ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1414.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 1414/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vlacha a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobkyně J. R. , zastoupené JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Symfonická 1496/9, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky ve výši 255.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 16/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2013, č. j. 20 Co 387/2013-50, takto:
I. Řízení o dovolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 4. 2013, č. j. 42 C 16/2012-29, se zastavuje.
II. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2013, č. j. 20 Co 387/2013-50, se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl návrh žalobkyně na přerušení řízení s předložením věci Ústavnímu soudu (výrokem I.), potvrdil (výrokem II.) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 4. 2013, č. j. 42 C 16/2012-29, v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrokem III.).
Rozsudky odvolacího soudu v celém jeho rozsahu a soudu prvního stupně napadla žalobkyně dovoláním (posuzováno dle jeho obsahu: „Účinky dovolání směřují i proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2…“). Dovolání spojila s návrhem, aby dovolací soud, nezruší-li dovoláním napadená rozhodnutí, přerušil řízení a navrhl Ústavnímu soudu zrušení ustanovení §23 odst. 1 písm. a) zákona č. 119/1990 Sb., v platném znění, v části obsahující slova „ve výši 2.500,- Kčs“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ( dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz přechodná ustanovení čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem podle §241 odst. 1 o. s. ř.
Rozhodnutí soudu prvního stupně v dovolacím řízení přezkoumávat nelze (srov. §236 odst. 1 o. s. ř., podle kterého lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští); občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudů pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozsudku soudu prvního stupně podle §104 odst. 1 věty první a §243b o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 4/2000 pod č. 45, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz).
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu pak Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl dílem jako nepřípustné (co do výroku I. a v rozsahu výroku II., ve kterém byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně o věci samé), dílem pro vady neodstraněné ve lhůtě dle §241b odst. 3 o. s. ř. (v rozsahu výroku II., ve kterém byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení, a co do výroku III.).
Dovolání do výroku I. rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §237 o. s. ř. (upravujícího přípustnost dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, kterými se končí odvolací řízení, tj. jimiž bylo rozhodnuto o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně), ani podle §238a o. s. ř. (neboť rozhodnutí odvolacího soudu o návrhu odvolatele na přerušení řízení mezi zde vyčtenými rozhodnutími odvolacího soudu vydávanými v průběhu odvolacího řízení uvedeno není).
Dovolatelka předkládá dovolacímu soudu s poukazem na §237 o. s. ř. dle jejího názoru dovolacím soudem dosud neřešenou otázku, a sice zda „je ustanovení §23 odst. 1 písm. a) zákona č. 119/1990 Sb., v platném znění, kde se stanoví náhrada ušlého výdělku ve výši 2.500,- Kč měsíčně, v souladu s ústavně garantovanými právy na rovnost, na spravedlivý proces a na šetření podstaty a smyslu práv“.
Podle §237 o. s. ř.: „Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“
Dovolatelkou nastolená otázka přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. založit nemůže, neboť na ní dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí – ve výroku o věci samé stojí totiž rozsudek odvolacího soudu na právním závěru, že náhradu za ztrátu na výdělku ve výši stanovené §23 odst. 1 písm. a) zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, právě částkou 2.500,- Kč měsíčně, nelze valorizovat rozhodnutím soudu (jak žalobou požadováno) za situace, kdy vláda nevyužila zmocnění daného jí v §23 odst. 6 písm. a) cit. zákona a nevydala nařízení, jež by stanovilo podmínky a způsob určování výše náhrady vzhledem ke změnám, které nastaly ve vývoji mzdové úrovně. Tento závěr odvolacího soudu dovolatelka v dovolání nastolenou otázkou nijak nezpochybnila, což činí její dovolání v tomto rozsahu nepřípustným.
Jelikož dovolatelka podala dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, dovolací soud konstatuje, že dovolání do výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i co do výroku o náhradě nákladů řízení, jakož i do výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, nemá zákonem stanovené náležitosti. Dovolatelka nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v uvedeném rozsahu (§241a odst. 2 a §237 až §238a o. s. ř.), když rozhodnutí o náhradě nákladů řízení na posouzení shora dovolatelkou vymezené otázky nespočívala a jinou otázku hmotného nebo procesního práva dovolatelka ve vztahu k nim v dovolání neuvedla (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Důvod k dovolatelkou navrhovanému přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu dovolací soud neshledal. Podle §109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. soud řízení přeruší, jestliže dospěl k závěru, že zákon, jehož má být při projednávání nebo rozhodování věci použito, nebo jeho jednotlivé ustanovení je v rozporu s ústavním pořádkem a podal-li u Ústavního soudu návrh na zrušení tohoto zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení. Dovolatelka namítá protiústavnost té části §23 odst. 1 písm. a) zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v níž je výše měsíční náhrady za ztrátu na výdělku stanovena částkou 2.500,- Kčs. Uvedené zákonné ustanovení však dovolacím soudem při projednání dovolání a rozhodnutí o něm použito nebylo.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. března 2015
JUDr. František Ištvánek předseda senátu