ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1827.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 1827/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vlacha v právní věci žalobkyně CG HOLDING, s. r. o. , se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, identifikační číslo osoby 246 57 344, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 30, proti žalované České republice – Českému telekomunikačnímu úřadu , se sídlem v Praze 9, Sokolovská 219, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 103.332,92 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 38 C 49/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2014, č. j. 16 Co 438/2014-101, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. července 2014, č. j. 38 C 49/2013-55, výrokem I. konstatoval, že nesprávným úředním postupem Českého telekomunikačního úřadu, který v označených správních věcech nerozhodl ve lhůtě stanovené v §129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), bylo porušeno právo žalobkyně, dále výrokem II. zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 103.332,92 Kč s příslušenstvím, a konečně výrokem III. rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. prosince 2014, č. j. 16 Co 438/2014-101, výrokem I. odvolání žalobkyně proti zamítavému meritornímu výroku II. rozsudku soudu prvního stupně odmítl, výrokem II. rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. (meritorní) a III. (nákladový) potvrdil, a dále výrokem III. rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Výrok o odmítnutí odvolání žalobkyně ve shora uvedenému rozsahu odvolací soud odůvodnil tím, že rozhodl-li soud prvního stupně předmětným rozsudečným výrokem tak, že všechny jednotlivé nároky zamítl, rozhodl celkem o třiceti dílčích samostatných peněžitých nárocích s rozdílným skutkovým základem, kdy ani v jednom případě nepřekračuje požadované plnění částku 10.000,- Kč. Uvedl dále, že na tom nic nemění (ani) skutečnost, že v předmětné žalobě proti jediné žalované přesahuje souhrn těchto samostatných peněžitých nároků částku, která tento zákonný limit překračuje.
Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud postavil na odůvodnění, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení vyslovil soud prvního stupně názor, že žalobkyně měla procesní úspěch co do základu nároku, proto by měla právo na plnou náhradu řízení podle §142 odst. 1 o. s. ř., avšak tyto náklady za právní zastoupení advokátem nevynaložila účelně, neboť jako právnická osoba se specifikovaným předmětem podnikání mohla být zastoupena svým zaměstnancem, zejména jestliže jednatelem žalobkyně je činný advokát. Odvolací soud vyložil, že se jedná jistě o jeden z možných způsobů posouzení otázky náhrady nákladů řízení v obdobných sporech. Z hlediska případného ústavněprávního přezkumu by toto rozhodnutí pro své přiměřené odůvodnění jistě obstálo. Odvolací soud dále zdůraznil, že vedle své dosavadní judikatury akceptuje Ústavní soud v poslední době i názor obecných soudů, že jde-li o spor o finanční satisfakci jako takovou (nikoli jen o její výši) a žala je v tomto rozsahu zamítnuta, jde u žalobce o částečný úspěch ve věci podle §142 odst. 2 o. s. ř., jehož důsledkem je rozhodnutí, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (odvolací soud pak odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 3075/14, sp. zn. I. ÚS 3399/13, sp. zn. I. ÚS 156/14, sp. zn. II ÚS 510/14, sp. zn. I. ÚS 3169/13, sp. zn. IV. ÚS 1225/13).
Proti tomuto rozsudku, a to do všech jeho výroků, podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které však není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
V případě dovolání proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo odvolání žalobkyně proti zamítavému meritornímu výroku II. rozsudku soudu prvního stupně odmítnuto, dovolatelka vůbec nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání, jež by se vztahovaly k rozhodnutí o odmítnutí odvolání v uvedeném rozsahu. Jak je zřejmé z obsahu podaného dovolání, dovolatelka se domáhá (opětovného) věcného přezkumu svého nároku o zaplacení (celkové) částky 103.332,92 Kč a v tomto směru konstruuje své dovolání, aniž by v něm odlišila, že předmětným napadeným rozsudečným výrokem odvolací soud její odvolání odmítl z již shora vyložených důvodů a aniž by v podaném dovolání vymezila některou ze čtyř v úvahu přicházejících variant předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. (tzn. ve vztahu k výroku o odmítnutí odvolání). Za této procesní situace tak byla dovolacímu soudu upřena možnost věcného přezkumu napadeného rozsudečného výroku odvolacího soudu.
Posledně uvedená procesní okolnost současně způsobuje, že k podání dovolání proti rozsudečnému výroku II., jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně stran konstatování nesprávného úředního postupu Českým telekomunikačním úřadem, dovolatelka není ve smyslu §218 písm. b) o. s. ř. subjektivně legitimována, neboť případnou změnou tohoto výroku by (objektivně) nebylo možné dosáhnout pro dovolatelku příznivějšího rozhodnutí. Nutno dodat, že ani v tomto směru dovolatelka nevymezila hlediska, respektive předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. a v dovolání vede obsáhlou polemiku s přijatými závěry odvolacího soudu, což přípustnost dovolání pochopitelně nezakládá.
Rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení nekoliduje s judikaturou dovolacího ani Ústavního soudu [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 3190/2014, nebo ze dne 17. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 3264/2014 (uvedená rozhodnutí jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ), proti kterému byla podaná ústavní stížnost usnesením Ústavního soudu ze dne 4. května 2015, sp. zn. II. ÚS 1287/2015, odmítnuta (uvedené rozhodnutí Ústavního soudu je veřejnosti přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz )] a dovolání proti němu tak rovněž není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Z vyložených důvodů bylo proto dovolání žalobkyně ve smyslu §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. září 2015
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu