ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1599.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 1599/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobců a) Ing. F. R. , a b) Ing. M. H. , zastoupených Mgr. Blankou Morávkovou, advokátkou se sídlem v Miroslavi, Brněnská 104, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 106/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2013, č. j. 70 Co 474/2012 – 112, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 18. 6. 2012, č. j. 22 C 106/2010 – 63, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali zaplacení 120.000,- Kč s příslušenstvím každému za dobu od 26. 11. 2010 do zaplacení. Uvedené částky se žalobci domáhali z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 18 K 158/99. Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví uvedeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že konstatoval porušení práva žalobců na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a dovolání odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud konstatuje, že závěr o porušení či neporušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a rovněž o stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je v obecné rovině především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s těmito závěry, neboť ty se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemohou samy o sobě představovat právní otázku dovolacím soudem dosud neřešenou ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i k nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. Proto např. závěr o tom, zda v řízení došlo k neodůvodněným prodlevám na straně soudu, by dovolací soud přezkoumával pouze v případě, že by byl vzhledem k aplikaci ustanovení §31a odst. 3 OdpŠk na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřený. Totéž platí pro stanovení formy případně výše přiměřeného zadostiučinění.
Namítají-li dovolatelé s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, uveřejněný pod číslem 132/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že přiměřenost délky konkurzního řízení je nutno posuzovat s ohledem na ust. §14 odst. 2 ZKV, svědčí tato námitka o zjevném nepochopení citovaného rozhodnutí, neboť rozhodnutí výslovně uvádí: „Úprava obsažená v ustanovení §14a odst. 2 ZKV tedy sama o sobě nezbavuje soud posuzující přiměřenost délky druhé, realizační, fáze konkursního řízení povinnosti zkoumat tuto otázku s přihlédnutím ke kriteriím zmíněným v R 58/2011, tedy k: a/ složitosti případu, b/ chování poškozeného, c/ postupu příslušných orgánů, d/ význam předmětu řízení pro poškozeného.“
Ve výše citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud rovněž uvedl: „Jestliže v řízení o přiznání přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku konkursního řízení nevyjdou najevo skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že konkursní věřitel mohl v průběhu konkursního řízení důvodně očekávat vyšší míru uspokojení přihlášené pohledávky, je z hlediska významu předmětu řízení pro tohoto věřitele co do výše peněžitého nároku určující částka, jaké se mu v konkursu dostalo na uspokojení jeho pohledávky.“ Důvody, z nichž dle dovolatelů bylo možné očekávat vyšší míru uspokojení, jsou pouze důvody spekulativní, které nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Rovněž s otázkou týkající se vztahu konkurzního řízení k restitučním nárokům dovolatelů se dovolací soud vypořádal v citovaném rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 2012/2010.
K tomu lze jen dodat, že dovolací soud usnesením ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1645/2012, odmítl jako nepřípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 269/2010. Ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. IV. ÚS 961/2013, odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost. V dané věci bylo posuzovaným řízením totožné konkurzní řízení jako v řízení tomto. Soudy nižších stupňů řízení nepřiměřeně dlouhým ve vztahu k žalobcům neshledaly a žalobu zamítly. V tomto řízení odvolací soud ohledně přiměřenosti délky posuzovaného řízení dospěl ve vztahu k dovolatelům k opačnému závěru, neboť řízení jako nepřiměřeně dlouhé shledal, a to s poukazem na okolnost, že řízení nebylo komplikováno incidenčními spory ani spory z vylučovacích žalob, a dovolatele odškodnil formou konstatování porušení práva. Byť odvolací soud v tomto řízení ohledně přiměřenosti délky řízení dospěl k opačnému závěru, než jak byla délka totožného řízení posouzena již dříve, není dovolání dovolatelů z tohoto důvodu odlišnosti subjektivně přípustným, neboť tímto rozhodnutím jim nemohla být způsobena újma.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2015
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu