ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1597.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 1597/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobce Ing. L. M. , zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Moravské Ostravě, 702 00 Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 98.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 8/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2013, č. j. 53 Co 243/2013 - 54, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 3. 10. 2012, č. j. 27 C 8/2012 – 32, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 36.000,- Kč spolu s ročním úrokem z prodlení z částky ve výši 7,5 % za období od 14. 8. 2012 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Co do částky 62.000,- Kč s příslušenstvím a úroku z prodlení z částky 36.000,- Kč za období od 18. 6. 2011 do 13. 8. 2012 byla žaloba zamítnuta (výrok II.). Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
Městský soud v Praze, jakožto soud odvolací, rozsudkem ze dne 14. 10. 2013, č. j. 53 Co 243/2013 - 54, rozsudek soudu I. stupně potvrdil (výrok I.) a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Žalobce se žalobou domáhal po žalované částky 98.000,- Kč s příslušenstvím, a to jako zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 1 Cm 42/2005, ve kterém se žalobce od roku 2005 domáhal zaplacení částky
199.600,- Kč.
Žalovaná navrhla, aby řízení bylo zastaveno, a to z důvodu, že nárok žalobce nebyl u žalované uplatněn, ačkoliv uplatnění nároku u úřadu je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, který zkoumal ze spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 1 Cm 42/2005 průběh řízení, v němž mělo dojít k průtahům. Bylo zjištěno, že věc byla dvakrát předložena Vrchnímu soudu v Olomouci, aby tento rozhodl o věcné příslušnosti, řízení bylo přerušováno pro nezaplacení soudního poplatku žalobcem, žalobce na výzvu soudu upřesňoval označení žalobce a žalovaného, byla připuštěna změna žaloby, věc byla řešena na třech stupních soudní soustavy, Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudu odvolacího i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně shledal, že řízení bylo v době jeho rozhodování Krajským soudem v Ostravě přerušeno, a to do skončení dovolacího řízení ve věci sp. zn. 5 Cm 150/2002, neboť v uvedeném řízení má být řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že věcnému projednání žalobcem uplatněného nároku nic nebránilo. Soud prvního stupně posoudil otázku, zda žalobce uplatnil svůj nárok u žalované ve smyslu ustanovení §15 z. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále též jako „OdpŠk“). Za datum uplatnění pak soud považoval 13. 2. 2012, tj. datum, kdy byla žaloba doručena žalované. S ohledem na do té doby uplynulou šestiměsíční lhůtu soud nepřisvědčil obraně, kterou žalovaná uplatnila.
Dle odvolacího soudu soud prvního stupně nepochybil ani ve způsobu, jakým věc rozsoudil, když shledal žalobní nárok částečně důvodným. Správný byl závěr, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu dle §13 odst. 1 věty druhé a třetí zákona č. 82/1998 Sb. Celková délka řízení 8 let byla shledána zjevně nepřiměřenou, a to i s přihlédnutím k průtahům na straně soudu a vzhledem k nedůvodnému předkládání věci vrchnímu soudu. S ohledem na zjištěné skutečnosti bylo třeba poskytnout zadostiučinění v peněžité formě. Soudem prvního stupně bylo správně vyčísleno základní hodnocení nemateriální újmy, pokud je stanovil za 8 let trvání namítaného řízení na částku 120.000,- Kč. Odvolací soud se ztotožnil se snížením základního hodnocení, kdy soud prvního stupně přistoupil ke snížení celkově o 90 % a zvýšení o 20 %, a celkově tedy žalobci přiznal 30 % ze 120.000,- Kč, tj. 36.000,- Kč. K žalobcově námitce, že nemělo být základní hodnocení sníženo o 40 % z důvodu nižšího významu předmětu řízení pro žalobce, odvolací soud uvedl, že pro takové snížení považuje za zcela dostačující, že se jednalo o majetkový spor, který je v judikatuře vnímán jako spor menšího významu. Dále nebylo možné přehlédnout, že žalobce v namítaném řízení uplatnil postoupenou pohledávku, již měla představovat smluvní pokuta za prodlení, tedy zajišťovací prostředek. Již tyto okolnosti vedly, dle odvolacího soudu správně, ke snížení základního hodnocení o 40 %. Nebylo tedy ani důležité, zda a v jakém rozsahu uplatňuje žalobce u soudu své další nároky, což byl jeden z dílčích argumentů soudu prvního stupně pro konstatování nižší důležitosti předmětu řízení pro žalobce.
Odvolací soud tedy rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, přičemž přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení skončilo, závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel ve svém dovolání konkrétně namítá, že soudy postupovaly v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva, když z důvodu nevýznamnosti předmětu řízení pro žalobce snížily základní částku o 40%. Při absenci skutečností zakládajících zvýšený význam předmětu řízení pro poškozeného nutno dojít k závěru o jeho standardním významu. Případný aktivismus ze strany soudu ve směru posouzení kritérií §31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., nad rámec tvrzení účastníků je porušením práva na rovnost zbraní jako součásti práva na spravedlivý proces.
Soudy měly dále vycházet z nesprávně zjištěného skutkového stavu, kdy pohledávka ve výši 199.000,- Kč nebyla žalobci postoupena jako jiné obchodní pohledávky cizími společnostmi či dlužníky za účelem vyrovnání svých dluhů, ale má jít o samostatnou, novou, pohledávku žalobce, která byla žalobcovi předána žalobcovou společností CF FLOP s. r. o., jež sama účtovala žalovanému dlužníkovi pokutu 199.000,- Kč za pozdní úhradu ceny
400.000,- Kč z obchodní smlouvy.
Napadené rozhodnutí soudu má být v diametrálním rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 1531/11, a to pro: „vágnost, neurčitost povšechného a neurčitého názoru, který má snižovat nárok téměř o polovinu.“ V rozporu s právními závěry Nejvyššího soudu má být též snížení o 30 % z důvodu procesní složitosti, neboť se na rozhodování podílely tři stupně soudní soustavy a pro podání žaloby u nepříslušného soudu. Soudy by měly při posuzování kritérií složitosti řízení odůvodnit, zda částku přiměřeného zadostiučinění snižují z důvodu složitosti skutkové, právní či procesní, nebo že řízení probíhá na více stupních soudní soustavy. Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání pro posouzení otázky, zda lze snížit přiměřené zadostiučinění duplicitně. Další vada napadeného rozsudku tkví v nesprávném výpočtu základní částky odškodnění v rozporu se stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010. Řízení bylo zahájeno 17. 6. 2004 a do 14. 10. 2013 trvalo 9 roků a 4 měsíce; dosud není skončeno a k datu 24. 2. 2014 trvá 9 roků a 8 měsíců. Ke dni rozhodování Městského soudu v Praze měla být tudíž částka stanovena z 125.000,- Kč (tj. 8 x 15.000,- Kč a 4 x 1.250,- Kč).
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky, jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.), při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) - dále též jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas. Dovolání též splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), když z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel rozhodnutí napadá v rozsahu, v jakém byl napadeným rozhodnutím potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části zamítající žalobu co do částky 62.000,- Kč s příslušenstvím.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §237 o. s. ř. „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“
Podle §241a odst. 1 o. s. ř.: „dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.“ Z uvedeného plyne, že se dovolací soud nemohl zabývat jakoukoliv polemikou dovolatele se skutkovými zjištěními, z nichž vycházel při meritorním rozhodování odvolací soud, neboť tímto dovolatel uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod.
Dovolatel co do přípustnosti dovolání uvedl, že otázka posuzovaná odvolacím soudem určitým způsobem, má být posouzena jinak. Takovéto vymezení přípustnosti dovolání naznačuje nepochopení jednotlivých předpokladů přípustnosti dovolání, neboť předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a to postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích.
Jelikož dovolatel nespecifikoval, který názor odvolacího soudu považuje za povšechný a neurčitý, v čem by vágnost a neurčitost měla konkrétně spočívat, ani v čem by se měl skrývat tvrzený diametrální rozpor s nálezem Ústavního soudu I. ÚS 1531/11, ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 1531/11, rovněž tímto důvodem dovolání se soud zabývat nemohl. Cituje-li dovolatel obsáhle z odůvodnění zmíněného nálezu Ústavního soudu pasáž týkající se argumentace žalované v jiné věci, je tato citace v projednávané věci zcela nepřiléhavou. Veškerá tvrzení žalované se v nyní souzené věci týkala pouze a jen skutečnosti, že žalobcův nárok nebyl uplatněn u úřadu, a tedy ani předběžně projednán.
Přípustnost dovolání nezakládá ani tvrzená námitka, kterou se dovolatel ohrazuje proti snížení částky odškodnění z důvodu, že dovolatel vede řadu řízení, neboť na uvedeném závěru dovoláním napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud v odůvodnění uvedl důvody, které považoval za relevantní ve vztahu k modifikacím částky přiměřeného zadostiučinění, a zde dovolatelem namítaný důvod krácení přiměřeného zadostiučinění uveden není.
Dovolání je rovněž zcela neurčité ohledně vyjádření důvodů, pro které by mělo být snížení základní částky o 30 % za řízení na třech stupních soudní soustavy v odklonu od názorů vyjádřených ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněným pod č. R 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, veřejnosti dostupné na jeho internetových stránkách www.nsoud.cz (dále jen „Stanovisko“) a judikatuře Nejvyššího soudu. Žádné dvojí započítávání zmíněné skutečnosti (tedy řízení na třech stupních soudní soustavy) z napadeného rozsudku nijak nevyplývá.
Uvedl-li dovolatel dále, že napadené rozhodnutí trpí vadou výpočtu základní částky odškodnění, přičemž uvedl výpočet podle svých představ a pouze tvrdil rozpor se Stanoviskem, není tímto způsobem vyjádřena žádná právní otázka.
Dovolací soud považuje v této souvislosti za potřebné opakovat již dříve vyslovený názor, že „novela řízení o dovolání provedená zákonem č. 404/2012 Sb. směřovala k tomu, aby řízení o dovolání nebylo zatíženo zdlouhavým zkoumáním toho, co dovolatel skutečně proti rozhodnutí odvolacího soudu namítá, čeho se dovolává či jak by podle jeho názoru mělo řízení probíhat a věc měla být správně rozhodnuta. Samozřejmě, to vše klade vyšší nároky na právní zástupce dovolatelů při sepisu dovolání (případně na dovolatele samotné, mají-li zákonem požadované právnické vzdělání). Cílem této právní úpravy není a nemůže být šikana účastníků či jejich zástupců ani nahrazení práce dovolacího soudu prací právních zástupců dovolatelů, nýbrž vyšší efektivita dovolacího řízení jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku v občanskoprávním řízení sloužícího k posílení ochrany individuálních práv účastníků a vedle toho též naplnění sjednocovací úlohy judikatury Nejvyššího soudu v civilních věcech. Za tímto účelem je třeba, aby i účastníci a jejich právní zástupci v dovolání vymezili právně relevantní důvody, pro které dovolání podávají, pro které považují rozhodnutí odvolacího soudu za nesprávné. Jen tak naplní svou část odpovědnosti za řádný průběh řízení o dovolání a poskytnou součinnost soudu k tomu, aby mohl o tomto mimořádném opravném prostředku spravedlivě a v rozumné době rozhodnout.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2049/2013).
Charakter pro dovolací řízení kvalifikované právní otázky pak má pouze posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného a otázky zátěže procesních břemen ohledně významu předmětu řízení pro poškozeného, jež dovolatel pokládá za vyřešené rozporně se stávající judikaturou Nejvyššího soudu.
Podle §13 odst. 1 OdpŠk „stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.“
Podle §31a OdpŠk „bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k
a) celkové délce řízení,
b) složitosti řízení,
c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení,
d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a
e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odst. 3).“
Účelem náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením, které představuje nesprávný úřední postup ve smyslu cit. §13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk, je kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010).
Podle ustálené judikatury dovolacího soudu při absenci skutečností zakládajících zvýšený význam předmětu řízení pro poškozeného, nutno dojít k závěru o jeho standardním významu, který se v základní částce odškodnění nijak neprojeví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, 30 Cdo 765/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1602/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013), nikoli k závěru o jeho nižším významu, projevujícím se nutností snížit přiznané zadostiučinění.
Napadené rozhodnutí není s posledně uvedeným závěrem dovolacího soudu v rozporu. V projednávané věci nebyla částka přiměřeného zadostiučinění snižována z důvodu prosté absence skutečností zakládajících zvýšený význam předmětu řízení pro poškozeného, jak tomu bylo např. v řízení předcházejícímu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1602/2011.
Logicky správný je závěr soudu, že vstupuje-li osoba dobrovolně jako postupník do právního vztahu, který je a priori sporného charakteru, nelze jeho újmu trpěnou v řízení srovnávat s újmou osoby, jež se ve sporném právním vztahu a následně též v soudním řízení ocitá v zásadě nechtěně. Již samotná skutečnost, že postupník sporné pohledávky, jedná-li s náležitou péčí, je schopen předem uvážit pravděpodobnost, zda jím nabývané postavení v právním vztahu povede k účasti v soudním řízení, představuje rozdíl oproti (standardní) situaci, v níž se konkrétní osoba mnohdy stává účastníkem řízení zcela nedobrovolně a nečekaně. V uvedených souvislostech též nelze nesouhlasit se soudy nižších stupňů, zohlednily-li skutečnost, že se dovolatel v řízení domáhal smluvní pokuty za prodlení, tedy nároku, jehož uplatnění podmiňuje předchozí neřádné či nevčasné plnění protistrany.
V nyní projednávané věci soudy popsaly zjištěné okolnosti svědčící nižšímu významu řízení pro dovolatele. Poznatky pro svůj skutkový závěr a jeho hodnocení dosáhly postupem dle §120 odst. 2 o. s. ř. ze základního důkazního zdroje – ze soudního spisu zaznamenávajícího průběh posuzovaného řízení. V obecně procesní rovině části dovolatelem nastíněné otázky je nutné přisvědčit závěru, že soudy nejsou ve sporném řízení oprávněny nahrazovat chybějící tvrzení procesních stran řízení a zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků na základě svého aktivismu okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného (z čehož i vycházel rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010). V projednávané věci se ovšem o porušení uvedeného závěru nejedná, neboť soudy nepřistoupily k žádnému zjištění nad rámec tvrzení a důkazů navržených stranami. Na tomto závěru ničeho nemění ta skutečnost, že se v naprosto převážné míře jednalo o tvrzení a důkaz navržený zde dovolatelem - spis Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 1 Cm 42/2005. Nosný princip projednací zásady – zásada procesních břemen - vyniká v moderním civilním řízení sledujícím i zájem, aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly podle míry jejich účasti spolehlivě zjištěny (viz §6 o. s. ř.), především v procesních situacích, kdy právě skutečnosti v důsledku neunášení procesního břemene nemohou být zjištěny, a kdy je proto třeba účastníky břemeny zatížené poučit (viz §118a odst. 1 až 3 o. s. ř.) anebo kdy je zapotřebí pro rozhodnutí z neunášení břemen vyvodit pro stranu jimi zatíženou nepříznivý závěr. O takový případ v souzené věci nejde, soudy dosáhly svého skutkového závěru sice z důkazu navrženého dovolatelem, avšak jej nemohly, byť k jeho neprospěchu, opomenout a právně neposoudit. Tím totiž právě plnily svoji společenskou úlohu v řízení.
Dle výše citovaného §31a odst. 3 OdpŠk, se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlédne ke konkrétním okolnostem případu. Současně též platí, že soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci (§153 odst. 1 o. s. ř.). Názor dovolatele, že soudy mohly z provedených důkazů vzít v úvahu jen ta zjištění, která pro dovolatele znamenají přiznání vyššího zadostiučinění, a byly povinny nevidět okolnosti svědčící závěru o nižším zadostiučinění, jsou ve zjevném rozporu s uvedenými ustanoveními zákona a svědčí o chybném porozumění judikatury ze strany dovolatele.
Jelikož řešení právních otázek, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, se neodchylují od ustálené judikatury dovolacího soudu, přípustnost dovolání není založena.
Jelikož dovolání nebylo shledáno přípustným, dovolací soud jej podle §243c odst. 1 o.s. ř. odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. ledna 2015
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu