ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1575.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 1575/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce Ing. J. Š. , právně zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , identifikační číslo osoby 000 25 429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody ve výši 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 163/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2013, č.j. 25 Co 412/2013 - 83, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. června 2013, č.j. 23 C 163/2011 – 63, zamítl žalobu, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 100.000,- Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 21% ročně za dobu od 19. 3. 1997 do zaplacení, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem se dne 12. prosince 2013, č.j. 25 Co 412/2013 – 83, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 100.000,- Kč s příslušenstvím, kterou žalobce požadoval z titulu náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím v trestním řízení vedeném proti členům společnosti Joint Invest Action, k. s., v likvidaci, do kterého se žalobce připojil se svým nárokem na náhradu škody jako poškozený. Škoda měla představovat jeho vklad do komanditní společnosti a uhrazené emisní ážio. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že okolnost, že žalobce v soudním řízení pro nečinnost soudu nedosáhl požadovaného soudního rozhodnutí, je nepříznivým důsledkem nesprávného úředního postupu, sama o sobě však škodu nepředstavuje. Odvolací soud shledal, že zde absentuje příčinná souvislost a že žalobce mohl uplatňovat svůj nárok i v občanskoprávním řízení, což neučinil, a proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Žalobce (dále jen „dovolatel“) napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu a podal včasné dovolání k Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolacímu soudu“). Dovolatel napadl rozhodnutí podle ustanovení §237 o. s. ř., když má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení a že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak.
Dovolatel položil dovolacímu soudu právní otázku, která má být dle názoru dovolatele vyřešena dovolacím soudem jinak (přičemž byla vyřešena v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 955/2013, proti kterému byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 11. listopadu 2013 pod sp. zn. II. ÚS 3418/2013 odmítl) touto otázkou je, zda dochází připojením se k trestnímu stíhání s nárokem na náhradu škody ke stavění promlčecí doby ve smyslu §112 obč. zák. pokud je následně zjištěno a pravomocně deklarováno, že trestní stíhání v rámci něhož proti konkrétním škůdcům poškozený uplatnil nárok na náhradu škody, nebylo řádně zahájeno, a tedy ani neprobíhalo. Dovolatel má za to, že z důvodu promlčení svůj nárok smysluplně v občanskoprávním řízení nemohl vymáhat. Dle názoru dovolatele v důsledku odložení věci nedocházelo ke stavění promlčecí lhůty, neboť nulitní (nicotné) trestní stíhání nemůže vyvolat žádné právní následky. Dovolatel proto navrhnul, aby odvolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“) věc projednal podle hlavy třetí, části čtvrté o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2013, a to s ohledem na ustanovení §243f odst. 2 o. s. ř. ve spojení s čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.), bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jelikož dovolatel ve svém dovolání napadá rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, dovolací soud nejprve konstatuje, že dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto jen o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Otázka dovolatele, jak sám správně uvádí, již byla dovolacím soudem řešena v identické věci v rozsudku ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 955/2013 (či obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 376/2013), podle kterého dochází připojením se k trestnímu stíhání s nárokem na náhradu škody ke stavění promlčecí doby ve smyslu §112 obč. zák. i v situaci, kdy bylo toto trestní stíhání skončeno odložením z toho důvodu, že nebylo řádně zahájeno ve smyslu §160 tr. ř. Uvedené ustanovení občanského zákoníku je totiž nutno interpretovat bez ohledu na to, jaké účinky měly případně vadné úkony policejního orgánu (orgánu činného v trestním řízení) na průběh samotného trestního stíhání, resp. zda kvalifikovaně vyvolaly účinky zahájení trestního stíhání či nikoliv. Naopak je vždy třeba brát v ochranu důvěru dotčených osob v úkony státních orgánů (orgánů veřejné moci), s níž nepochybně souvisí i ochrana legitimního očekávání, že koná-li takový orgán určité kroky, koná je v souladu s právem a v jeho mezích.
Tento názor dovolacího soudu byl následně aprobován i Ústavním soudem (srov. usnesení ze dne II. ÚS 3418/2013 ze dne 27. 5. 2014), nadto ani Evropský soud pro lidská práva (srov. Hladký proti České republice , č. stížnosti 37869/14, rozhodnutí ze dne 9. září 2014) v obdobných námitkách neshledal soudní libovůli a porušení práva na spravedlivý proces; proto ani další argumentace žalobce nepřiměla Nejvyšší soud, aby se od své dosavadní konstantní judikatury odchýlil.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud nemá důvod se od své ustálené praxe odchýlit, nepodařilo se tak dovolatelovi uplatněnými dovolacími důvody založit přípustnost dovolání a Nejvyššímu soudu nezbylo než dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. února 2015
JUDr. Lubomír P t á č e k, Ph.D.
předseda senátu