ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1347.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 1347/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Vrchou v právní věci žalobce I. K. , zastoupené Ladislavem Ejemem, advokátem se sídlem v České Lípě, Eliášova 998, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 52.500,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 372/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2014, č. j. 35 Co 319/2014-47, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně (dále též „dovolatelka“) proti v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále již „odvolací soud“) trpí vadami, které nebyly ve lhůtě vymezené v §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a nelze pro ně v dovolacím řízení pokračovat.
V daném případě se žalobkyně domáhala úhrady zadostiučinění za údajnou nemajetkovou újmu vzniklou jí na základě nesprávného úředního postupu (řízení, ve kterém mělo dojít k nesprávnému úřednímu postupu, trvalo tři roky a sedm měsíců). Dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně. Proti tomuto rozsudku podala dovolatelka dovolání, z nějž však není zřejmé, v řešení které konkrétní otázky se odvolací soud odchýlil a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelka totiž prostřednictvím svého advokáta v podaném dovolání nevymezila žádné ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání taxativně vymezených v §237 o. s. ř.; neuvedla okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Za řádné vymezení předpokladu přípustnosti dovolání v daném případě pak nelze považovat, pokud dovolatelka polemizuje se závěrem odvolacího soudu stran celkové délky kompenzačního řízení a dospívá na rozdíl od odvolacího soudu (soudů obou stupňů) k odlišnému právnímu závěru.
Lze k uvedenému dodat, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, které je veřejnosti přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ).
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl (§243c odst. 1, věta první, §243f odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. dubna 2015
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu