ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.915.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 915/2015 -20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. srpna 2015 o dovolání podaném A. J. , roz. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 8. 2014, sp. zn. 8 To 57/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 10/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. 17 T 10/2014 byla A. J. uznána vinnou zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Stejným rozsudkem jí bylo uloženo ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě. Výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
V předmětné věci podali A. J. a státní zástupce odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 8. 2014, sp. zn. 8 To 57/2014 tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu obou podaných odvolání částečně zrušil, a to ve výroku o trestu a uložení ochranného léčení. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že A. J. podle §140 odst. 3 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání patnácti let, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou.
Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala A. J. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněná A. J. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedla, že jej podává z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejprve podotkla, že ze závěru znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie ze dne 24. 3. 2014 mimo jiné vyplývá, že trpí těžkou smíšenou poruchou osobnosti s rysy emočně nestabilními – hraničními a asociálními . V důsledku toho jsou její rodičovské kompetence výrazně oslabené, přičemž není schopna efektivně fungovat jako rodič, když došlo k překročení určitého pudového nastavení vztahu rodič – dítě. Přitom podle §123 tr. zákoníku se za duševní poruchu považuje rovněž těžká asociální porucha osobnosti. Nelze tak souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že se duševní porucha obviněné na samotném spáchání trestné činnosti nepodílela. Rovněž podotkla, že si poruchu nepřivodila sama, nýbrž tato je dána zejména geneticky a psychosociálními faktory. Pokud se soud touto skutečností blíže nezabýval, pak je právní hodnocení skutku neúplné, když trestní zákoník spojuje s existencí duševní poruchy řadu možných následků. Přinejmenším by měla být tato skutečnost hodnocena jako polehčující okolnost ve smyslu §41 písm. e) tr. zákoníku. S ohledem na tyto skutečnosti závěrem navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a přikázal předmětnou věc znovu projednat a v ní potom rozhodnout.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila příslušná státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně), která uvedla, že obviněná uplatnila právně relevantní námitky, kterým však žádnou opodstatněnost přiznat nelze. Kromě toho tyto námitky uplatnila již v řízení o odvolání. Již nalézací soud totiž věnoval dostatečnou pozornost osobnosti obviněné, a to i z psychiatricko-psychologického hlediska, přičemž bylo zjištěno, že obě volní složky obviněné byly zachovány. Obviněná netrpí žádnou psychickou chorobou ani duševní poruchou a netrpěla jimi ani v době spáchání trestného činu. Z psychiatrického hlediska nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by snižovaly její schopnost rozpoznat nebezpečnost jednání pro společnost. Motivace jejího jednání podle znalce nevycházela z duševní poruchy a v době činu rovněž nedošlo k nějakému afektu či zkratu. S ohledem na závěry znalců nelze pochybovat o závěru soudů o plné příčetnosti obviněné v době činu. Na závěru stran naplnění skutkové podstaty podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu nic nemůže změnit ani námitka obviněné, že se za duševní poruchu považuje i těžká asociální porucha osobnosti, neboť v jejím případě jednak nebyla stanovena psychiatrická diagnóza tzv. psychopatického pachatele a jednak pojem duševní porucha ve forenzní psychiatrii není totožný se zákonným pojmem duševní poruchy. Státní zástupkyně tak shrnula, že v konkrétním případě obviněné se soud její příčetností zabýval a v tomto směru dostatečně znalce vyslechl, a to i s ohledem na konkrétní zvláštnosti psychiky obviněné. Závěrem proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Zároveň vyslovila souhlas, aby tak učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněné.
Obviněná z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantně uplatnila námitku stran přítomnosti své duševní poruchy, která měla její jednání ovlivnit. Jakékoli opodstatnění této námitce však přiznat nelze. Osobnosti obviněné se dostatečně věnoval již nalézací soud, kdy mimo jiné uvedl, že na základě vypracovaného znaleckého posudku lze konstatovat, že obě volní složky jednání obviněné (z hlediska trestněprávního) byly zachovány a snížení ovládacích schopností bylo nepodstatné. Kromě toho je na místě připomenout, že obdobné námitky obviněná uplatnila již ve svém odvolání, přičemž odvolací soud na ně reagoval, když dospěl k závěru, že obviněná sice trpí smíšenou poruchou osobnosti, avšak tato duševní porucha se na samotném spáchání trestné činnosti nepodílela. Obviněná jednala jako plně příčetná, kdy ani její rozpoznávací ani její ovládací schopnosti nebyly vymizelé, ba ani podstatně snížené. Nelze tak přisvědčit námitce, že se odvolací soud těmito skutečnostmi blíže nezabýval s tím, že právní hodnocení skutku je pak neúplné, když trestní zákoník s existencí a přítomností duševní poruchy spojuje řadu možných následků. S názorem nalézacího i odvolacího soudu se shodl rovněž Nejvyšší soud, a to zejména s přihlédnutím ke znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, odvětví klinická psychologie (č. l. 123). Z tohoto posudku mimo jiné vyplývá, že v době před spácháním trestného činu nedošlo v rodině ke konfliktu a obviněná tak nejednala v afektu. Znaleckým vyšetřením nebyly shledány ani žádné jiné okolnosti, které by zásadním způsobem mohly ovlivnit psychické funkce obviněné. Obviněná opakovaně přesně popsala průběh večera a způsob, jakým podala fridex své dceři. Přitom se snažila zmírnit důsledky svého jednání pro sebe tím, že jako pachatele trestného činu označila svého manžela. Stejně tak uvedla, že si je vědoma, jaké může mít pro lidský organismus následky právě požití fridexu. Ze znaleckého posudku rovněž vyplývá, že obviněná v době, kdy došlo ke spáchání trestného činu, netrpěla žádnou duševní chorobou ve vlastním slova smyslu (deprese, psychóza, demence). V uvedené době byla u posuzované zjištěna smíšená porucha osobnosti s rysy emočně nestabilními hraničního typu a disociálními rysy a dále intoxikace alkoholem, velmi pravděpodobně lehkého stupně. Znaleckým vyšetřením přitom nebyly zjištěny žádné takové skutečnosti, které by snižovaly schopnost obviněné rozpoznat protiprávnost svého jednání. Vzhledem k inteligenci, životním zkušenostem, výchově a lehké intoxikaci alkoholem obviněné, znalec zhodnotil její schopnost rozpoznat protiprávnost jejího jednání, jako plně zachovanou. Nadto, s ohledem na přítomnost smíšené poruchy osobnosti a lehké intoxikace alkoholem zhodnotil její schopnosti ovládat své jednání jako nepodstatně snížené. K námitce obviněné, že soud nevzal v potaz okolnosti, které by mohly být hodnoceny jako polehčující okolnosti, lze uvést, že odvolací soud řádně odůvodnil, jakým způsobem postupoval a z jakých úvah vycházel při ukládání trestu a stanovení jeho výše. Za dané situace a s ohledem na zjištěný skutkový stav přitom nebylo namístě aplikovat ustanovení stran polehčujících okolností dle §41 písm. e) tr. zákoníku, jak obviněná namítá. Z hlediska práva na spravedlivý proces je klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy prvního i druhého stupně své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. S ohledem na zjištěné skutečnosti lze shrnout, že duševní porucha, kterou obviněná zmiňuje, se na samotném páchání trestné činnosti nikterak nepodílela.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání A. J. odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. srpna 2015
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu