Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29.01.2015, sp. zn. 30 Cdo 1923/2014 [ usnesení / výz-E ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1923.2014.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1923.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 1923/2014 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v exekuční věci oprávněného Mgr. M. C., sídlem v Brně, Česká 12, správce konkursní podstaty úpadce ICOM, a. s. se sídlem v Jihlavě, Brněnská 2661/65, identifikační číslo osoby 49 45 46 76, proti povinnému R. L. , zastoupenému Mgr. Janem Valihrachem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Žižkova 12, pro částku 64.905.504,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 27 EXE 9936/2011, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze z 31. října 2013, č. j. 30 Co 411/2013-91, takto: Dovolání se odmítá . Odůvodnění: Shora označeným rozhodnutím krajský soud změnil usnesení z 20. června 2013, č.j. 27 EXE 9936/2011-52, jímž okresní soud exekuci podle §268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. zastavil, tak, že návrh povinného na její zastavení zamítl. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal povinný dovolání, jež má za přípustné s odůvodněním, že „řešená právní otázka má být posouzena jinak, jestliže v důsledku nesprávné interpretace výroku o náhradě škody je proti povinnému vedeno exekuční řízení.“ Oprávněný navrhl zamítnutí dovolání. Dovolací soud, jenž vzhledem k článku II., bodu 7., části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a části první, článku II, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31 prosince 2013, se zabýval nejprve otázkou jeho přípustnosti a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není. Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle první věty ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 237a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. V usnesení z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, Nejvyšší soud uzavřel, že má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Z uvedeného plyne, že k založení přípustnosti dovolání nepostačí, aby – jak se nesprávně domnívá povinný – dovolací soud měl posoudit určitou právní otázku jinak než (v napadeném rozhodnutí) soud odvolací, nýbrž aby tutéž právní otázku posoudil jinak než v některém ze svých předchozích rozhodnutí (srov. dikci ustanovení §237 in fine „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“). Tento případ (jeden ze čtyř uvedených ve výčtu ustanovení §237) přípustnosti dovolání tedy přichází v úvahu jen tehdy, má-li být změněna dosavadní ustálená rozhodovací praxe (judikatura) Nejvyššího soudu. Protože v souzené věci dovolatel zjevně vycházel z nesprávného názoru, že k založení přípustnosti dovolání postačí požadavek, aby dovolací soud určitou právní otázku posoudil jinak než soud odvolací, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. exekučního řádu. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 29. ledna 2015 JUDr. Vladimír M i k u š e k předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/29/2015
Spisová značka:30 Cdo 1923/2014
ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1923.2014.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-19