ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.958.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 958/2015 -44
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. srpna 2015 o dovolání podaném Mgr. J. K., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. 6 To 8/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci pod sp. zn. 28 T 13/2012, takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu se usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. 6 To 8/2015, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 T 13/2012, zrušují .
II. Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se Krajskému soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
IV. Podle §265 l odst. 4 trestního řádu se obviněný Mgr. J. K. nebere do vazby .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 T 13/2012 byl Mgr. J. K. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1.1.2010, dále jen tr. zákoník) ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že (včetně překlepů) „ dne 1. 10. 2010 v O. na ulici W., v sídle s.r.o. Prinz & Graf Olomouc svolal valnou hromadu této společnosti, na které nechal odvolat jednatele společnosti J. K. d. Q. a současně do této funkce nechal jmenovat J. S., ač k těmto krokům nebyl oprávněn na základě plné moci, kterou disponoval, se záměrem zneužít nového statutárního zástupce při právních úkonech nepodložených faktickým stavem a téhož dne v P. nechal podepsat nového jednatele J. S. za stranu dlužníka s.r.o. Prinz & Graf vlastní směnku na částku 5.000.000,-Kč výstavce s.r.o. Prinz & Graf splatnou dne 30.11.2010 v jeho prospěch, smlouvu o zajištění závazku převodem práva k vozidlu značky BMW 765, v níž figuroval jako věřitel a současně nechal J. S. podepsat k zajištění závazků z této směnky vyplývající dvě smlouvy o zřízení zástavního práva na nemovitý majetek s.r.o. Prinz & Graf, přičemž na základě podmínky vyplývající ze smlouvy o zajištění závazku převodem práva, ač tato podmínka nemohla být splněna a ve smlouvě byla stanovena nepřiměřeně vysoká pokuta s rozhodčí doložkou, pak tuto pokutu ve výši 135.000,- Kč vymáhal prostřednictvím rozhodce, který následně vydal rozhodčí nález ze dne 15.1.2011, avšak s ohledem na následné kroky původního jednatele J. K. d. Q., který prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, se domohl rozhodnutí o neplatnosti valné hromady ze dne 1.10.2010 a tím i neplatnosti jmenování J. S. jako jednatele a jím učiněných kroků jako neplatných, bylo zabráněno ve způsobení škody ve výši 5.135.000,- Kč s.r.o. Prinz & Graf, IČ: 25126032 se sídlem Olomouc, Wellnerova 134/7 “. Za uvedený trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let nepodmíněně, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §229 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) bylo rozhodnuto o náhradě škody.
V předmětné věci podal Mgr. J. K. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. 6 To 8/2015 tak, že je jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podal Mgr. J. K. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný Mgr. J. K. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejprve uvedl, že si je plně vědom limitů dovolacího přezkumu a svou obhajobu redukuje výlučně na právní otázky naplňující uplatněný dovolací důvod a nedomáhá se tak revize skutkových zjištění. Dále namítl absenci jednotlivých obligatorních znaků trestného činu podvodu, a to s tím, že jednotlivé části popisu skutku neodpovídají příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným. V napadeném rozhodnutí, ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně, přitom absentuje popis skutkových okolností, jež by naplňovaly obligatorní znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, přičemž mezi těmito znaky obviněný uvedl omyl , osobu uvedenou v omyl , podvodné jednání , majetkovou dispozici vedoucí ke škodě , škodu na cizím majetku , příčinnou souvislost mezi prvky objektivní stránky , obohacení pachatele či třetí osoby a úmysl pachatele . Podstatou nesprávnosti napadených rozhodnutí je přitom základní právní omyl, a to sice vyhodnocení znaku osoby uvedené v omyl , učiněný v rozporu s konstantní judikaturou dovolacího soudu, podle níž soud rozhodující v občanskoprávním řízení nemůže být osobou uvedenou v omyl ve smyslu znaků trestného činu podvodu. Rovněž podotkl, že skutková věta napadeného rozsudku (myšleno rozhodnutí soudu prvního stupně) je koncipována zcela mimoběžně s právní konstrukcí skutkové podstaty trestného činu podvodu, přičemž tato je zaměřena na popis jakéhosi protiprávního jednání pachatele, z něhož však nelze dovodit základní konstrukci podvodu. V další části svého dovolání obviněný rozvedl pojem omyl , jakožto rozpor představy podvedeného se skutečností. K tomu podotkl, že ve skutkové větě není nijak jednoznačně vyjádřeno, v čem vůbec by měl daný rozpor spočívat, přičemž podle odůvodnění napadených rozhodnutí se jedná o okolnosti, zda byl obviněný na základě plné moci oprávněn odvolat a jmenovat jednatele či nikoli. K tomu podotýká, že danou plnou moc vždy prezentoval přesně tak, jak byla vystavena. Rozpor tedy nespočívá v oblasti skutkového, nýbrž v oblasti právního posouzení. Přitom rozpor představy se skutečností je nutné zjišťovat u konkrétní osoby, která měla v omylu činit majetkovou dispozici vedoucí ke škodě. Přesto ve skutkové větě žádná taková osoba není zmíněna, stejně jako nebylo uvedeno, v čem měl omyl spočívat a jak či kým byl způsoben. Rovněž připomíná, že pokud měl být v omyl uveden soud, tak podle konstantní judikatury dovolacího soudu nelze soud pokládat za subjekt, který by mohl být uváděn v omyl ve smyslu znaků trestného činu podvodu. Pokud navíc odvolací soud uvedl, že osobou uvedenou v omyl může být každý, vůči němuž bude společnost Prinz & Graf, s. r. o., jednat, tak tímto nelze označit obligatorní znak skutkové podstaty, který musí být podložen jednoznačnými a konkrétními skutkovými zjištěními a jejich navazujícím právním hodnocením. Rozsudek tak nelze stavět na hypotézách a příkladech, ale na skutkových zjištěních. Pokud si tedy soudy nevyjasnily, která konkrétní osoba měla být uvedena v omyl, tak dále nemohly zkoumat, zda taková osoba v omylu činila nějakou majetkovou dispozici. K tomuto obviněný upozornil na judikaturu dovolacího soudu, konkrétně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1437/2013, kdy důvodem pro vyhovění dovolání bylo, že „ z rozhodnutí soudů nižších stupňů nelze zjistit, jaký subjekt měl být obviněným uveden v omyl “. Zároveň uvedl, že je nepřípustné, aby se až z vyhlášeného zamítavého rozhodnutí odvolacího soudu, který neprovedl žádné dokazování, poprvé dozvěděl, že orgánem uvedeným v omyl mohl být katastrální úřad, o kterém se nalézací soud nikterak nezmiňuje. Skutková věta napadeného rozsudku rovněž nepopisuje jakékoli podvodné jednání obviněného, jímž by „uvedl někoho v omyl“ ve smyslu právní věty rozsudku. Ve svém dovolání obviněný dále rozvedl, že v napadených rozhodnutích zcela absentují skutková zjištění podřaditelná pod znak škody způsobené trestným činem, kdy ze skutkových zjištění nelze dovodit, že by jednání obviněného mohlo směřovat k jakékoli škodě, tím méně pak ke škodě v konkrétní výši 5.135.000,- Kč. V rozsahu znaku škody jsou pak napadená rozhodnutí absolutně nepřezkoumatelná. Svoji argumentaci rovněž zaměřil na škodu v podobě smluvní pokuty, přičemž podotkl, že se nedomáhá jakékoli skutkové či důkazní revize, nicméně je přesvědčen, že uvedené skutkové popisy nelze považovat za skutková zjištění, jež by mohla být základem dovolacího přezkumu. Stejně tak se obviněný zabýval škodou v podobě vystavené směnky, kdy výrok napadeného rozsudku neobsahuje jedinou skutečnost, která by mohla vést k závěru o „škodlivosti“ předmětné směnky, přičemž vytýká, že nalézací soud z předmětné směnečné listiny, ani z jí odpovídající směnečné dohody, nečerpá žádná skutková zjištění. Po rozboru související problematiky a s odkazem na odbornou literaturu uvedl, že pouhý fakt vystavení směnky a dokonce ani její formální splatnost ještě bez dalšího absolutně nemůže představovat vymahatelnost takové směnky, tedy potencialitu škody dlužníka a prospěchu věřitele. Obviněný rovněž namítl, že nebyly naplněny znaky pokusu trestného činu. K tomuto uvádí jednak teoretický výklad, dále pak zdůrazňuje, že, jak ostatně uvedl nalézací soud ve skutkové větě svého rozhodnutí, bylo zabráněno ve způsobení škody ve výši 5.135.000,- Kč. Nenastalá škoda tak představuje nedostatek následku jako pojmový znak pokusu trestného činu. Skutková věta přitom neuvádí konkrétní následek, k němuž měl obviněný směřovat. Rovněž uvedl, že tvrzené jednání obviněného nemohlo bezprostředně, časově ani věcně, objektivně ani subjektivně v úmyslu obviněného směřovat ke způsobení škody právě ve výši 5.135.000,- Kč, když skutkové podklady pro takové vyčíslení chybí a samotný majetek společnosti byl výrazně nižší. Ve vztahu k plné moci, označené jako „generální“, uvedl, že tato umožňuje různý výklad stran delegovaných pravomocí. Soudu prvního stupně vytýká, že se bez dalšího přiklonil pouze k jednomu z možných výkladů, pro obviněného nepříznivému. Dále uvedl, že skutková věta napadeného rozsudku neobsahuje jedinou skutkovou informaci vztahující se k subjektivní stránce trestného činu, tedy k úmyslu obviněného. V tomto odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2007, IV. ÚS 434/07, podle kterého absenci údajů vyjadřujících ve skutkové větě subjektivní stránku trestného činu nelze nahradit právní větou ani odůvodněním rozsudku. Rovněž namítl porušení zásady presumpce neviny , což odůvodnil tím, že odsuzující rozhodnutí spočívá především na hodnocení důkazů, které soud prvního stupně převzal od odvolacího soudu. Přitom soud prvního stupně nejprve obviněného zprostil obžaloby, když následně odvolací soud aktivně vytvořil klíčové skutkové závěry, na jejichž základě byl obviněný odsouzen. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud „napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 4. 2015, č. j. 6 To 8/2015-481, a řízení jemu předcházející, včetně rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 25. 9. 2014, č. j. 28 T 13/2012-417, podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil a aby Krajskému soudu v Ostravě, pobočce v Olomouci, podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl“. Zároveň svým dovoláním dal podnět, aby došlo k odkladu výkonu napadených rozhodnutí, případně, dojde-li v mezidobí k nástupu výkonu trestu, k přerušení výkonu, a to rozhodnutím předsedy senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který uvedl, že námitky obsažené v závěru dovolání, kterými dovolatel vytýká porušení procesní, nikoli hmotněprávní zásady presumpce neviny a napadá procesní postupy odvolacího soudu, formálně deklarovanému dovolacímu důvodu [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] obsahově neodpovídají. Za částečně důvodné však lze považovat ostatní námitky obviněného, které se týkají existence zákonných znaků trestného činu podvodu. Naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku předpokládá existenci příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby a jí učiněnou majetkovou dispozicí a dále příčinnou souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Přitom ve skutkové větě ve výroku o vině není uvedena žádná konkrétní osoba provádějící v omylu majetkové dispozice a není ani rámcově uvedeno, v čem měl tento omyl spočívat. Výrok je však esenciální a konstitutivní částí soudního rozhodnutí a musí v něm být alespoň rámcově uvedeny okolnosti odpovídající všem znakům trestného činu nebo jeho pokusu, kterým byl obviněný uznán vinným. Nicméně, ze skutkové věty vyplývá pouze tolik, že dovolatel překročil rozsah plné moci, když jedinou osobou, která podle skutkové věty prováděla nějaké majetkové dispozice, byl J. S. Avšak ani náznakem není uvedeno, že by J. S. jednal v omylu, že by obviněný uvedl J. S. v omyl nebo nějakého jeho omylu využil. Nelze vyloučit ani variantu, že majetkové dispozice fakticky provedl sám obviněný za užití jiné osoby. Pak by ovšem byla kvalifikace podle §209 tr. zákoníku vyloučena. Státní zástupce tedy podotkl, že skutkové okolnosti odpovídající všem znakům stíhaného trestného činu musí být alespoň rámcově uvedeny přímo ve výroku o vině. V předmětné věci však okolnosti odpovídající existenci osoby nacházející se v omylu a provádějící v tomto pachatelem vyvolaném nebo využitém omylu majetkové dispozice nejsou v náležitém rozsahu uvedeny ani v odůvodnění soudních rozhodnutí. V těchto odůvodněních nebylo ani uvažováno o J. S., jako o osobě uvedené v omyl. Rovněž formulace „uvedení příslušných orgánů v omyl, aby situaci považovaly za legální“, odpovídá spíše jednání směřujícímu k zakrytí dřívějšího protiprávního jednání nežli jednání směřujícímu k tomu, aby osoba nacházející se v omylu provedla nějakou majetkovou dispozici. Pokud by navíc subjektem uvedeným v omyl měl být rejstříkový nebo jiný soud, tak podle stávající judikatury soud rozhodující v občanskoprávním řízení subjektem uvedeným v omyl být nemůže. A úvaha odvolacího soudu o tom, že osobou uvedenou v omyl může být každý, vůči němuž po 1. 10. 2012 bude společnost jednat, je z hlediska konstrukce trestní odpovědnosti obviněného těžko přijatelná, když absentuje konkrétní zjištění o osobě uvedené pachatelem v omyl. K těmto námitkám obviněného státní zástupce uzavřel, že skutková zjištění uvedená ve skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí neobsahují okolnosti odpovídající objektivnímu znaku trestného činu podvodu „uvede někoho v omyl, využije něčího omylu“. K ostatním námitkám obviněného státní zástupce konstatoval, že pokud jde o existenci škody a otázku, zda jednání obviněného ke způsobení škody bezprostředně směřovalo, tak tyto jsou z části námitkami skutkovými. Obviněný však pomíjí skutečnost, že minimálně ohledně částky 135.000,- Kč již činil zcela konkrétní kroky k jejímu vymáhání. Rovněž pomíjí skutečnost, že směnka byla splatná již 30. 11. 2010. Již splatností směnky měl možnost domáhat se splnění směnečného závazku, a to bez ohledu na skutečnost, že žádný jeho nárok, kterým měla být směnka zajišťována, vůbec nevznikl a neexistoval. Sporná je však otázka, zda samotné vystavení směnky lze považovat za jednání bezprostředně směřující k dokonání trestného činu nebo spíše za vytváření podmínek pro jeho spáchání. Nicméně i příprava je u trestného činu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku trestná. Úspěšným uplatněním směnky by vznikla škoda 5.000.000,- Kč a není jasné, jakým jiným způsobem by měla být výše škody stanovena. Samotný fakt, že majetek společnosti neodpovídal částce 5.135.000,- Kč, trestní odpovědnost obviněného nevylučuje, resp. mohlo by se jednat o tzv. nezpůsobilý pokus, který není beztrestný. K tomuto státní zástupce podotkl, že námitky týkající se otázky škody jsou z větší části samy o sobě nedůvodné. Obviněnému lze dále přisvědčit, že v tzv. skutkové větě nejsou dostatečně vyjádřeny skutečnosti odpovídající subjektivní stránce trestného činu. Není zde zmíněna jeho, již v době činu existující, vědomost o tom, že jedná nad rámec vystavené plné moci, a nejsou uvedeny ani objektivní skutečnosti, jako např. právnické vzdělání obviněného, na základě kterých by tato skutečnost mohla být obviněnému patrná. Lze dodat, že znění plné moci bylo poněkud problematické, když byla označena jako generální, avšak současně výslovně zmocňovala obviněného pouze k některým úkonům, mezi kterými svolání valné hromady a změna osoby jednatele výslovně uvedeny nebyly. Na formulaci plné moci se sice podílel sám obviněný, podvodné jednání v souvislosti se samotným vystavením plné moci v r. 2008 mu však přičítáno nebylo. Státní zástupce uzavřel, že skutková zjištění vymezená ve skutkové větě ve spojení s navazujícími částmi odůvodnění soudních rozhodnutí neodpovídají všem znakům zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Státní zástupce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. 6 To 8/2015 a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. uvedenému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby tak učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Obviněný právně relevantně uplatnil námitky stran absence jednotlivých obligatorních znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Nejvyšší soud přitom shledal, že těmto lze zčásti přisvědčit. Obviněný rovněž uvedl, že s ohledem na limity dovolacího přezkumu a podstatu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., svou obhajobu redukuje výlučně na právní otázky naplňující uplatněný dovolací důvod a nedomáhá se tak revize skutkových zjištění.
Nejvyšší soud připomíná, že za naplněné znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku lze považovat ty, které spočívají v tom, že obviněný sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, využil něčího omylu nebo zamlčel podstatné skutečnosti, a způsobil tak na cizím majetku takovým činem škodu velkého rozsahu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1627/2014), kdy škodou velkého rozsahu se rozumí škoda ve výši nejméně 5.000.000,- Kč, což vyplývá z výkladového pravidla uvedeného v §138 odst. 1 tr. zákoníku.
Dále lze připomenout, že naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku předpokládá existenci příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby a jí učiněnou majetkovou dispozicí a dále příčinnou souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele (nebo jiné osoby) na straně druhé. Přesto však v rozhodnutí nalézacího soudu, které potvrdil soud odvolací, není ve skutkové větě ve výroku o vině uvedena žádná konkrétní osoba provádějící v omylu majetkové dispozice. Rovněž není uvedeno, v čem konkrétně měl uvedený omyl spočívat. Ve výroku soudního rozhodnutí přitom musí být obligatorně uvedeny takové okolnosti, které odpovídají všem znakům trestného činu (resp. jeho pokusu), kterým byl obviněný uznán vinným. Ze skutkové věty však nelze dovodit více, než to, že obviněný překročil rozsah plné moci, přičemž jedinou osobou provádějící majetkové dispozice byl J. S. V tomto směru již však z rozhodnutí soudů nelze dovodit, že by J. S. jednal v omylu, že by obviněný J. S. uvedl v omyl nebo nějakého jeho omylu využil. V tomto lze uzavřít, že skutkové okolnosti odpovídající všem znakům stíhaného trestného činu musí být (alespoň rámcově) uvedeny přímo ve výroku o vině, přičemž v předmětné věci tyto nejsou v náležitém rozsahu uvedeny ani v odůvodnění příslušných soudních rozhodnutí.
Pokud bylo uvažováno o „uvedení příslušných orgánů v omyl, aby situaci považovaly za legální“, tak se dle Nejvyššího soudu jedná spíše o jednání směřující k zakrytí trestné činnosti, nežli o jednání směřujícímu k tomu, aby osoba jednající v omylu provedla nějakou majetkovou dispozici. A úvaha o tom, že osobou uvedenou v omyl může být každý, vůči němuž po 1. 10. 2012 bude společnost jednat, je z hlediska konstrukce trestní odpovědnosti obviněného těžko přijatelná, když absentuje konkrétní zjištění o osobě uvedené pachatelem v omyl. Rovněž lze podotknout, že pokud měl být hypoteticky subjektem uvedeným v omyl rejstříkový či jiný soud, tak podle stávající judikatury soud rozhodující v občanskoprávním řízení subjektem uvedeným v omyl být nemůže. Soudy si zřejmě zcela nevyjasnily, která osoba měla být uvedena v omyl, a za tohoto stavu mohly jen stěží zkoumat, zda taková osoba v omylu činila nějaké majetkové dispozice.
Oproti tomu Nejvyšší soud neshledal žádné pochybení soudů, pokud vyčíslily a odůvodnily výši škody jako 5.135.000,- Kč. Obviněný sice namítl, že ze skutkových zjištění nelze dovodit, že by jeho jednání mohlo směřovat k jakékoli škodě, nicméně v tomto bylo prokázáno, že přinejmenším v případě částky 135.000,- Kč již činil konkrétní kroky k jejímu vymáhání. Pokud jde o otázku, zda samotné vystavení směnky lze považovat za bezprostředně směřující k dokonání trestného činu, či zda jde o vytváření podmínek pro jeho spáchání, nezbývá než konstatovat, že již samotná příprava je u trestného činu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku trestná. Rovněž lze poznamenat, že samotný fakt, že majetek společnosti neodpovídal částce 5.135.000,- Kč, trestní odpovědnost obviněného nevylučuje. V takovém případě by se jednalo toliko o nezpůsobilý pokus, který sám o sobě beztrestný není.
Obviněnému lze rovněž přisvědčit v tom, že ve skutkové větě nejsou dostatečně vyjádřeny skutečnosti odpovídající subjektivní stránce trestného činu podvodu. Přitom jak vyplývá např. z rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2007, sp. zn. IV. ÚS 434/07 „ nerespektování ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. spočívající v absenci jakéhokoliv údaje vyjadřujícího ve skutkové větě rozsudečného výroku subjektivní stránku úmyslného trestného činu, na jehož vinu bylo soudem uznáno, nelze nahradit ani právní větou rozsudečného výroku ani odůvodněním rozsudku “.
K subjektivní stránce lze dále podotknout, že se soudy dostatečně nezabývaly (případnou) vědomostí obviněného, že jedná nad rámec vystavené plné moci, a to např. s ohledem na jeho právnické vzdělání. Samotné znění plné moci sice může vyvolávat pochybnosti, když tato je označena jako generální , avšak s přihlédnutím k jejímu obsahu se zdá být zřejmé, že obviněného nezmocňovala k jakémukoli jednání, nýbrž pouze k některým úkonům, mezi kterými svolání valné hromady a změna osoby jednatele výslovně uvedeny nebyly. Soudy se rovněž nevypořádaly s otázkou, zda lze obviněnému přičítat jednání, kterým by se na formulaci plné moci podílel.
Stran námitky porušení zásady presumpce neviny, kterou obviněný odůvodnil tím, že odsuzující rozhodnutí spočívá především na hodnocení důkazů, které soud prvního stupně převzal od odvolacího soudu, přičemž obviněný tímto napadá procesní postupy odvolacího soudu, lze pouze uvést, že se jedná o námitku procesního charakteru, kterou nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.].
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že skutková zjištění vymezená ve skutkové větě ve spojení s navazujícími částmi odůvodnění soudních rozhodnutí neodpovídají všem znakům zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku.
Je nezbytné, aby Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud s ohledem na provedené dokazování dospěje k závěru, že se obviněný Mgr. J. K. dopustil zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, tak při novém projednání a rozhodnutí věci především vymezí skutkové okolnosti odpovídající všem znakům skutkové podstaty stíhaného trestného činu, které uvede jak ve výroku o vině, tak náležitě rozvede v odůvodnění svého rozhodnutí. Rovněž se bude znovu zabývat rolí a postavením J. S., otázkou, který subjekt uvedený v omyl činil majetkové dispozice a skutečnostmi, odpovídajícími subjektivní stránce trestného činu podvodu. Případně provede další důkazy, pokud jejich provedení shledá za nezbytné pro náležité objasnění věci.
Nejvyššímu soudu proto z podnětu takto z části důvodně podaného dovolání nezbylo, než podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. 6 To 8/2015, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 T 13/2012, zrušit a podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušit i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. potom Krajskému soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Řízení se tak vrací do stadia, kdy bude znovu projednána trestní věc obviněného, přičemž v tomto novém řízení je Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci vázán právním názorem, který vyslovil v tomto usnesení Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.), a vzhledem ke skutečnosti, že napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, je Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci povinen aplikovat ustanovení §265s odst. 2 tr. ř., podle kterého nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného (zákaz reformace in peius).
Podle §265 l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem (jak je tomu v dané věci) a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Citované ustanovení lze analogicky vztáhnout i na nyní posuzovanou věc, protože Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu, stejně jako rozsudek nalézacího soudu, a takto pozbyl v důsledku uvedeného právní moci i vykonatelnosti výrok o trestu a v příslušném výkonu trestu na obviněném nelze pokračovat. Nejvyšší soud shledal, že na straně obviněného Mgr. J. K. není dán žádný z důvodů vazby podle §67 odst. 1 písm. a) až c) tr. ř., a proto rozhodl tak, že se obviněný nebere do vazby.
S ohledem na takto přijaté rozhodnutí potom také o podaném návrhu na odložení výkonu napadeného rozhodnutí dovolací soud již nerozhodoval.
Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že zjištěné vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. srpna 2015
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu