ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1047.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 1047/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobců a) M. W. , a b) Mgr. E. W. , obou zastoupených Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 32, proti žalovanému JUDr. P. K., CSc. , správci konkursní podstaty úpadkyně CEMENTARY I, spol. s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Jihovýchodní 1/701, identifikační číslo osoby 261 15 832, zastoupenému JUDr. Petrem Turoněm, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 17, o vyloučení věcí ze soupisu konkursní podstaty úpadce, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 11/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2014, č. j. 15 Cmo 20/2014-246,
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Úvodem Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) předesílá, že s ohledem na skutečnost, že v posuzované věci byl spor vyvolaný konkursem prohlášeným podle zákona č. 328/1991 Sb., bylo s přihlédnutím k závěrům vyloženým v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, který byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 41/2011, dovolání projednáno a rozhodnuto o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2007, bez zřetele k tomu, že řízení o tomto sporu bylo zahájeno žalobou podanou pod 1. lednu 2008, resp. po 1. července 2009.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalovaného (dále též „dovolatel“) proti v záhlaví označenému rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále již „odvolací soud“), kterým byl ve věci samém potvrzen (jako věcně správné rozhodnutí) podle §219 o. s. ř. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2014, č. j. 58 Cm 11/2012-188, ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 14. července 2014, č. j. 58 Cm 11/2012-212, jímž bylo rozhodnuto, že z majetkové podstaty úpadkyně CEMENTARY I, spol. s r. o. se vylučuje označená bytová jednotky s předmětným spoluvlastnickým podílem na společných částech označeného domu a pozemku, není přípustné ve smyslu §§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce (§237 odst. 3 o. s. ř.), lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
V posuzované věci bylo pro meritorní rozhodnutí odvolacího soudu určující řešení právní otázky vlastnictví E. V. k předmětnému nemovitému majetku. Odvolací soud tuto právní otázku vyřešil s ohledem na závěry učiněné z předmětné smlouvy o narovnání ze dne 8. dubna 2004. Dovolatel však tuto (pro rozhodnutí odvolacího soudu) zásadně významnou právní otázku v dovolání nenapadá z pohledu řádného vymezení dovolacího důvodu a tedy nepředkládá právní otázku, jež by v uvedeném směru měla být z hlediska přípustnosti podaného dovolání posuzována. Pouze polemizuje s právním posouzením věci, což však samo o sobě přípustnost dovolání nezakládá. Dovolací důvod dovolatel vymezuje až ve vztahu k právní otázce nabytí nemovité věci od nevlastníka, což je však řešení právní otázky, která by přicházela v úvahu jedině tehdy, pokud by dovolání žalovaného bylo přípustné i v řešení prvně uvedené právní otázky odvolacím soudem, jejíž řešení odvolacím soudem by dovolací soud shledal správným, a proto by bylo nezbytné zabývat se řešením druhé právní otázky.
Poněvadž taková procesní situace v daném případě nenastala, nezbylo Nejvyššímu soudu, než podané dovolání žalovaného ve smyslu §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítnout.
Nad rozsah výše uvedeného lze ovšem uvést, že právní institut narovnání lze podle judikatury dovolacího soudu využít (s ohledem na uznání vlastnického práva) i pro narovnání věcně právních vztahů k nemovitému majetku (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2012, sp. zn. 30 Cdo 1587/2011, nebo ze dne 27. března 2013, sp. zn. 30 Cdo 626/2013, které jsou veřejnosti přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ). Odvolací soud proto – s ohledem na učiněná skutková zjištění, která v dovolacím řízení nelze revidovat - zcela správně dovodil, že s ohledem na uzavřenou dohodu o narovnání již nemohlo být sporné vlastnictví E. V. k předmětnému nemovitému majetku. Z toho pak ale plyne, že právní posouzení věci odvolacím soudem je správné i souladné s judikaturou dovolacího soudu.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobcům (podle obsahu spisu) žádné (účelně vynaložené) náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. června 2015
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu