ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1475.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 1475/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně GESTORE v. o. s. , se sídlem Na Lánech 30, Lány, 570 01 Litomyšl, identifikační číslo osoby 288 20 959, jako insolvenční správkyně úpadce Ing. J. V., proti žalované Rezidenci Kavčí Hory a. s. , se sídlem v Praze 3, Koněvova 2660/141, identifikační číslo osoby 272 28 207, zastoupené Mgr. Ondřejem Burešem, advokátem se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 3, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 34/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2014, č. j. 28 Co 287/2013, 28 Co 434/2013, 28 Co 12/2014-839, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2014, č. j. 28 Co 287/2013, 28 Co 434/2013, 28 Co 12/2014-839, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále již „soud prvního stupně“ rozsudkem ze dne 15. dubna 2013, č. j. 42 C 34/2010-745, ve spojení s doplňujícím usnesením téhož soudu ze dne 15. dubna 2013, č. j. 42 C 34/2010-744, určil, že (v té době žalující a nynější úpadce) Ing. J. V. je vlastníkem označených nemovitostí, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. listopadu 2013, č. j. MSPH 96 INS 28122/2013-A-8, prohlásil na majetek dlužníka Ing. J. V., bytem shora, konkurs a insolvenčním správcem ustanovil Mgr. Jana Zachariáše, se sídlem v Praze 2, Trojanova 18; na schůzi věřitelů předmětného úpadce, konané u Městského soudu v Praze dne 9. 1. 2014, Městský soud v Praze usnesením sp. zn. MSPH 96 INS 28122/2013, potvrdil rozhodnutí schůze věřitelů o odvolání dosavadního insolvenčního správce a ustanovení nového insolvenčního správce – GESTORE v. o. s., se sídlem v Lánech, Na Lánech 30, identifikační číslo osoby 288 20 959.
I přes cit. soudní rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem v meritu věci potvrdil rozsudek soudu prvního stupně; změnil jej pouze ve výroku o náhradě nákladů řízení, dále potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 15. dubna 2013, č. j. 42 C 34/2010-744 (jímž byla zamítnuta námitka žalovaného o nedostatku pravomoci soudu z důvodu rozhodčí doložky). Dospěl totiž k závěru, že: „ve smyslu §263 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., v této věci nedošlo k přerušení řízení, neboť sporné nemovitosti nejsou zahrnuty v majetkové podstatě úpadce a insolvenční správce se nestal účastníkem řízení. Nadále proto jednal se žalobcem jako účastníkem řízení, který zůstal nadále věcně aktivně nelegitimován v tomto sporu.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Namítá, že odvolací soud neoznámil účastníkům přerušení řízení v důsledku prohlášeného konkurzu na majetek dlužníka a v řízení dále pokračoval. Kromě toho odvolací soud, ač došlo k originárnímu nabytí předmětných nemovitostí novým vlastníkem (v důsledku vydražení nemovitostí v rámci veřejné dražby společností MG majetková a. s., se sídlem v Praze 8, Rohanské nábřeží 671/15), žalobu nezamítl (roz. nezměnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba o určení vlastnického práva žalobkyně k předmětným nemovitostem zamítá), přičemž se při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v další části dovolání pak žalovaná tuto svou dovolací argumentaci blíže rozvádí). Žalovaná závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) změnil rozsudek odvolacího soudu, kterým se mění rozsudek soudu prvního stupně tak, že se předmětná určovací žaloba zamítá, případně aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k podanému dovolání písemně nevyjádřila.
Procesní spis s dovoláním žalované byl původně předložen Nejvyššímu soudu dne 19. června 2014 a dovolací věc byla vedena pod sp. zn. 30 Cdo 2449/2014. Nejvyšší soud v uvedené věci však o dovolání nerozhodl a procesní spis bez rozhodnutí o dovolání vrátil soudu prvního stupně s následujícím přípisem, v němž je obsažen právní názor, od něhož není důvodu se ani v tomto okamžiku odchylovat:
„Z obsahu spisu vyplývá, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2013, č. j. MSPH 96 INS 28122/2013-A-8 (č. l. spisu 805), byl na majetek žalobce prohlášen konkurs (výrok I.) s tím, že účinky citovaného rozhodnutí úpadku účinky a prohlášení konkursu nastávají okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (výrok IV.). Z výpisu z insolvenčního rejstříku k dnešnímu dni se potom podává, že ke zveřejnění uvedených účinků došlo ke dni 5. listopadu 2013 a že nedošlo ke zrušení předmětného konkursu.
Podle §263 zákona č. 186/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) v rozhodném znění, tj. ke dni 5. listopadu 2013 (dále již „insolvenční zákon“), není-li v tomto zákoně stanoveno jinak, prohlášením konkursu se přerušují soudní, správní a jiná řízení o právech a povinnostech, která se týkají majetkové podstaty nebo které mají být uspokojeny z majetkové podstaty, jejichž účastníkem je dlužník. V těchto řízeních lze pokračovat jen za podmínek stanovených tímto zákonem (odst. 1). Je-li řízení podle odstavce 1 přerušeno, nekonají se jednání a neběží stanovené lhůty. Jestliže se v řízení pokračuje, počínají lhůty běžet znovu (odst. 2). Jakmile se soud, správní orgán nebo jiný orgán příslušný k projednání a rozhodnutí věci dozví o přerušení řízení podle odstavce 1, vyrozumí o tom účastníky řízení; současně je poučí, za jakých podmínek lze v řízení pokračovat. Rozhodnutí již vydaná se v době, kdy je řízení přerušeno, nedoručují; bylo-li řízení přerušeno po doručení rozhodnutí, avšak ještě předtím, než rozhodnutí nabylo právní moci, nenabývá rozhodnutí právní moci. Jestliže se v řízení pokračuje, rozhodnutí se doručuje znovu (odst. 4).
Dle ustálené judikatury dovolacího soudu a literatury nároky, které se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty, se rozumí veškeré nároky, jež s majetkem podstaty přímo či nepřímo souvisejí a které tak mají vliv na některá (byť dílčí) oprávnění s majetkem podstaty spojená; ve sporech, v nichž dlužník vystupoval jako žalobce, půjde o spory o rozšíření konkursní podstaty (viz Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /srov. bod XXIV/ a Doc. JUDr. František Zoulík: Komentář k zákonu o konkursu a vyrovnání. Nakladatelství C. H. Beck, 3. vydání, Praha 1998, str. 101).
Rozhodovací praxe soudů dospěla při řešení otázky, zda spor o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, může být sporem (řízením) o nárocích, které se týkají majetku patřícího do podstaty. Tak např. v rozsudku uveřejněném pod číslem 36/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud uzavřel, že řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, která rozhodla o rozdělení společnosti, jejímž je žalovaný (dlužník) právním nástupcem, je řízením o nároku, který se týká majetku patřícího do jeho konkursní podstaty. Také řízení o neplatnost výpovědi nebo jiného rozvázání pracovního poměru pokládal Nejvyšší soud (v usnesení z 26. srpna 1999, sp. zn. 21 Cdo 113/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2000, pod číslem 59) při prohlášení konkursu na majetek zaměstnavatele za řízení o nárocích, které mohou být uspokojeny jen z majetku patřícího do konkursní podstaty.
V důvodech usnesení ze dne 17. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1828/2000, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2001, pod číslem 27, pak Nejvyšší soud výslovně uvedl, že řízení o určení vlastnictví k nemovitostem je řízením o nárocích, jež se týkají majetku patřícího do konkursní podstat y. Tento závěr potvrdil Nejvyšší soud též v rozsudku ze dne 31. července 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2002, uveřejněném pod číslem 19/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Obdobně postupoval Nejvyšší soud v řízení o určení neexistence zástavního práva (srov. důvody jeho rozsudku ze dne 3. dubna 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2002, pod číslem 77).
Na základě výše uvedeného lze tedy uzavřít, že závěr odvolacího soudu o tom, že řízení o určení vlastnictví k nemovitostem se netýká majetku patřícího do konkursní podstaty, protože insolvenční správce je nezahrnul do majetkové podstaty žalobce, nemá oporu v zákoně (§263 odst. 1 insolvenčního zákona).
Z obsahu spisu přitom dovolací soud shledal, že insolvenční správce ani jiné oprávněné osoby dle ustanovení §264 insolvenčního zákona nepodali ke dni tohoto rozhodnutí dovolacího soudu návrh na pokračování v řízení v této věci.
Vedle shora citovaného ustanovení §263 odst. 1, 2 a 4 insolvenční zákon stanoví v ustanovení §264, že v přerušených řízeních, ve kterých v době prohlášení konkursu dlužník vystupoval jako žalobce nebo jiný navrhovatel, jakož i v dalších řízeních, ve kterých uplatňoval své pohledávky nebo jiná práva týkající se majetkové podstaty, lze pokračovat na návrh insolvenčního správce; dnem, kdy soudu došel jeho návrh na pokračování v řízení, se insolvenční správce stává účastníkem řízení místo dlužníka (odst. 1). Jestliže insolvenční správce ve lhůtě určené mu soudem nepodal návrh na pokračování v řízení, mohou návrh na pokračování v řízení podat dlužník, popřípadě ostatní účastníci řízení s tím, že dlužník zůstává účastníkem řízení (odst. 2).
V posuzovaném případě – jak vyplývá z obsahu spisu – odvolací soud ve věci rozhodl o odvolání žalované, jež bylo podáno proti rozsudku soudu prvního stupně, ačkoliv předmětem řízení byla věc týkající se majetku patřícího do konkursní podstaty úpadce (žalobce) a ačkoliv řízení ve věci bylo účinkem prohlášení konkursu již dnem 5. 11. 2013 ze zákona přerušeno a do dne vydání napadeného rozsudku odvolacího soudu nebyl žádným z oprávněných subjektů podán návrh na pokračování v řízení. Došlo tak k tomu, že odvolací soud pokračoval v řízení a vydal ve věci rozhodnutí v době, kdy tak učinit nemohl a nesměl, a takové rozhodnutí nemohlo mít tudíž právní účinky.
Z vyloženého vyplývá, že spis s dovoláním proti shora označenému rozsudku odvolacího soudu byl Nejvyššímu soudu předložen předčasně. Nezbylo tudíž, než tento spis s dovoláním vrátit zpět soudu prvního stupně.“
Poté soud prvního stupně postupoval způsobem vyloženým shora a následně dne 27. ledna 2015, pod č. j. 42 C 34/2010-932, přistoupil k vydání usnesení, jímž rozhodl o pokračování v řízení.
Na základě výše uvedeného je třeba souhlasit s dovolatelkou, že závěr odvolacího soudu o tom, že řízení o určení vlastnictví k nemovitostem se netýká majetku patřícího do konkursní podstaty, protože insolvenční správce je nezahrnul do majetkové podstaty žalobce, nemá oporu v zákoně (§263 odst. 1 insolvenčního zákona). Z citované judikatury vyplývá, že z hlediska předestřené právní otázky napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího rozhodnutí (§237 o. s. ř.). Dovolání je tudíž přípustné.
Napadený rozsudek odvolacího soudu není tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Jelikož dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci nemůže rozhodnout přímo dovolací soud podle §243d písm. b) o. s. ř., Nejvyšší soud proto – aniž by se mohl zabývat dalšími námitkami uvedenými v dovolání – napadený rozsudek podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.). Vzhledem k námitce dovolatelky poukazující na absenci naléhavého právního zájmu odvolací soud při rozhodování přihlédne též k právním závěrům, jež byly vyloženy (v obdobně řešené právní otázce) v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 107/2014. Zohlední také, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. června 2014, č. j. MSPH 79 INS 13739/2014-A-12, bylo rozhodnuto o povolení reorganizace žalované, že insolvenčním správcem byla ustanovena společnost AS ZIZLAVKY v. o. s., se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, a že usnesením téhož soudu ze dne 21. října 2014, č. j. MSPH 79 INS 1379/2014-B-70, insolvenční soud zakázal dlužníku s dispozičními oprávněními nakládání s majetkovou podstatou, které tak přešlo na označeného insolvenčního správce.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2015
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu