ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.120.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 120/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Vlacha, v opatrovnické věci D. R., omezené ve svéprávnosti, zastoupené Mgr. Ivanou Dvorskou, advokátkou se sídlem v Benešově, Nádražní 2040, za účasti K. Ch. , zastoupeného JUDr. Jindřichem Budilem, advokátem se sídlem ve Voticích, Pražská 146, o návrhu E. K., na odvolání stávajícího opatrovníka a jmenování nového opatrovníka, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 0P 51/94, o dovolání K. Ch. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2014, č.j. 24 Co 254/2014-428, takto:
I. Dovolání K. Ch. se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.)
Okresní soud v Benešově usnesením ze dne 1. dubna 2014, č.j. 0P 51/94-364, výrokem I. odvolal z funkce opatrovníka D. R., pana K. Ch., výrokem II. jmenoval D. R., která byla rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 22. 5. 2013, č.j. 0P 51/94-574, omezena ve svéprávnosti, opatrovnici E. K., a upravil práva a povinnosti opatrovnice, výrokem III. uložil opatrovnici a odvolanému opatrovníkovi povinnosti týkající se správy jmění opatrovanky. Výroky IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a náhradě nákladů řízení České republiky.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28. srpna 2014, č.j. 24 Co 254/2014-428, usnesení soudu prvního stupně podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud věc posoudil podle ustanovení §§62, 63, 457, 465 a 471 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen o.z.) a ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že E. K. je vhodnou osobou opatrovnice. Z řízení vyplynulo, že mezi opatrovankou a (dosavadním) opatrovníkem dlouhodobě existuje stav nedůvěry, opatrovanka opatrovníka odmítá a ustáleně projevuje své stanovisko a přání, aby se stala její opatrovnicí paní E. K. Kromě nedůvěry opatrovanky ke stávajícímu opatrovníkovi existuje ještě problém bydlení opatrovníka v domě opatrovanky. Podle odvolacího soudu je E. K. vhodnou osobou opatrovnice, neboť je její tetou, projevuje o opatrovanku dlouhodobě zájem a nejsou o ní známy žádné negativní skutečnosti.
Proti usnesení odvolacího soudu podal stávající opatrovník K. Ch. prostřednictvím svého zástupce dne 27. října 2014 dovolání, doplněné vlastním podáním ze dne 23. ledna 2015. Dovolání je podle něho přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. Domnívá se, že soud měl k jeho návrhu posoudit znalcem, zda „přání“ nesvéprávné osoby o změně opatrovníka bude k jejímu prospěchu. Má obavu, že nová opatrovnice dům, ve kterém opatrovanka bydlí, prodá a umístí ji do ústavu. Namítá, že odvolat opatrovníka lze podle zákona jen v případě, že neplní své povinnosti, což jemu nebylo prokázáno. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání podala vyjádření opatrovnice a navrhla jeho odmítnutí pro nepřípustnost.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2014. Po té se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání stávajícího opatrovníka v posuzované věci těmto stanoveným předpokladům nevyhovuje, neboť nikterak neoznačuje a ani nenastoluje žádnou z uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, které jsou jedině způsobilé založit pozitivní úvahu o přípustnosti dovolání proti němu. Nelze přitom pominout např. ani skutečnost, že Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Těmto zásadám ovšem obsah podaného dovolání v daném případě nevyhovuje, když fakticky zdůrazňuje pouze skutkové okolnosti případu. Nekonkretizuje též ani to, která otázka procesního nebo hmotného práva případně nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena, resp. v čem by mělo dojít k odklonu od dosavadního řešení příslušné právní otázky.
Jestliže tedy v souzené věci dovolací soud dospěl k závěru, že u dovolání původního opatrovníka nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§243c odst.1 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 o.s.ř. a §23 zákona č. 292/2013 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. března 2015
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu