ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1030.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 1030/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vlacha a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce J. R. , zastoupeného JUDr. Jiřím Demutem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 14, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 70/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2014, č. j. 28 Co 340/2014-67, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací výrokem I v záhlaví uvedeného rozsudku potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 27. 5. 2014, č. j. 17 C 70/2012-42, v zamítavém výroku o věci samé (o zaplacení částky 553.150,- Kč s příslušenstvím) a ve výroku o náhradě nákladů řízení. Současně výrokem II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Bylo tak rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení uvedené částky na náhradě škody (odpovídající vynaloženým nákladům obhajoby), jež mu měla vzniknout v důsledku trestního stíhání zahájeného vůči němu usnesením policejního orgánu ze dne 24. 1. 2003 a skončeného usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2010, č. j. 40 T 3/2006-10893, kterým jmenovaný soud trestní stíhání žalobce zastavil podle §223 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961, trestní řád (dále jen „tr. ř.“), z důvodu jeho promlčení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce byl stíhán pro trestný čin podvodu spáchaný ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) a §250 odst. 1, 4 zákona č. 140/1961, trestní zákon (dále jen „tr. z.“), účinného do 31. 12. 1997, a že jeho trestní stíhání bylo zastaveno shora uvedeným rozhodnutím z důvodu jeho promlčení poté, co Městský soud v Praze překvalifikoval jednání kladené žalobci za vinu na trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku spáchaný ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) a §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. z., ve znění účinném do 31. 12. 1997. Stížnost státního zástupce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2010, č. j. 40 T 3/2006-10893, byla zamítnuta usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 5 To 100/2010. Dále oba soudy vyšly ze zjištění, že žalobce nepodal návrh, aby se v trestním stíhání pokračovalo, ač byl o této možnosti poučen.
Soud prvního stupně uzavřel, že rozhodnutí o zastavení trestního stíhání z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. nečiní trestní stíhání nezákonným ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen „OdpŠk“). V této souvislosti poukázal na §12 odst. 1 písm. d) OdpŠk [správně zjevně §12 odst. 2 písm. d) OdpŠk – poznámka Nejvyššího soudu] a v něm v poznámce pod čarou obsažený odkaz na §172 odst. 2 tr. ř., s tím, že posledně citované zákonné ustanovení odkazuje právě na §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. [zde lze pro úplnost připomenout, že na §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. neodkazuje §172 odst. 2 tr. ř., jak soud prvního stupně nesprávně uvádí, ale §172 odst. 1 písm. d) tr. ř. – poznámka Nejvyššího soudu]. S argumentací účastníků poukazujících na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 605/2012, se soud prvního stupně v poměrech dané věci vypořádal ve směru jeho neaplikovatelnosti ve prospěch žalobce, s tím, že v trestním řízení nebylo prokázáno, že by se žalobce trestného činu nedopustil.
Shodný právní závěr [toliko s poukazem na §12 odst. 1 písm. b) OdpŠk] učinil i soud odvolací. V této souvislosti zdůraznil, že Městský soud v Praze v odůvodnění usnesení o zastavení trestního stíhání zhodnotil jednání žalobce kladené mu obžalobou za vinu jako trestné, tj. že se žalobce trestného činu (byť právně kvalifikovaného jinak než obžalobou) dopustil; smyslem §12 OdpŠk dle odvolacího soudu přitom je vyloučit z práva na náhradu škody ty případy, kdy „výsledek trestního stíhání nedokládá, že se trestně stíhaná osoba jednání zákonem klasifikovaného jako trestný čin nedopustila.“ Současně uzavřel, že nárok na odškodnění vylučuje skutečnost, že žalobce proti rozhodnutí o zastavení trestního stíhání „… nebrojil, ač měl možnost trvat na projednání věci a domoci se skončení řízení z pro něj příznivějšího důvodu, aby dosáhl své plné rehabilitace zprošťujícím rozsudkem.“ Tvrzením žalobce, že pokračování trestního stíhání nenavrhl, „protože mu bylo stydno přiznat, že neměl finanční prostředky na další obhajobu a chtěl mít klid“, nepřiznal odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) právní význam.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (dále jen „dovolatel“) dovoláním, maje za to, že odvolací soud vyřešil nesprávně otázku hmotného práva, na níž závisí jeho rozhodnutí, a to sice zda smyslem §12 OdpŠk je „vyloučit právo na náhradu škody v případech, v nichž jde o újmu vzniklou trestním stíháním, jehož výsledek nedokládá, že se trestně stíhaná osoba jednání zákonem klasifikovaného jako trestný čin nedopustila.“ Uvedený závěr považuje dovolatel za chybný, popírající zásadu in dubio pro reo. Dovolatel má za to, že §12 odst. 1 písm. b) OdpŠk vylučuje odpovědnost státu za škodu (toliko) v situaci, kdy ke spáchání trestného činu dle výsledků trestního řízení skutečně došlo, což není jeho případ. Přípustnost dovolání dovozuje dovolatel s poukazem na §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) z toho, že odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, představované rozsudkem ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 605/2012. V něm dovolací soud dle dovolatele subsumoval promlčení trestního stíhání pod §12 OdpŠk za situace, kdy obžalovaný trestný čin kladný mu za vinu bez pochyb spáchal.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz přechodná ustanovení čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem podle §241 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel je toho názoru, že rozhodnutí o zastavení trestního stíhání z důvodu jeho promlčení je okolností vylučující podle §12 OdpŠk nárok na náhradu škody pouze tehdy, když výsledek trestního stíhání svědčí závěru, že se obviněný (obžalovaný) protiprávního jednání kladeného mu za vinu a odpovídajícího skutkové podstatě trestného činu dopustil. V té souvislosti tvrdí, že soudy zastavily jeho trestní věc z důvodu promlčení, aniž se („… zcela zřejmě z důvodů procesní ekonomie“) vůbec zabývaly tím, zda trestný čin (v mírnější právní kvalifikaci, jež byla důvodem pro závěr o promlčení) spáchal či nikoliv. Uvedené dle jeho názoru vylučuje aplikovatelnost závěrů vyložených Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 605/2012, na jeho případ.
Dovolatel nicméně přehlíží (skutkový) závěr odvolacího soudu, podle kterého z rozhodnutí o zastavení trestního stíhání (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2010, č. j. 40 T 3/2006-10893) plyne, že se jednání naplňujícího znaky trestného činu dopustil (viz str. 4 první odstavec a strana 6 první a druhý odstavec napadeného rozhodnutí) a že Vrchní soud v Praze tento závěr ke stížnosti státního zástupce „nevyloučil ani nezpochybnil“ (viz str. 4 poslední odstavec napadeného rozhodnutí). Správnost skutkových zjištění odvolacího soudu přitom dovolacímu přezkumu nepodléhá (§241a odst. 1 a §242 odst. 3 věta první o. s. ř.). Z uvedeného plyne, že napadené rozhodnutí se (oproti mínění dovolatele) neodchyluje od řešení, jehož bylo v judikatuře Nejvyššího soudu již dosaženo (a to právě v dovolatelem citovaném rozsudku ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 605/2012).
Dovolatel (nadto) rovněž přehlíží, že odvolací soud založil své rozhodnutí i na závěru, že okolností vylučující nárok na náhradu škody je nepodání návrhu na pokračování v trestním stíhání (tj. postup podle §11 odst. 3 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013). Tento závěr odvolacího soudu nebyl dovolatelem nijak zpochybněn (stejně jako závěr o tom, že důvody, které dovolatele k nepodání takového návrhu vedly, postrádají právní význam). Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu přitom platí, že za situace, kdy nelze podrobit přezkumu jeden z důvodů, na němž je postaveno meritorní rozhodnutí odvolacího soudu, nemohou žádné další dovolací důvody naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení dovoláním vymezeného předmětu dovolacího řízení nemůže mít vliv na meritorní rozhodnutí odvolacího soudu vycházející též z řešení další – avšak dovoláním nezpochybněné – právní otázky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vyřešení další otázky, kterou dovolatel dovolacímu soudu předložil, týkající se výše škody, se nemůže v poměrech dovolatele projevit příznivějším rozhodnutím, což ji vylučuje z možnosti založit přípustnost dovolání.
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Jelikož dovolatel podal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, dovolací soud konstatuje, že dovolání do té části výroku I, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i co do výroku o náhradě nákladů řízení, jakož i dovolání do výroku II o náhradě nákladů odvolacího řízení, nemá zákonem stanovené náležitosti. Dovolatel nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v uvedeném rozsahu (§241a odst. 2 a §237 až §238a o. s. ř.), když rozhodnutí o náhradě nákladů řízení na posouzení dovolatelem nastolených otázek nespočívala a jinou otázku hmotného nebo procesního práva dovolatel ve vztahu k nim v dovolání neuvedl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. 9. 2015
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu