ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.184.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 184/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vlacha a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce P. Ch. , zastoupeného JUDr. Romanem Chytilem, advokátem se sídlem v Přerově, Jiráskova 9, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o odškodnění nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 82/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2013, č. j. 14 Co 319/2013-111, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 3. 2013, č. j. 19 C 82/2011-75, v zamítavém výroku o věci samé (o zaplacení částky 750.000,- Kč s příslušenstvím) a ve výroku o náhradě nákladů řízení. Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Takto rozhodl odvolací soud o žalobě, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení uvedené částky jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky trestního stíhání vedeného proti němu posléze u Krajského soudu v Ostravě (jako soudu prvního stupně) pod sp. zn. 37 T 2/97, zahájeného v roce 1995 a skončeného v roce 2010. Ztotožnil se s právním závěrem soudu prvního stupně o promlčení žalobou uplatněného nároku v šestiměsíční promlčecí době podle §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen „OdpŠk“), s přihlédnutím k jejímu stavění podle §35 OdpŠk.
Rozsudek odvolacího soudu napadl v celém jeho rozsahu žalobce dovoláním. V otázce přípustnosti dovolání dovolatel předně poukázal na §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ( dále jen „o. s. ř.“) , s tím, že „na napadeném rozhodnutí závisí vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž vyřešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně…“
Takto provedená (a nadto i nepřesná) citace §237 o. s. ř. je logicky protichůdná, neboť současné naplnění všech (čtyř) tam předvídaných hledisek přípustnosti dovolání je vyloučeno.
Z obsahu dovolání (odhlédnuto tedy od té jeho části na str. 3 až 6, jež je téměř doslovným přepisem odvolání, viz §241 odst. 4 o. s. ř.) je nicméně zřejmé, že d ovolatel spatřuje jeho přípustnost v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva (a sice promlčení), při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tato praxe má být dle dovolatele představována rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011. Dovolatel má za to, vycházeje z tohoto rozhodnutí dovolacího soudu, že žalobou uplatněný nárok se promlčuje nikoliv dle §32 odst. 3 OdpŠk, ale v obecné (tříleté) promlčecí době dle §101 obč. zák. Tento svůj závěr opírá o úvahu, že jestliže bylo trestní stíhání zatíženo nepřiměřenou délkou („průtahy“) již v době předcházející nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., pak je na místě aplikovat zákon č. 58/1969 Sb. (v souladu s §36 OdpŠk), který zvláštní úpravu promlčení zažalovaného nároku neobsahuje. Z uvedeného důvodu měl odvolací soud dle dovolatele aplikovat obecnou občanskoprávní úpravu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz přechodná ustanovení čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem podle §241 odst. 1 o. s. ř.
Shora dovolatelem nastolená otázka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť odvolací soud se při jejím řešení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikované pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, zejm. jeho body III. 2. a V., rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 96/2011, či usnesení ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 636/2012; rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz). Ta stojí na závěru, že určujícím pro zahájení běhu promlčecí doby podle §32 odst. 3 věta druhá OdpŠk je až okamžik pravomocného skončení řízení. Případný vznik újmy již v průběhu řízení nemá pro počátek běhu promlčení význam, což činí námitku žalobce o aplikaci zák. č. 58/1969 Sb. (s poukazem na §36 OdpŠk) nepřiléhavou.
Dovolatel při interpretaci jím označeného rozsudku dovolacího soudu zjevně nezohlednil, že předmětem tam provedeného výkladu nebyla otázka promlčení nároku na odškodnění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení (jehož se domáhá žalobou), ale promlčení nároku na odškodnění nemajetkové újmy způsobené rozhodnutím o vazbě, které bylo vydáno (a vazba vykonána) před účinností zákona č. 160/2006 Sb., tj. nároku založeného přímou aplikací článku 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod. Téhož nároku (odškodnění za omezení osobní svobody) se týká i dovolatelem (nepřesně) označený nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 3438/11.
Z vyložených důvodů dovolací soud dovolání v rozsahu, v němž směřuje proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu o věci samé, odmítl jako nepřípustné (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Jelikož dovolatel podal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, dovolací soud konstatuje, že dovolání do výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i co do výroku o náhradě nákladů řízení, jakož i dovolání do výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, nemá zákonem stanovené náležitosti. Dovolatel nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v uvedeném rozsahu (§241a odst. 2 a §237 až §238a o. s. ř.), když rozhodnutí o náhradě nákladů řízení na posouzení shora uvedených otázek nespočívala a jinou otázku hmotného nebo procesního práva dovolatel ve vztahu k nim v dovolání neuvedl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. února 2015
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu