ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1532.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 1532/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Vlacha, v právní věci žalobce Ing. M. D., zastoupeného JUDr. Alešem Rozehnalem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, proti žalované Economia, a.s. , se sídlem v Praze 8, Pernerova 673/47, IČ 28191226, zastoupené JUDr. Pavlem Ondrou, advokátem se sídlem v Praze 6, Šlikova 403/16, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 66 C 28/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. července 2014, č.j. 3 Co 169/2013-174, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se domáhal ochrany své osobnosti, do níž měla neoprávněně zasáhnout žalovaná jako vydavatel Hospodářských novin a provozovatel zpravodajského serveru www.ihned.cz , když v článcích specifikovaných v žalobě měla nepravdivě nebo zavádějícím způsobem informovat o nákupu autobusů Dopravním podnikem hl.m. Prahy, jehož byl žalobce v letech 2007 až 2011 generálním ředitelem. Požadoval proto, aby soud určil, že předmětnými články žalovaná neoprávněně zasáhla do jeho osobnostních práv, aby žalované uložil uveřejnit omluvu v Hospodářských novinách a zaplatit žalobci finanční satisfakci v částce 2.450.000,- Kč.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. listopadu 2012, č.j. 66 C 28/2012-142, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že obsah předmětných článků byl založen na pravdivých tvrzeních, tyto články pojednávaly obecně o hospodaření pražského Dopravního podniku a kritika jeho hospodaření, kterou je třeba vztáhnout i na samotného žalobce jako na generálního ředitele v rozhodné době, je přiměřená a nijak nevybočující z mantinelů kritiky slušné a věcné.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. července 2014, č.j. 3 Co 169/2013-174, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil, ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že místo částky 31.440,- Kč žalobci uložil zaplatit žalované pouze 11.6016,- Kč a rozhodl také o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že v předmětných článcích byla podána věcná a přiměřená kritika nabývání majetku Dopravním podnikem hl.m. Prahy, na kterou mají nejenom čtenáři Hospodářských novin, ale i další široká veřejnost zcela nepochybně právo. Dále vyslovil názor, že žalobce nekriticky směšuje právo na ochranu své osobnosti jako fyzické osoby s právem na ochranu dobré pověsti právnické osoby. Žaloba je pak spíše pokusem žalobce, aby jejím prostřednictvím byly soudem vysvětleny všechny okolnosti nákupu autobusů pro Dopravní podnik hl.m. Prahy, ale takový rozbor nelze provést v řízení o ochranu osobnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 19. listopadu 2014 dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o.s.ř., protože se domnívá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o.s.ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel má za to, že odvolací soud se odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2014, sp. zn. 23 Cdo 1323/2012, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2012, sp. zn. 30 Cdo 2455/2010, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2005, sp. zn. 30 Cdo 1872/2004. Následně vytýká soudu prvního stupně, že se nezabýval podstatou jeho žalobních námitek vůči závadným článkům. Navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu jednání.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Zabýval se pak otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobce sice s poukazem na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu tvrdí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ve skutečnosti ale nevysvětluje, v čem se od těchto rozhodnutí odchýlil. Dovolací soud připomíná, že v žalobcem citovaných rozhodnutích Nejvyšší soud shodně judikoval, že „ ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle §13 obč. zák. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde existovat příčinná souvislosti mezi zásahem a vzniklou újmou na chráněných osobnostních právech fyzické osoby. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů vylučuje možnost sankcí podle ustanovení §13 obč. zák.“. Nad to dovolatel právní otázky, které jsou podle něj odvolacím soudem řešeny v rozporu s hmotným právem, v dovolání nijak blíže neformuluje (k vymezení předpokladů přípustnosti dovolání v tomto směru srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a nelze je seznat ani z obsahu jeho dovolání. Není také možno přehlédnout, že žalobcovy výtky v dovolání konkretizované se týkají výhradně rozsudku soudu prvního stupně a nikoli dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení není ve smyslu ustanovení 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř. odůvodněn.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. září 2015
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu