ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.135.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 135/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce J. Š., zastoupeného JUDr. Vlastimilem Vlkem, advokátem, se sídlem v Brně, Cejl 101, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení částky 1,000.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 218/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2014, č. j. 58 Co 285/2014-36, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce potvrdil usnesení soudu prvního stupně, kterým byla odmítnuta žaloba o zaplacení částky 1,000.000,- Kč jako náhrady škody a nemajetkové újmy, která měla být žalobci způsobena nesprávným úředním postupem při vydání rozhodnutí Městského úřadu ve Svitavách ze dne 16. 2. 2011 o uložení pokuty za přestupek proti plynulosti provozu na pozemních komunikacích, rozhodnutí odvolacího orgánu Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 6. 5. 2011 a rozhodnutí Okresního soudu Brno – venkov ze dne 20. 2. 2012 o nařízení exekuce na majetek žalobce.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, pro vady odmítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) v dovolání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatel uvedl, že přípustnost dovolání „dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, protože tímto rozsudkem je řešena otázka zásadního právního významu.“ Podle dovolatele je napadené rozhodnutí „postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ.“ Dovolatel zrekapituloval důvody napadeného rozhodnutí a své vylíčení rozhodujících skutečností. Dále vytknul soudu prvního stupně, že zasáhl do jeho ústavně zaručeného práva na právní pomoc, odvolací soud pak tuto vadu řízení přičetl k tíži žalobce. Soudy tak nepostupovaly v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 3849/11 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz).
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014).
Dovolatel v dovolání nevymezuje žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení mělo napadené rozhodnutí záviset, a nijak ani neoznačuje dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu řešící takovou otázku. V důsledku toho není v dovolání uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.). Tento zákonný požadavek přitom vychází z účelu dovolacího řízení, tj. sjednocení judikatury obecných soudů. Tato vada nevymezení přípustnosti, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, nebyla dovolatelem odstraněna v zákonné lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř. a §243b o. s. ř.). K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), včetně tvrzeného porušení práva na právní pomoc.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2015
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu