ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.2048.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 2048/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka ve věci žalobce L. F. , zastoupeného JUDr. Karlem Seidlem, Ph.D., advokátem se sídlem v Karlových Varech, Jiráskova 1343/2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 200 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 214/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2014, č. j. 30 Co 421/2014-357, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací výrokem I v záhlaví uvedeného rozsudku změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 21. července 2014, č. j. 10 C 214/2012-332, v zamítavém výroku o věci samé (o zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím) jen tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 20 000 Kč s příslušenstvím, jinak jej (co do částky 180 000 Kč s příslušenstvím) potvrdil. Současně výrokem II rozhodl o povinnosti žalobce k náhradě nákladů řízení státu (v částce 476 Kč) a výrokem III stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Bylo tak rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal na žalované (původně) zaplacení částky 260 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout jednak v důsledku nezákonného rozhodnutí, a to zahájením a vedením trestního stíhání proti němu jako obviněnému na základě usnesení policejního orgánu ze dne 5. ledna 2007, jednak v důsledku nepřiměřené délky tohoto trestního stíhání, jež bylo pravomocně skončeno zprošťujícím rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. října 2011, sp. zn. 6 To 25/2011. Na odškodnění nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím se žalobce domáhal částky 200 000 Kč s příslušenstvím, na odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního stíhání žalobce požadoval zaplacení částky 60 000 Kč s příslušenstvím. Ohledně nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy ve výši 60 000 Kč s příslušenstvím za nepřiměřenou délku trestního stíhání bylo řízení pravomocně skončeno zamítnutím nároku v celém rozsahu, a to rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. listopadu 2013, č. j. 10 C 214/2012-254, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2014, č. j. 51 Co 80/2014-291. Předmětem řízení, o kterém rozhodoval odvolací soud v dovolání napadeným rozsudkem, tak byla pouze částka 200 000 Kč s příslušenstvím.
Žalobce (dále jen „dovolatel“), zastoupený advokátem, včas podaným dovoláním, jež Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz přechodná ustanovení čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, napadl rozsudek odvolacího soudu „ve všech jeho výrocích“, tj. rovněž v části, v níž byl zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně změněn tak, že žalované bylo uloženo zaplatit žalobci částku 20 000 Kč s příslušenstvím.
Nejvyšší soud předně konstatuje, že dovolání do části výroku I napadeného rozsudku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žalobě co do částky 20 000 Kč s příslušenstvím vyhovuje, není subjektivně přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99; rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz ). Nejvyšší soud proto dovolání v uvedené části odmítl (§243c odst. 3 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel sice v dovolání uvádí, že rozsudek odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, ve skutečnosti však v dovolání žádnou konkrétní otázku hmotného práva nenastoluje. Dovolání je v této části pouhou polemikou se správností právního závěru odvolacího soudu o adekvátnosti výše odškodnění, jehož přehodnocování však dovolacímu soudu zásadně nepřísluší.
Nejvyšší soud v řadě svých předchozích rozhodnutí konstatoval, že stanovení výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu závěrů odvolacího soudu o výši zadostiučinění v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií pro závěr o výši zadostiučinění určujících (zde zejména povaha trestní věci, délka trestního stíhání a především dopady trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 122/2012). Z dovolání nevyplývá, že by dovolatel odvolacímu soudu vytýkal nezohlednění judikatorně vymezených (či jiných) kritérií v jeho trestní věci, když v dovolání dokonce uvádí, že se „soudy … těmito hledisky řídily“, avšak podle jeho názoru tak činily „způsobem, který odporuje zákonu“. Prostá polemika dovolatele se správností závěru odvolacího soudu o výši odškodnění však není způsobilým dovolacím důvodem, a sama o sobě nemůže založit ani přípustnost dovolání.
V dalších částech podaného dovolání dovolatel pouze zpochybňuje správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně a soudu odvolacího (srov. zjištění, kdo o trestním stíhání dovolatele věděl; zda si byl dovolatel vědom skutečnosti, že není ohrožen vysokým trestem; jaký byl rozsah nepříznivých následků trestního stíhání v dovolatelově osobnostní sféře). Námitky dovolatele v daném směru jsou tak námitkami proti skutkovým zjištěním, jež nepředstavují způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání v rozsahu, v němž směřuje proti té části výroku I napadeného rozsudku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, je nepřípustné; podle §243c odst. 1 o. s. ř. je proto odmítl.
V části, v níž dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení státu (výrok II) a o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III), postrádá dovolání jakoukoliv argumentaci, natož pak vymezení příslušné právní otázky ve smyslu §237 o. s. ř. I v této části bylo tedy namístě dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout, když neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat. Pro úplnost Nejvyšší soud ještě dodává, že i kdyby dovolání v tomto rozsahu zákonné náležitosti obsahovalo, nebylo by přípustné s ohledem na ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., neboť výše nákladů řízení ani v jednom z případů nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. k tomu obdobně závěry například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněného pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. října 2015
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu