ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1339.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 1339/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce M. S. , zastoupeného JUDr. Petrem Schlesingerem, advokátem Advokátní kanceláře Schlesinger a Martének, advokáti, v. o. s., se sídlem v Brně, Slovákova 11, proti žalovanému P. A. , zastoupenému JUDr. Zdeňkem Bučkem, advokátem se sídlem v Kyjově, Jungmannova 1031, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 10 C 111/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. září 2014, č. j. 38 Co 69/2013-237, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Zdeňka Bučka, advokáta se sídlem v Kyjově, Jungmannova 1031.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Hodoníně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. října 2012, č. j. 10 C 111/2010-179, ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 12. května 2014, č. j. 10 C 111/2010-216, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem označených nemovitostí, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně po provedeném řízení (ve stručnosti shrnuto) uzavřel, že kupní smlouva ze dne 22. ledna 2008, na základě které žalobce prodal žalovanému předmětné nemovitosti, není neplatná ani nebyla (v důsledku učiněného odstoupení ze strany žalobce) zrušena.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. září 2014, č. j. 38 Co 69/2013-237, podle §219 o. s. ř. potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně s prvoinstančním soudem uzavřel, že předmětná kupní smlouva neodporuje zákonu co do formy, obsahu ani předmětu, není v rozporu s dobrými mravy, nebyla uzavřena v omylu, ani v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. I když dovolatel v dovolání tvrdí, že „napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci závisí na vyřešení otázky procesního práva a na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem již vyřešená právní otázka posouzena jinak“ , předpoklad přípustnosti dovolání (s přihlédnutím k obsahu dovolání) vymezuje pouze tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu se odchyluje od rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované jeho rozhodnutím ve věcech sp. zn. 22 Cdo 1993/2001 a sp. zn. 22 Cdo 505/2002. V další části svého dovolání totiž dovolatel již polemizuje se skutkovými zjištěními, z nichž při meritorním rozhodnutí vycházel odvolací soud, jakož i s jeho právním posouzením věci odvolacím soudem.
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalobce proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
K tvrzenému odklonu rozhodnutí odvolacího soudu od shora uvedené judikatury nedošlo. V dovolatelem odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), je řešena problematika tzv. lichevní smlouvy. V posuzované věci se ovšem odvolací soud s ohledem na skutková zjištění, která v dovolacím řízení nelze revidovat, zabýval mj. otázkou platnosti smlouvy i z hlediska toho, zda se příčí či nikoliv dobrým mravům ve smyslu §39 obč. zák. Na podkladě skutkových zjištění pak dospěl k závěru, že předmětná převodní smlouva není v tomto směru postižena absolutní neplatností ani nebyla uzavřena v omylu či tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Sama okolnost, že dovolatel s tímto právně kvalifikačním závěrem ve spojení se skutkovými zjištěními nesouhlasí, a v rámci své dovolací argumentace odkazuje na shora uvedené rozhodnutí dovolacího soudu, přípustnost jeho dovolání ještě nezakládá. Skutkový stav, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a z nějž při rozhodování vycházel odvolací soud, přitom nezakládal žádné úvahy o lichevním charakteru předmětné kupní smlouvy ve smyslu posledně označeného rozhodnutí dovolacího soudu, případně ve smyslu dalšího jeho rozsudku ze dne 27. března 2013, sp. zn. 30 Cdo 670/2013, ve kterém byly vyloženy charakteristické znaky lichevní smlouvy.
Obdobný závěr lze učinit i ve vztahu k té části dovolání, v níž dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2003, sp. zn. 22 Cdo 505/2002, v němž byl zaujat právní názor, že smlouva, která sice neodporuje zákazu zákona, avšak svými důsledky směřuje k výsledku zákonu odporujícímu, je absolutně neplatná pro obcházení zákona; není rozhodné, zda účastníci smlouvy o důvodu její neplatnosti věděli. Dovolatel využitelnost tohoto rozhodnutí v poměrech daného případu spatřuje v okolnosti, že v posuzované věci mělo dojít k převodu nemovitostí z vlastnictví dovolatele do vlastnictví žalovaného „bez jakéhokoliv protiplnění, tedy ke skrytému darování“ , což ovšem neodpovídá skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při rozhodování vycházel. Podle závěru odvolacího soudu byla předmětná smlouva úplatná, přičemž žalovaný využil svého práva a přistoupil k započtení své pohledávky s pohledávkou dovolatele. Z toho je tedy zřejmé, že ani v tomto směru dovolatelem tvrzený předpoklad přípustnosti nemá právně relevantní opodstatnění a je pouhou právní a skutkovou polemikou s rozhodnutím odvolacího soudu. Přípustnost dovolání proto ani v tomto směru nebylo možné podle §237 o. s. ř. dovodit.
Ostatní dovolací argumentace je – jak již shora bylo uvedeno – skutkovou a právní polemikou s rozhodnutím odvolacího soudu, aniž by z ní bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přitom úkolem Nejvyššího soudu nepochybně není, aby sám dovozoval, co z takto dovolatelem obecně zformulované argumentace je podřaditelné pod případné procesní pochybení odvolacího soudu ve smyslu (na podkladě označené) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
V Brně dne 30. června 2015
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu