ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.2045.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 2045/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobkyně V. D., zastoupené JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 277.216,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 132/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2013, č. j. 13 Co 455/2013-98, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 5. 2013, č. j. 12 C 132/2011-70, zastavil řízení co do částky 177.216,50 Kč s 21% úrokem z prodlení ročně z této částky od 19. 3. 1997 do zaplacení (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 100.000,- Kč s 21% úrokem z prodlení ročně z této částky od 19. 3. 1997 do zaplacení (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně) a žádné z účastnic nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III. rozsudku soudu prvního stupně). Městský soud v Praze (dále též jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 12. 2013, č. j. 13 Co 455/2013-98, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé II a ve výroku o nákladech řízení III potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a žádné z účastnic nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Žalobkyně se, po částečném zpětvzetí žaloby, domáhala po žalované zaplacení částky 100.000,- Kč jako náhrady škody, která ji měla vzniknout tím, že v důsledku nesprávného úředního postupu orgánů činných v trestním řízení, v řízení vedeném proti osobám fakticky se podílejícím na vlastní činnosti společnosti Joint Invest Action, k. s., bylo žalobkyni znemožněno uplatňovat nárok na náhradu škody vůči uvedeným osobám.
Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) - dále též jen „o. s. ř., dovolání žalobkyně odmítl jako nepřípustné.
Podle napadeného rozsudku nedošlo tvrzeným nesprávným úředním postupem ke zmaření možnosti žalobkyně získat vůči osobám fakticky se podílejícím na vlastní činnosti společnosti Joint Invest Action, k. s. exekuční titul, a nemůže tedy být dána odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Stát má při posuzování odpovědnosti z titulu nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu principiálně postavení tzv. posledního dlužníka. Poté, co bylo zmíněné trestní stíhání odloženo, nebránilo žalobkyni nic, aby ještě před skončením zákonem stanovené promlčecí doby uplatnila svůj nárok na náhradu škody proti primárním škůdcům. Pokud tak neučinila, nelze za to činit odpovědnou žalovanou. Nárok žalobkyně nebyl promlčen, protože bez ohledu na dodatečné zjištění, že trestní stíhání komplementářů nebylo řádně zahájeno, se běh promlčecí doby u nároku poškozených na náhradu škody podle §112 obč. zák. jeho řádným uplatněním v trestním řízení zastavil.
Žalobkyně přípustnost dovolání spatřuje v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. K tomu dodává, že by dovolací soud měl řešit odlišným způsobem otázkou, zda došlo ke stavení promlčecí doby, a tedy ke splnění podmínek ustanovení §112 obč. zák, pokud je následně zjištěno a pravomocně deklarováno (usnesením o odložení věci), že trestní stíhání, v rámci něhož proti konkrétním škůdcům poškozený uplatnil nárok na náhradu škody, nebylo řádně zahájeno, a tedy ani neprobíhalo. Na rozdíl od názoru projeveného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 955/2013, má dovolatelka za to, že v důsledku odložení věci nedocházelo ke stavení promlčecí lhůty, neboť nulitní (nicotné) trestní stíhání nemůže vyvolat žádné právní následky. Ke stavení promlčecí lhůty by docházelo jen tehdy, pokud by bylo trestní stíhání zahájeno bezchybně.
S argumentací, jakou žalobkyně vznáší v dovolání, se dovolací soud vypořádal již např. v usnesení ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1861/2014, když dospěl k závěru, že námitky, jimiž je rozporována správnost dosavadních judikatorních závěrů, vycházejí z přehlédnutí funkce institutu promlčení a konstrukce promlčecí lhůty, a tedy ani neodůvodňují změnu rozhodovací praxe. Dovolací soud vysvětlil, že institut promlčení je mimo jiné projevem zásady vigilantibus iura scripta sunt (tj. zákony jsou psány pro bdělé, popř. práva patří bdělým) a ve světle této zásady je třeba hledat odpověď na nastíněnou právní otázku. Jestliže dovolatelka (poškozená) uplatnila své právo na náhradu škody v rámci trestního řízení, lze ji považovat za bdělou. Z pohledu škůdce nevzniká nejistota, zda se poškozená bude snažit o přinucení dlužníka k úhradě dluhu i s pomocí donucení, neboť se tak již ze strany poškozené stalo. Jelikož žalobkyně v nyní souzené věci neuvedla argument, se kterým by se dovolací soud nevypořádal již v dřívějším rozhodnutí, na které je výše odkazováno, nebylo důvodným uvažovat o změně rozhodovací praxe, proti které je v dovolání brojeno. V daném případě proto platí, že později učiněné zjištění státního orgánu, že zahájení trestního stíhání vůči škůdcům nebylo provedeno v souladu s platnými právními předpisy a proto se nemohlo jednat o účinně zahájené trestní stíhání, nemůže mít (zpětně) vliv na stavění běhu promlčecí doby ve vztahu k nároku uplatněnému v adhezním řízení.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. dubna 2015
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu