ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1019.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 1019/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobců a) V. K. , a b) M. K. , obou zastoupených JUDr. Petrem Pustinou, advokátem se sídlem v Říčanech, Olivova 116, proti žalovaným 1) RiPSS Invest s. r. o. , se sídlem v Praze 2, Slezská 1668/56, identifikační číslo osoby 275 91 131, a 2) I. K. , zastoupenému JUDr. MgrA. Michalem Šalomounem, advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova třída 52, o určení vlastnictví k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 19 C 373/2011, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. září 2014, č. j. 27 Co 72/2014-298, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud Praha – východ (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. října 2013, č. j. 19 C 373/2011-146, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali určení, že jsou spoluvlastníky označených nemovitostí, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud konstatoval, že žaloba je pro absenci naléhavého právního zájmu nedůvodná. Ve vztahu k žalovanému 2) pak s odůvodněním, že žalobci by měli naléhavý právní zájem na této žalobě „pouze pokud by vrátili kupní cenu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 534/2002), k čemuž dosud nedošlo. Důsledkem úspěšné žaloby by pak byl stav, že žalobci budou mít nemovitost i peníze za její prodej, 2. žalovaný nebude mít nic, pouze nárok proti 1. žalovanému na vrácení plnění poskytnutého na základě důvodu, který odpadl.“ Soud prvního stupně ovšem nadto případ posoudil i z věcného hlediska (což je ovšem bez významu, pokud již žalobu zamítl pro absenci naléhavého právního zájmu).
K odvolání žalobců Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. září 2014, č. j. 27 Co 72/2014-298, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobci a žalovaným 2) tak, že určil, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky každý v rozsahu jedné ideální poloviny pozemků st. p. ř. 164/1 (jehož součástí je rodinný dům č. p. ) a p. č. 130/3, vše v obci a v katastrálním území Ř. Dále rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobci a žalovaným 1) potvrdil a navazujícími výroky rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud, který oproti soudu prvního stupně shledal naléhavý právní zájem žalobců na podání určovací žaloby vůči žalovanému 2), v odvolacím řízení doplnil dokazování a poté dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 5. května 2011, uzavřená mezi žalobci (převodci) a žalovaným 1) (nabyvatelem) fakticky plnila funkci zajišťovacího převodu vlastnického práva k předmětným (převáděným) nemovitostem, zajišťujícího pohledávku žalovaného 1) vůči žalobci a) z titulu poskytnuté půjčky. Podle odvolacího soudu se uvedený závěr podává již ze samotné provázanosti obou smluv, označených jako „kupní smlouva“ a „smlouva o zřízení práva zpětné koupě“ ze dne 5. května 2011, kdy celý „mechanismus obchodní transakce“ byl takový, že předmětné nemovitosti žalobci převedli do vlastnictví žalovaného 1) za částku 540.000,- Kč, která byla poskytována (zejména) na oddlužení žalobce a) ve vztahu k pohledávce Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, pro niž byla vedena exekuce, a to s postižením předmětných nemovitostí. Tuto vymáhanou pohledávku uhradil v rámci exekuce přímo jednatel žalované 1). Současně však žalobci (žalobce a/) začali (žalované 1/) splácet předmětnou částku 540.000,- Kč ve splátkách po 6.000,- Kč měsíčně s účinností od 5. června 2011. Pro závěr o zajišťovacím charakteru předmětné kupní smlouvy podle odvolacího soudu svědčila i velmi nízká kupní cena převáděných nemovitostí, když tyto nemovitosti byly následně žalovanou 1) prodány žalovanému 2) za částku 2.000.000,- Kč a následně žalovaným 2) „dány do dražby“, resp. nabízeny k prodeji na realitních serverech za částku 2.900.000,- Kč. Protože kupní smlouva ve spojení se smlouvou o právu zpětné koupě ze dne 5. května 2011 ve skutečnosti plnily funkci zajišťovacího převodu vlastnického práva, jedná se o nepřípustné ujednání o propadné zástavě ve smyslu §169 písm. e) obč. zák.; smlouvy jsou tak podle §39 obč. zák. absolutně neplatné.
S ohledem na nález Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, odvolací soud se zabýval i otázkou, zda žalovaný 2) mohl nabýt předmětné nemovitosti v dobré víře v zápis do katastru nemovitostí, přičemž s ohledem na výsledky dokazování dospěl k negativnímu závěru. Žalovaný 2) si kupované nemovitosti vůbec zevnitř neprohlédl, byl v minulosti (stran podnikatelských aktivit) propojen s jednatelem žalované 1), podnikal v oblasti realit, věděl, za jak nízkou kupní cenu žalovaná 1) nemovitosti nabyla, byl seznámen s předmětnou smlouvou o právu zpětné koupě, věděl, že žalobce a) uvedené nemovitosti stále užívá, přičemž následně předmětné nemovitosti „dal do dražby za částku 2.900.000,- Kč“, resp. se je snažil na realitním trhu prodat.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 2) (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) shledal ve smyslu §237 o. s. ř. nepřípustným, když postupoval podle obč. zák. č. 40/1964 Sb. v rozhodném znění (srov. §3028 odst. 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.).
V řešení otázky posouzení naléhavého právního zájmu žalobců na předmětné určení jejich věcně právního vztahu k předmětným nemovitostem není důvodu se odchylovat od rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2006, sp. zn. 31 Cdo 1836/2005 (publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 53/2002; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), v němž byl vyložen a odůvodněn právní názor, že existence naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví prodávajícího k nemovitosti po odstoupení od kupní smlouvy ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. není podmíněna tím, zda sám kupní cenu vrátil kupujícímu anebo zda podal žalobu na vyklizení kupujícího oproti vrácení kupní ceny. Samotná polemika dovolatele s tímto rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu přirozeně přípustnost jeho dovolání nezakládá.
V další části svého dovolání pak dovolatel polemizuje se skutkovým stavem, z nějž odvolací soud vycházel při meritorním rozhodnutí, a na základě své skutkové verze předkládá své právní posouzení věci, čímž tedy polemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem. Z této dovolací argumentace ovšem nelze vyvodit, že by odvolací soud v řešení otázky posouzení převodní smlouvy ve vazbě na smlouvu o zřízení práva zpětné koupě, a to z hlediska tzv. propadné zástavy, se měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V judikatuře Nejvyššího soudu institut tzv. propadné zástavy, kromě případů, kdy kupní smlouva, která byla uzavřena za účelem, aby pohledávka kupujícího zástavního věřitele byla uspokojena tím, že na něj přejde vlastnictví prodávajícího zástavního dlužníka k zástavě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 928/2003), byl spojován i s případy uzavření kupní smlouvy ve vazbě na uzavřenou smlouvu o půjčce. Jednalo se o případy, kdy účastníci sice přistoupili k uzavření kupní smlouvy, avšak jejím smyslem, resp. stimulem takového (formálně navenek vyjádřeného) právního jednání bylo dosažení zcela jiného hospodářského účelu. Případy takového druhu jsou postiženy např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2008, sp. zn. 33 Odo 38/2006, v němž dovolací soud zaujal následující právní názor, od nějž není důvodu se ani v této věci jakkoli odchylovat: „Za situace, kdy žalovaní stejného dne, kdy půjčili žalobcům finanční částku na dobu jednoho měsíce, uzavřeli i kupní smlouvu, dle níž mělo dojít k převodu vlastnického práva k nemovitostem ze žalobců, na žalované až poté, co se žalobci ocitnou v prodlení s vrácením půjčky, jednalo se o tzv. propadnou zástavu, neboť smyslem a účelem kupní smlouvy nebyla koupě nemovitosti, ale splnění závazku ze smlouvy o půjčce převodem nemovitosti.“
Odvolací soud správně důsledně posuzoval obsah předmětných (shora již označených) smluv a dospěl-li na podkladě doplněného dokazování ke skutkovým závěrům, jak je vyložil v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku, měl nepochybně relevantní podklad pro právně kvalifikační závěr o tom, že předmětné smlouvy (v obsahové spojitosti) vykazovaly zákonem nepřípustný charakter tzv. propadné zástavy a že tudíž s ohledem na absolutní neplatnost předmětných smluv žalobci své vlastnické právo (které se v mezidobí z režimu zaniklého nevypořádaného společného jmění manželů transformovalo ve smyslu §150 odst. 4 obč. zák. do podílového spoluvlastnictví žalobců) nepozbyli. A to ani při zohlednění nové skutkové podstaty nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry v zápis do katastru nemovitostí, jak byla popsána v nálezu Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, s jehož závěry ovšem vyslovil nesouhlas velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013 (publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 16/2015).
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného 2) podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Jestliže bylo dovolání odmítnuto, nebylo možné přihlédnout k námitkám dovolatele, který v dovolání poukazoval na údajné vady, jež měly zatěžovat odvolací řízení (§241a a §242 odst. 3 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. dubna 2015
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu