žádosti odvolací soud odročil veřejné zasedání na 12. 3. 2015. Na č. l. 522 verte spisu je založen referát předsedkyně senátu odvolacího soudu s pokynem, aby byl obviněný k odročenému veřejnému zasedání nyní již předvolán s upozorněním, že jeho osobní účast při něm považuje soud za „bezpodmínečně nutnou“ . Obviněný měl být podle pokynu předsedkyně senátu zároveň poučen o možných důsledcích nerespektování předvolání. Nejvyšší soud se zároveň seznámil s obsahem zásilky založené na č. l. 530 spisu, v níž se skutečně nacházelo předvolání obviněného k veřejnému zasedání na den 12. 3. 2015 s upozorněními na případné následky neúčasti obviněného (viz pokyn předsedkyně senátu shora).
Na tomto místě je nezbytné připomenout, že předvolání obviněného k veřejnému zasedání patří mezi písemnosti uvedené v §64 odst. 5 písm. a) tr. ř. , u nichž je vyloučeno tzv. náhradní doručení postupem podle §64 odst. 4 tr. ř. Tuto skutečnost si doručující orgán neuvědomil, resp ji neznal. Poté, co dovolatele nezastihl na adrese pro doručování, zásilku s předvoláním k veřejnému zasedání uložil dne 16. 2. 2015 na poště a dovolateli zanechal výzvu k jejímu vyzvednutí. Po marném uplynutí desetidenní lhůty byla zásilka dne 2. 3. 2015 vrácena zpět Městskému soudu v Praze.
Na nesprávný postup doručujícího orgánu, který ohrozil konání veřejného zasedání dne 12. 3. 2015, neboť obviněný k němu ve skutečnosti řádně předvolán nebyl a bez jeho osobní účasti nebylo možno ve věci jednat, zareagovala předsedkyně senátu odvolacího soudu tak, že dne 6. 3. 2015 na obálku s předmětnou písemností vyznačila poznámku „zasláno jako vyrozumění“ a dne 12. 3. 2015 konala veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného s odůvodněním, že si „nevyzvedl vyrozumění o konání VZ, které mu bylo na poště uloženo dne 16. 2. 2015 na adrese uvedené k doručování“ (viz protokol na č. l. 537 spisu).
Výše rekapitulovaný účelový a především zákonu odporující postup odvolacího soudu akceptovat nelze.
Proto Nejvyšší soud z podnětu důvodně podaného dovolání rozhodl tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 9 To 11/2015, zrušuje. Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. Nejvyšší soud zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
O zrušení napadených rozhodnutí a přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Věc se tak vrací do stadia, kdy Městský soud v Praze - vázán právním názorem vysloveným rozhodnutím Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 tr. ř.) - bude muset znovu projednat řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného P. N. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 11. 2014, sp. zn. 29 T 64/2014. Pokud dospěje k závěru, že je namístě ve věci nařídit veřejné zasedání, ujasní si, zda je nutno obviněného předvolat a trvat tak na jeho osobní účasti při něm, nebo ho postačí o konání veřejného zasedání toliko vyrozumět. V rámci zvoleného postupu pak bude respektovat zákonem stanovená pravidla pro doručování a přizpůsobí jim další průběh řízení.
Námitkami obviněného uplatněnými v rámci dalších deklarovaných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. a §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud nezabýval, neboť to s ohledem na aktuální stav řízení, kdy bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno již z rozvedených procesních důvodů, považuje za předčasné. Městský soud v Praze bude v rozsahu zrušení ve věci rozhodovat znovu, přičemž nelze předjímat, s jakým výsledkem . Jeho nové rozhodnutí totiž může vzejít jak z neveřejného zasedání, tak (z již řádně konaného) veřejného zasedání, v němž bude mít obviněný možnost plně uplatnit svá obhajovací práva.
Nejvyšší soud zároveň nezjistil, že by obviněný (dovolatel) k dnešnímu dni vykonával trest odnětí svobody uložený mu rozsudkem v předmětné trestní věci. To znamená, že nebyl dán důvod k rozhodnutí o vazbě ve smyslu ustanovení §265 l odst. 4 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. prosince 2015
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu