ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1482.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 1482/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobkyně K. H. , zastoupené Mgr. Zdeňkem Stránským, advokátem STRÁNSKÝ FUCHS KŘEČEK advokátní kancelář s. r. o., se sídlem v Praze 7, Osadní 12A, proti žalovanému J. H. , zastoupeného Mgr. Milošem Znojemským, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 29, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 13 C 90/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. listopadu 2014, č. j. 20 Co 57/2014-202, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. listopadu 2014, č. j. 20 Co 57/2014-202, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. listopadu 2013, č. j. 13 C 90/2013-128, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 2. ledna 2014, č. j. 13 C 90/2013-133, určil, že „výlučnou vlastnicí bytové jednotky číslo 1446/41 nacházející se v domě stojící na pozemku st. 3359 ležící v k. ú. P. P., obec H. K., kdy bytová jednotka je zapsána na listu vlastnictví č. 23419 vedeném Katastrálním úřadem pro Královehradecký kraj, katastrální pracoviště Hradec Králové a spoluvlastnického podílu o velikosti 7452/1355141 na těchto nemovitostech: a) stavbě číslo popisné 1443, číslo 1444, číslo 1445, číslo 1446, číslo 1447, číslo 1448 stojících na parcelách st. číslo 3354, číslo 3355, číslo 3356, číslo 3357, číslo 3358, číslo 3359, b) stavebních parcelách číslo 3354, číslo 3355, číslo 3356, číslo 3357, číslo 3358, číslo 3359, vše ležící v k. ú. P. P., obec H. K., kdy nemovitosti jsou zapsány na listu vlastnictví číslo 21711 vedeném Katastrálním úřadem pro Královehradecký kraj, katastrální pracoviště Hradec Králové“ (dále již „bytová jednotka“ nebo „předmětný byt“). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení vyšel ze zjištění, že žalobkyně nabyla smlouvou o převodu družstevního podílu, uzavřenou s E. B., dne 5. června 2000 jako výlučná nabyvatelka členství v Bytovém družstvu Jungmannova se sídlem v Hradci Králové. Dne 27. března 2001 uzavřela žalobkyně s uvedeným bytovým družstvem kupní smlouvu číslo 741/1446 o převodu družstevního bytu do vlastnictví, jejímž předmětem byl předmětný byt, kdy „do textu kupní smlouvy...na místě kupní strany jako manžel žalobkyně byl rukou zapsán žalovaný, jméno žalobkyně bylo již předtištěné. Katastrální úřad provedl vklad vlastnického práva k předmětnému bytu ve prospěch účastníků v režimu společného jmění manželů, i když v té době byli účastníci v poměru druh a družka.“ Předmětnou převodní smlouvu posoudil soud prvního stupně ve vztahu k žalovanému jako neplatný právní úkon, „když bylo prokázáno, že žalovaný pouze zapůjčil žalobkyni částku 300.000,- Kč ‚na koupi vlastnictví členského podílu‘, na kupní smlouvě ze dne 27. 3. 2001 je dopsán pouze ručně, tzn. že byl dopisován později a soud uvěřil výpovědi žalobkyně, že to bylo na naléhání jak žalovaného, tak i zástupců družstva. Soud uvěřil žalobkyni, že vzhledem k tomu, že účastníci nebyli manželé, ale pouze spolu žili, domnívala se, že dopsání jména žalovaného na kupní smlouvu sebou nenese žádné právní následky. Protože kupní smlouva ve vztahu k žalovanému nebyla učiněna vážně, je v této části neplatná. Ani sám žalovaný nepočítal s tím, že by kupoval byt spolu s žalobkyní, když koupě bytu řešil půjčkou žalobkyni. Dle názoru soudu je kupní smlouva neplatná ve vztahu k žalovanému i pro rozpor s dobrými mravy. Za nemravné soud považuje zneužití určitého subjektivního momentu na straně smluvního partnera k vlastnímu majetkovému prospěchu, což bylo v daném případě. Žalovaný využil situace při uzavírání kupní smlouvy ze dne 27. 3. 2001 a po naléhání na žalobkyni se nechal zapsat na místo manžela žalobkyně, i když věděl, že účastníci dosud nejsou manželé a že před tímto úkonem půjčil na koupi nemovitosti žalobkyni peníze.“
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. března 2014, č. j. 20 Co 57/2014-160, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o určení vlastnictví žalobkyně k bytové jednotce zamítl, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel z toho, že na žalobkyni byla smlouvou ze dne 5. června 2000 převedena členská práva v družstvu k předmětnému bytu. Dne 27. března 2001 byla uzavřena kupní smlouva o převodu družstevního bytu do vlastnictví a jako nabyvatelé byli uvedeni oba účastníci, kteří tuto smlouvou také podepsali, a tato smlouva byla poté vložena do katastru nemovitostí. Podle odvolacího soudu tento projev vůle lze vykládat pouze v souladu s písemným projevem tak, že všichni účastníci smlouvy projevili vůli, aby byt do vlastnictví nabyli oba účastníci tohoto řízení; jakýkoliv jiný výklad by byl v rozporu s tímto písemným projevem (§35 odst. 2 obč. zák.). Z této smlouvy přitom nelze učinit žádný závěr, že by se vlastníkem bytu stal jen jeden z nich. Na tom nemění nic ani to, že smlouva byla předtištěna a že žalovaný byl vyplněn v kolonce „manžel“, ač účastníci tehdy ještě manželé nebyli. Tato vada ovšem bez dalšího nezpůsobila neplatnost smlouvy, neboť oba účastníci věděli, že manželé nejsou, ale jednoznačně projevili vůli stát se společnými vlastníky předmětného bytu. Protože skutečně nemohli nabýt předmětný byt do společného jmění manželů, stali se podílovými spoluvlastníky. Jejich podíly jsou pak vzhledem k §137 odst. 2 obč. zák. stejné, neboť se nedohodli jinak a ani žádný právní předpis jinak nestanoví. Žaloba žalobkyně by musela být zamítnuta i v případě, že by bylo prokázáno, že kupní smlouva nebyla uzavřena platně, neboť důsledkem neplatnosti by bylo to, že vlastnické právo by z družstva převedeno nebylo a skutečně vlastníkem by tak nadále bylo družstvo.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) rozsudkem ze dne 17. září 2014, sp. zn. 30 Cdo 2635/2014, uvedený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud vytkl odvolacímu soudu, že při rozhodování ponechal zcela stranou, že byt, který byl v budově ve vlastnictví, popřípadě spoluvlastnictví bytového družstva (dále jen „družstvo“), jehož nájemcem byla fyzická osoba - člen družstva, bylo možno jako tzv. jednotku převést jen tomuto členu družstva (§23 odst. 1 věta první zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony – dále jen „zákon o vlastnictví bytů“). Členové bytových družstev, kteří byli nájemci bytů a nebytových prostor, mohli do šesti měsíců ode dne účinnosti tohoto zákona vyzvat bytové družstvo k uzavření smlouvy, kterou na ně družstvo bezplatně převede vlastnictví k bytu a nebytovému prostoru. Uplynutím této lhůty toto právo zaniklo (§24 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech). Nevzniklo-li společné členství manželů v bytovém družstvu, pak byt [jednotka ve smyslu §2 písm. h) zákona o vlastnictví bytů], který nabyl do vlastnictví podle §23 odst. 1 věta první zákona o vlastnictví bytů a §24 zákona č. 42/1992 Sb., ten z manželů, který se stal členem družstva, není ve společném jmění manželů (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2004, sp. zn. 22 Cdo 1668/2003; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ).
Nejvyšší soud ve svém kasačním rozhodnutí také zdůraznil, že jestliže za popsaných okolností bylo možné ve smyslu §23 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. byt (v budově ve vlastnictví, popřípadě spoluvlastnictví bytového družstva, jehož nájemcem byla fyzická osoba - člen družstva), převést jen tomuto členu družstva, pak je nezbytné v případě, že v uvedené smlouvě byl kromě nabyvatele – fyzické osoby - člena družstva, uvedena další fyzická osoba (např. jeho druh, jako tomu bylo v posuzované věci), důsledně posuzovat, zda uvedená okolnost vede k absolutní neplatnosti právního úkonu ve smyslu §39 obč. zák. anebo zda se důvod neplatnosti vztahuje ve smyslu §41 obč. zák. jen na část právního úkonu (ve vztahu k nečlenu družstva).
Dále Nejvyšší soud uložil odvolacímu soudu, aby se v dalším řízení zabýval otázkou případné částečné neplatnosti předmětného právního úkonu ve smyslu dovolacím soudem vyložené právní úpravy a judikatury.
V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud opět změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že předmětnou určovací žalobu zamítl. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně a žalovaný v době nabytí členství v bytovém družstvu žalobkyní (dne 5. června 2000) a i v době převodu předmětného bytu do vlastnictví účastníků (dne 27. března 2001) žili spolu jako druh a družka, když jejich manželství bylo uzavřeno až dne 11. června 2005 a bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 6. září 2011, č. j. 7 C 56/2010-24, dne 1. listopadu 2011 (právní moc cit. rozsudku o rozvodu manželství účastníků). Odvolací soud s odkazem na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. 31 Cdo 51/2010, uzavřel, že je třeba shodně v této věci postupovat jako v případě řešeném cit. rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu. „Projednávaná věc je jiná jen v tom, že v době nabytí členských práv a povinností žalobkyní a v době převodu bytu do vlastnictví žili účastníci spolu jako druh a družka, jejich manželství bylo uzavřeno až následně. Žalovanému je třeba přisvědčit v tom, že společné členství v bytovém družstvu mohli v době převodu členských práv na žalobkyni nabýt toliko manželé. Jeví se logické, že účastníci zvolili tento postup, že členem družstva se stal pouze jeden z nich (žalobkyně) a až následně při převodu bytu do vlastnictví z družstva po devíti měsících se stali vlastníky bytu oba. Proto krajský soud dospěl k závěru, že smlouva uzavřená účastníky s bytovým družstvem o převodu předmětného bytu není ani částečně neplatná pro rozpor s ustanovením §23 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů. Neplatnost této smlouvy...nezpůsobuje ani to, že účastníci v ní byli označeni jako manželé, neboť oba účastníci věděli, že manželé nejsou, ale jednoznačně projevili vůli stát se společnými vlastníky předmětného bytu. Protože skutečně nemohli nabýt předmětný byt do společného jmění manželů, stali se podílovými spoluvlastníky. Jejich podíly jsou pak vzhledem k ustanovení §137 odst. 2 občanského zákoníku stejné, neboť se nedohodli jinak a ani žádný právní předpis jinak nestanoví (srovnej rozhodnutí NS ČR sp. zn. 29 Cdo 695/2011). Ostatně tomuto závěru odvolacího soudu dovolací soud nic nevytýkal.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala opět žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Je přesvědčena o tom, že v dané věci odvolací soud nepochopil směr uvažování argumentace dovolacího soudu. Jeho výklad právního názoru vyjádřeného v cit. rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu je nepřípustně extenzivní a zcela zjevně zasahuje do práv dovolatelky. Účastníci řízení v době uzavření kupní smlouvy nebyli manžely a poměr druh – družka nelze povyšovat na roveň manželství a s jeho uzavřením vzniku společného jmění manželů. Odvolací soud tak nikoli právo vyložil, ale svým rozhodnutím vytvořil právo nové, k čemuž ovšem není nadán. Kromě toho na straně dovolatelky zcela absentuje projev vůle nabýt byt do společného jmění manželů. Nelze ani souhlasit se závěrem odvolacího soudu o nabytí bytu do podílového spoluvlastnictví, neboť tomu nekorespondují učiněná skutková zjištění. V posuzované věci nejde o neplatnou kupní smlouvu ve vztahu k dovolatelce, ale žalovaný se nemohl na podkladě této kupní smlouvy stát spoluvlastníkem předmětného bytu, jak dovozuje odvolací soud. Dovolatelka dále popisuje aktuální situaci a navrhuje, aby dovolací soud odložil právní moc napadeného rozsudku odvolacího soudu. Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud vydal rozsudek, jímž změní rozsudek odvolacího soudu tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.
Žalovaný ve svém písemném vyjádření k podanému dovolání naopak přisvědčil rozsudku odvolacího soudu. Žalovaný v řízení tvrdil i prokázal okolnosti nabytí členských práv k družstevnímu bytu, kdy se na pořízení členských práv podíleli oba účastníci řízení, kteří byli v družském vztahu a plánovali společnou budoucnost. Žalobkyně proti formulované kupní smlouvě ničeho nenamítala a smlouvu uzavřela. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) s přihlédnutím k §3028 odst. 2 o. z. dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné a důvodné již z toho důvodu, že nebyl zcela respektován závazný právní názor dovolacího soudu v jeho (shora již označeném) předchozím kasačním rozhodnutí. V něm bylo totiž, s přihlédnutím k příslušné právní úpravě a citované judikatuře, vyloženo, že „Jestliže za popsaných okolností bylo možné...byt (v budově ve vlastnictví, popřípadě spoluvlastnictví bytového družstva) převést jen tomuto členu družstva, pak je nezbytné v případě, že v uvedené smlouvy byl kromě nabyvatele – fyzické osoby – člena družstva, uvedena další fyzická osoba (např. jeho druh, jako tomu bylo v posuzované věci), posuzovat platnost uvedené smlouvy dle cit. ustanovení zákona č. 72/1994 Sb. ve vazbě na §39 obč. zák., a v rámci toho dále posuzovat, zda uvedená okolnost vede k absolutní neplatnosti (celého) právního úkonu ve smyslu §39 obč. zák. anebo zda se důvod neplatnosti vztahuje ve smyslu §41 obč. zák. jen na část právního úkonu (ve vztahu k nečlenu družstva).“
Dovolací soud má za to, že již z výše vyložené formulace je zřejmé, že je zapovězena možnost nabytí bytu fyzickou osobou, která nebyla členem družstva, byť podle skutkového zjištění měla být druhem člena družstva, který splňoval podmínky pro nabytí vlastnictví k předmětnému bytu ve smyslu shora již připomenuté právní úpravy. Tento závěr přitom nijak nekoliduje s právním názorem obsaženým v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. 31 Cdo 51/2010 (publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 62/2012), podle kterého: „Smlouvu o převodu bytové jednotky, uzavřenou mezi manžely bytovým družstvem jakožto převodcem a oběma manžely jakožto nabyvateli, v níž manželé projeví vůli nabýt bytovou jednotku do svého společného jmění manželů, nelze považovat za neplatnou pro rozpor s ustanovením §23 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů jen proto, že v době jejího uzavření byl členem družstva jen jeden z manželů.“ Uvedený právní názor velký senát Nejvyššího soudu totiž vyložil s ohledem na tehdejší právní úpravu společného jmění manželů a judikaturou řešené otázky související s nabýváním majetku manžely s ohledem na buď zdroj financování anebo s ohledem na projevenou vůli manželů koupit věc do jejich společného jmění. Analogické použití tohoto judikátu ovšem nelze vztahovat na družský poměr, který pochopitelně není roven rodinně právnímu vztahu mezi manžely. Pokud odvolací soud tyto hmotně právní souvislosti při svém rozhodování relevantně nezohlednil a dosah zmíněného judikátu velkého senátu rozšířil i na případy týkající se družského poměru, pak je zřejmé, že jeho rozhodnutí není správné.
Jakkoliv z obsahu spisu prostupuje, že projev žalobkyně směřoval k nabytí předmětného bytu do jejího vlastnictví, když žalobkyní popisované verzi o okolnostech, jež předcházely uzavření předmětné smlouvy, soud prvního stupně po provedeném dokazování uvěřil, Nejvyšší soud za dané procesní situace nemohl přistoupit ke změně rozsudku odvolacího soudu, neboť nebyly pro takový postup splněny podmínky ve smyslu §243d písm. b), a to i s ohledem na dovolatelkou popisované okolnosti v závěru jejího dovolání (dovolací soud připomíná, že podle §243f odst. 1 o. s. ř. pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu).
Nejvyšší soud proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc odvolacímu soudu podle druhého odstavce věty první téhož paragrafu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. dubna 2015
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu