ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1547.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 1547/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vlacha a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobkyně D. L. , zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 42/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2013, č. j. 58 Co 465/2013-210, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací výrokem I. napadeného rozsudku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 30. 5. 2013, č. j. 21 C 42/2012-176, v zamítavém výroku o věci samé (o zaplacení částky 2.700.000,- Kč s příslušenstvím) a ve výroku o náhradě nákladů řízení. Současně výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz přechodná ustanovení čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.; dále jen „o. s. ř.“) dovolání žalobkyně odmítl dílem pro nepřípustnost, dílem pro vady neodstraněné ve lhůtě dle §241b odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelkou zpochybněné řešení otázky příčinné souvislosti odvolacím soudem, stojící na možnosti uplatnění nároku na náhradu škody oprávněnou osobou vůči osobě povinné již v průběhu řízení o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a tedy v otevřené promlčecí době, nemůže založit přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se při řešení této otázky oproti mínění dovolatelky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz právě rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, uveřejněný pod číslem 7/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, na které dovolatelka – z pohledu přípustnosti dovolání však nepřiléhavě – poukazuje ; rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz).
Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání dále (jakkoliv v konkurenci se shora jí vymezeným hlediskem přípustnosti logicky protichůdně) v tom, že právní otázka existence příčinné souvislosti, řešená v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, má být dovolacím soudem (v této věci) posouzena jinak. Dovolací soud se však s řešením vyloženým v citovaném rozsudku R 7/2013 jako správným ztotožňuje, pročež neshledává důvodu pro řešení jiné. Pro úplnost lze dodat, že správnost uvedeného řešení je aprobována jak pozdější judikaturou Nejvyššího soudu (viz např. usnesení ze dne 8. 4.2013, sp. zn. 28 Cdo 2409/2012), tak i Ústavního soudu (usnesení ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. II. ÚS 460/14). Ani z tohoto hlediska tak námitka dovolatelky přípustnost dovolání nezakládá.
Jelikož dovolatelka podala dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, dovolací soud konstatuje, že dovolání do výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i co do výroku o náhradě nákladů řízení, jakož i dovolání do výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, nemá zákonem stanovené náležitosti. Dovolatelka nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v uvedeném rozsahu (§241a odst. 2 a §237 až §238a o. s. ř.), když rozhodnutí o náhradě nákladů řízení na posouzení dovolatelkou nastolené otázky nespočívala a jinou otázku hmotného nebo procesního práva dovolatelka ve vztahu k nim v dovolání neuvedla (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. března 2015
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu