ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.2062.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 2062/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Vlacha v právní věci žalobce I. R. , zastoupeného advokátem Mgr. Vladislavem Jirkou, Ph. D., se sídlem v Praze 5, Bucharova 1314/8, proti žalované České televizi , IČO: 00027383, se sídlem v Praze 4 - Kavčí hory, Na hřebenech II 1132/4, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 65/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2015, č.j. 22 Co 10/2015-114, takto:
I. Dovolání žalované proti výrokům II., III. a IV. rozsudku odvolacího soudu se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. října 2014, č.j. 16 C 65/2014-71, zamítl žalobu, podle které měl soud uložit žalované povinnost omluvit se žalobci jak ve vysílání pořadu Události, tak i dopisem za výroky, které zazněly v rámci stejného pořadu dne 13. února 2014 o tom, že Policie ČR zajistila ve firmách žalobce 150 milionů korun českých a desítky kilogramů zlata. Soud prvního stupně zamítl také žalobní návrh, aby se žalovaná zdržela zveřejňování tvrzení, že v kauze N. byla v souvislosti s osobou žalobce zajištěna finanční hotovost anebo zlato. Soud shledal, že nebylo zasaženo do osobnostních práv žalobce, osoby známé ve veřejném životě s nepříliš dobrou pověstí, zveřejněním zkreslené informace, neboť nebylo dosaženo té míry zásahu, která je v demokratické společnosti dále neakceptovatelná. Současně soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen odvolací soud) rozsudkem ze dne 12. února 2015, č.j. 22 Co 10/2015-114, napadené rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I., kterým byla zamítnuta žaloba na zaslání písemné omluvy žalobci, zatímco výrok II. změnil tak, že uložil žalované povinnost uveřejnit v pořadu Události omluvu za zveřejnění nepravdivého tvrzení o zajištění hotovosti a zlata ve firmách I. R.; jinak tento výrok potvrdil. Dále rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku III. a uložil žalované povinnost zdržet se zveřejňování reportáže odvysílané 13. 2. 2014 v pořadu Události, a to v rozsahu tvrzení, že policisté zajistili výše zmíněný finanční obnos a zlato ve firmách žalobce. Konečně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud posoudil danou věc převážně odlišně od soudu prvního stupně, když uvedl, že výrokem, který zazněl v Událostech dne 13. 2. 2014, došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce, konkrétně do jeho práva na čest a dobrou pověst. Podle názoru odvolacího soudu má spojení žalobce s policejním zajištěním značné hotovosti a zlata objektivně negativní a dehonestující charakter a nelze tudíž setrvat u názoru soudu prvního stupně, že zabavení peněz u člověka, který je znám jako bohatý, nemůže být dehonestující. Odvolací soud též vyvrátil domněnku, že jedinec, který ve společnosti dobrou pověstí nedisponuje, nemá právo na její ochranu. Česká televize, jako profesionální poskytovatel informací, jejíž povinností je poskytování objektivních a ověřených informací, měla dbát větší opatrnosti a nespojovat zajištěný majetek s osobou I. R., k čemuž ostatně nebyl dán žádný faktický důvod. Žalovaná čerpala z oficiálních zdrojů, ty ale neúměrně zkreslila. Jelikož cílem dané reportáže bylo informovat o obvinění žalobce v souvislosti s jízdenkami MHD, ke kterému došlo toho dne, a vzhledem k tomu, že k předmětnému zajištění majetku a zlata došlo 13. a 14. června 2013, tedy o osm měsíců dříve, bylo možné nezmiňovat zajištění hotovosti a zlata, a přesto spolehlivě informovat televizní diváky o události tohoto dne. Podle soudu bylo povinností žalované si dané informace ověřit i s ohledem na to, že tou dobou již bylo známo, že se k části zlata přihlásil někdo jiný a že předmětné tvrzení může být nepravdivé.
Podle názoru odvolacího soudu nelze ve prospěch žalované aplikovat ani závěry judikatury o přípustném zjednodušení informace v rámci podávání všeobecného zpravodajství, neboť v souzeném případě nedošlo ke zjednodušení (informace), ale přímo k uvedení nepravdy. Pokud žalovaná čerpala z tiskové zprávy České tiskové kanceláře, pak ji nepřípustně významově zkreslila. Odvolací soud citoval také konstantní judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu, podle níž uvádění nepravdivých údajů o veřejné osobě není oprávněnou kritikou.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalované dne 8. dubna 2015, přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dne 17. dubna 2015 včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §237 o.s.ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále tvrdí, že jde o právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Jako dovolací důvod uvádí podle §241a odst. 1 o.s.ř. skutečnost, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Poukazuje na to, že odvolací soud (údajně) nesprávně aplikoval judikaturu Nejvyššího soudu, zejména jeho usnesení ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007, neboť se na osobu žalobce nedá pohlížet jako na veřejně činnou osobu, čímž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe.
Dovolatelka odvolacímu soudu dále vytýká procesní pochybení, když odvolací soud vyzval žalobce, aby odstranil pochybnosti týkající se formulace petitu v průběhu jednání, což podle názoru dovolatelky odporuje ustanovení §43 odst. 1 o.s.ř., podle kterého předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést.
Dovolatelka se taktéž vymezuje vůči závěru odvolacího soudu, že z její strany došlo k zaviněnému jednání (minimálně nedbalostní povahy). Domnívá se, že vzhledem k tomu, že zpráva o tom, že policie u žalobce nenašla hotovost ani zlato, byla uveřejněna až dne 3. března 2014 (tedy až po odvysílání sporného tvrzení), nemohla proto dovolatelka v době vysílání tento fakt znát, zvláště pak, když nebyla účastníkem soudního řízení, během kterého vyšla tato fakta najevo.
Podle právního názoru dovolatelky nebyla otázka náhrady při újmě na přirozených právech ve smyslu ustanovení §2956 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o.z.“) v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena.
Konečně dovolatelka poukazuje na to, že uveřejněním omluvy v intencích rozsudku odvolacího soudu jí hrozí závažná újma, a proto žádá, aby byla odložena vykonatelnost zmiňovaného rozhodnutí ve výrocích II., III. a IV. a následně aby o dovolání bylo rozhodnuto tak, že se tento rozsudek Městského soudu v Praze ve výrocích II., III., IV. zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, že byly splněny podmínky §241 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě ve smyslu ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přičemž je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 2 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nelze pominout např. skutečnost, že Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Těmto zásadám obsah podaného dovolání v daném případě nevyhovuje, a přípustnost podaného dovolání tak nezakládá.
Dovolatelka sice obšírně popsala, v čem nesouhlasí s odvolacím soudem, ale nijak nevymezila otázku, při které se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na které současně napadené rozhodnutí závisí. Nespokojenost dovolatelky s rozhodnutím odvolacího soudu nezakládá sama od sebe přípustnost dovolání.
Dovolatelka ve svém dovolání pouze uvádí, v čem podle jejího názoru spočívala odchylka od ustálené rozhodovací praxe. Nelze jí ale přisvědčit, že tento tvrzený odklon je možné spatřovat v odkazu na rozhodnutí dovolacího soudu, ve kterém je pojednáno o kritice „veřejně činné osoby“, kterou, podle mínění dovolatelky, žalobce není. Je (totiž) obecně přijímanou skutečností, že osoby veřejného zájmu musí snést větší míru kritiky než jiní občané. Jestliže tedy dovolatelka brojí proti označení žalobce za veřejnou osobu, přiznává mu fakticky větší míru ochrany osobnosti. I v případě, že by dovolací soud shledal nenáležité přihlédnutí ke zmíněnému rozhodnutí, nemohlo by toto pochybení ovlivnit správnost napadeného rozhodnutí, a tím i případně založit přípustnost dovolání, neboť se nejedná o otázku, na které by řešení sporu napadeným rozhodnutím záviselo.
Ani z formálního ani z obsahového hlediska nelze přisvědčit dovolatelce, že by odvolací soud judikaturu dovolacího orgánu špatně vykládal. Své rozhodnutí precizně odůvodnil odkazy na několik přiléhavých rozhodnutí Nejvyššího i Ústavního soudu a věc posoudil v souladu s dosavadní judikatorní praxí.
Nelze též akceptovat názor dovolatelky, že otázka náhrady při újmě na přirozených právech člověka ve smyslu §2956 o.z. dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena.
V případě tohoto nároku navazuje občanský zákoník č. 89/2012 Sb. na předchozí zákonnou úpravu, kterou přinášel občanský zákoník č. 40/1964 Sb., která pak byla podkladem konstantní judikatury dovolacího soudu. Zmínit lze např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2006, sp. zn. 30 Cdo 2919/2006, podle něhož při úvaze o přiměřenosti požadovaného zadostiučinění za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti musí soud vyjít z celkové povahy i z jednotlivých okolností konkrétního případu; musí zejména přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i šíři ohlasu a k vlivu vzniklé nemajetkové újmy na postavení a uplatnění postižené fyzické osoby ve společnosti. Nelze tedy tuto otázku posuzovat jako dovolacím soudem dosud neřešenou. Není tak z tohoto důvodu založena přípustnost dovolání. Jen na dokreslení je možno též případně poukázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. I. ÚS 1586/2009.
Dovolací soud také konstatuje, že tvrzené procesní pochybení samo o sobě nepředstavuje důvod, na základě něhož by mělo být dovolání přípustné a důvodné.
Dovolání do výroku, jímž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, není přípustné, neboť dovolatelka ve vztahu k tomuto výroku neuplatňuje žádnou dovolací argumentaci, takže ohledně něj neotevírá žádnou otázku procesního nebo hmotného práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013).
Protože z uvedeného vyplývá, že nebyl naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) toto dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst.1 o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. září 2015
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu