ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.2156.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 2156/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a Mgr. Víta Bičáka v exekuční věci oprávněného VD AMOS, družstvo, se sídlem v Ostravě - Kunčičkách, Frýdecká 157/249, identifikační číslo osoby 00490032, proti povinnému V. V. , zastoupenému JUDr. Milanem Skalníkem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Preslova 9, pro 83.535,22 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 53 EXE 10293/2010, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. prosince 2012, č. j. 10 Co 676/2012-15, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 6. 1. 2012, č. j. 53EXE 10293/2010-68, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce, nařízené usnesením téhož soudu ze dne 1. 3. 2012, č. j. 53EXE 10293/2010-6. Po provedeném dokazování dospěl k následujícím skutkovým zjištěním: oprávněný má vůči povinnému pohledávky vyplývající z obchodního závazkového vztahu, a to pohledávku vyčíslenou fakturou ze dne 2. 9. 1994 se splatností 19. 9. 1994 a pohledávku vyčíslenou fakturou ze dne 16. 9. 1994 se splatností dne 3. 10. 1994. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 10. 1994, č. j. 14 K 58/93-82, byl prohlášen konkurs na majetek povinného. Vymáhaná pohledávka právního předchůdce oprávněného společnosti Savela, a. s. v celkové výši 84. 734,10 Kč byla přezkoumána při jednání dne 21. 10. 1997, nebyla popřena úpadcem ani věřitelem, v uvedené výši byla uznána správcem konkursní podstaty a zapsána do seznamu přihlášených pohledávek v konkursním řízení vedeném pod sp. zn. 14 K 58/93. Podle usnesení Krajského soudu v Ostravě o rozvrhu ze dne 12. 9. 2008, jež nabylo právní moci 8. 11. 2008, byla uhrazena část vymáhané pohledávky ve výši 1 198,88 Kč. Usnesením téhož soudu ze dne 10. 3. 2009, č. j. 14 K 58/93-1214, byl zrušen konkurs na majetek povinného po splnění rozvrhového usnesení. Toto usnesení bylo vyvěšeno na úřední desce dne 12. 3. 2009 a bylo doručováno účastníkům řízení. Věřiteli č. 145 J. C. bylo nejprve doručováno doporučenou zásilkou dne 13. 3. 2009 na adresu P., přičemž zásilka se vrátila soudu zpět s relací pošty „odstěhoval se“. Následně bylo doručováno 23. 10. 2009 na adresu M., avšak zásilka se vrátila dne 27. 10. 2009 zpět soudu s poznámkou pošty „neznámý“ s tím, že „adresát nebyl zastižen a nebylo možné mu zanechat výzvu, na adrese sídlí Městský úřad“. Výzva k vyzvednutí této zásilky byla vyvěšena na úřední desce soudu dne 20. 11. 2009. Dle centrální evidence obyvatel je J. C. hlášen k trvalému pobytu od 27. 12. 2004 na adrese K. (adresa ohlašovny) a v předcházejícím období od 21. 1. 1992 do 27. 12. 2004 byl hlášen na adrese K. Návrh na nařízení exekuce byl podán dne 17. 2. 2010 u soudní exekutorky Mgr. Ivany Pýchové. Okresní soud poté dovodil, že promlčecí doba podle §408 odst. 1 zákona č. 509/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obch. zák.“), uběhla dne 19. 9. 2004, resp. dne 3. 10. 2004. Tomuto uplynutí lhůty oprávněný zabránil podáním přihlášky do konkursního řízení vedeného Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 14 K 58/93, neboť podle §20 odst. 8 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném v době podání přihlášky (dále též jen „ZKV“), má přihláška pohledávky pro běh promlčecí doby a zánik práv stejné účinky jako uplatnění práva u soudu. Po dobu konkursního řízení tak došlo ke stavení této desetileté promlčecí doby. V souladu s §44 odst. 5 ZKV došlo k zániku účinků prohlášení konkursu právní mocí usnesení o zrušení konkurzu (nikoliv oznámením o zrušení konkursu v Obchodním věstníku, jak tvrdil ve svém prvním návrhu povinný). Během konkursního řízení, zahájeného před uplynutím desetileté lhůty, povinný nebyl oprávněn námitku promlčení vznést. Soud má za to, že po skončení konkursního řízení lze v dané věci aplikovat §408 odst. 2 obch. zák., přestože exekuční titul (výpis ze seznamu přihlášených pohledávek) není soudním rozhodnutím, jako takový nenabývá právní moci a byl vydán dříve než 3 měsíce před uplynutím promlčecí doby. Dále okresní soud uzavřel, že věřiteli č. 145 J. C. bylo usnesení o zrušení konkursu doručeno až dnem 30. 11. 2009 a právní moci nabylo 16. 12. 2009. Protože exekuční řízení bylo zahájeno 17. 2. 2010 a tříměsíční lhůta podle §408 odst. 2 obch. zák. uplynula až 16. 3. 2010 (3 měsíce po nabytí právní moci usnesení o zrušení konkursu), není námitka promlčení důvodná.
Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že vymáhaná pohledávka není promlčena, a napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Doplnil dokazování usnesením o rozvrhu a usnesením o zrušení konkursu (založenými na č. l. 1196 a 1214 spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 14 K 58/93) a konstatoval, že usnesení o rozvrhu nabylo právní moci dne 8. 11. 2008 a že oprávněný ani věřitel č. 145 (J. C.) nebyli v rámci rozvrhu zcela uspokojeni. Poté stejně jako okresní soud dovodil, že vymáhaná pohledávka není promlčena. Uvedl, že exekuce je vedena pro vymožení zjištěné pohledávky zapsané v seznamu přihlášených pohledávek, pohledávka nebyla popřena, konkurs byl zrušen po splnění rozvrhového usnesení (tj. způsobem uvedeným v §44 odst. 1, 2 ZKV ve znění účinném od 1. 5. 2000 do 31. 12. 2007). Právní moc usnesení o zrušení konkursu je třeba odvozovat od okamžiku doručení J. C. Odvolací soud se neztotožnil s názorem povinného, že J. C. bylo jako osobě neznámého pobytu rozhodnutí doručeno již vyvěšením na úřední desce. Protože usnesení o zrušení konkursu nabylo právní moci nejdříve 1. 12. 2009 a promlčecí doba uplynula nejdříve 1. 3. 2010 , exekuce byla zahájena 17. 2. 2010 , tj. před jejím uplynutím (ve lhůtě tří měsíců od právní moci usnesení o zrušení konkursu).
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., povinný namítá, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Má za to, že účinky stavení promlčecí lhůty ve smyslu §20 odst. 8 ZKV pominuly podle §408 odst. 1 obch. zák. Protože splatnost pozdější z pohledávek nastala 3. 10. 1994, promlčecí doba uplynula 3. 10. 2004. Po tomto datu je soudní výkon rozhodnutí možný za předpokladu dle §408 odst. 2 obch. zák., avšak v projednávané věci tento předpoklad není splněn, neboť chybí pravomocné přiznání práva v soudním nebo rozhodčím řízení. Právní názor, že exekučním titulem je seznam přihlášených pohledávek, je podle dovolatele v rozporu se zněním zákona. Navíc judikatura dovolacího soudu není jednotná v tom, zda k aplikaci §408 odst. 2 obch. zák. může dojít i v případě, kdy jde o právo, které nebylo pravomocně přiznáno v soudním nebo rozhodčím řízení (zde odkazuje na R 39/2002 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 657/2012). Odvolací soud se podle dovolatele dosud nezabýval tím, že nebyla dodržena lhůta dle §408 odst. 2 obch. zák., podle níž vymáhané právo má být přiznáno později než 3 měsíce před uplynutím promlčecí doby nebo po jejím uplynutí, přičemž za ‚přiznání‘ pohledávky v konkursním řízení je třeba považovat den přezkumného jednání, t.j. 21. 10. 1997. Další podmínkou je, že exekuce musí být zahájena do 3 měsíců ode dne, kdy mohla být zahájena. Při zjišťování okamžiku nabytí právní moci usnesení o skončení konkursu po splnění rozvrhového usnesení ze dne 10. 3. 2009 se soud nevypořádal s tím, že věřitel č. 145 J. C. byl v době doručování rozhodnutí osobou, jejíž pobyt není znám, že doručení mělo být posouzeno podle §50i tehdejšího znění o. s. ř. a že účinky doručení nastaly dne 15. 4. 2009 po vyvěšení na úřední desce soudu. Dále je přesvědčen, že za osobu neznámého pobytu nelze v občanskoprávních a obchodních vztazích považovat toho, jehož hlášení k trvalému pobytu je konstruováno podle §10 odst. 5 zákona č. 133/2000 Sb., neboť určení trvalého pobytu tímto způsobem je možné pouze pro účely zákona o evidenci obyvatel, a účinnost fikce, o které je od začátku známo, že neodpovídá skutečnému stavu věci, nelze rozšiřovat na jiné právní obory. Otázkou, zda v řízení podle o. s. ř. lze učinit závěr o tom, že někdo je osobou neznámého pobytu, na základě fikce dle §10 odst. 3 zákona č. 133/2000 Sb., se dovolací soud dosud nezabýval. Dále namítá, že Nejvyšší soud dosud neřešil otázku, zda lhůta v §408 odst. 2 obch. zák. je „pokračováním lhůty promlčecí, nebo zda jde o lhůtu novou, která začíná běžet až po uplynutí lhůty promlčecí a jejíž právní povaha je jiná než povaha lhůty promlčecí. S tím pak souvisí i otázka, zda nedodržení této lhůty soud posuzuje z úřední povinnosti nebo jen v případě, kdy se dlužník této skutečnosti dovolá. Dovolací soud dosud neřešil ani otázku, zda uplynutím desetileté doby podle 408 odst. 1 obch. zák. končí i promlčecí doba, u níž došlo ke stavení běhu přihlášením pohledávky dle §20 odst. 6 ZKV. Navrhl, aby dovolací soud usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Oprávněný ve svém vyjádření k dovolání rekapituluje následující skutečnosti: exekučně jsou vymáhány dvě pohledávky, první byla splatná 19. 9. 1994 a druhá 3. 10. 1994. Na majetek dlužníka byl prohlášen konkurs usnesením, jež nabylo právní moci 12. 5. 1995. Právní předchůdce oprávněného přihlásil pohledávky 9. 6. 1995, tj. včas. Při přezkumném jednání 21. 10. 1997 byly pohledávky (84 734,10 Kč) zjištěny a nebyly popřeny. V rozvrhu (právní moc usnesení 8. 11. 2008) byl oprávněný částečně uspokojen, a to ve výši 1 198,88 Kč, tedy dosud zbývá uhradit 83 535,12 Kč. Konkurs byl po splnění rozvrhového usnesení zrušen usnesením, jež nabylo právní moci 16. 12. 2009, teprve tehdy se pohledávka 83 535,12 Kč stala vykonatelnou, předtím oprávněný nemohl účinně konat (§44 odst. 1 písm. b/, odst. 5 a §45 odst. 2 ZKV). Návrh na nařízení exekuce oprávněný podal 16. 2. 2010, tj. včas (§408 odst. 2 obch. zák.). Proto navrhl, aby dovolací soud dovolání povinného odmítl.
Nejvyšší soud postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (srov. část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb. a část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. l o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci zastavení exekuce, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež bylo k 31. 12. 2012 zrušeno nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, Pl. ÚS 29/11, přičemž podle nálezu téhož soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných v režimu účinnosti staré právní úpravy nadále použitelné), podle něhož rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatňovaným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek – je Nejvyšší soud uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Po přezkoumání námitek obsažených v dovolání Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
K otázce promlčení v konkursu zjištěné pohledávky, a to jak té, která již byla dříve pravomocně přiznána v soudním nebo rozhodčím řízení, ale i takové, jež předmětem nalézacího řízení (ukončeného pravomocným rozhodnutím ve věci) dosud nebyla, se Nejvyšší soud již opakovaně vyjadřoval. V projednávané věci se konkrétně jedná o promlčení pohledávky, jež byla jako dosud nevykonatelná (nejudikovaná) přihlášena a zjištěna v konkursním řízení vedeném na majetek povinného a po zrušení konkursu je vymáhána na základě seznamu přihlášek v exekučním řízení. Dovolací soud v této souvislosti nesdílí názor dovolatele o nejednotnosti své judikatury; usnesení uveřejněné pod č. 39/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek se otázkou promlčení nezabývalo, tím spíše v souvislosti s následným výkonem rozhodnutí či exekucí vedenou na základě seznamu přihlášek. Nelze tudíž spatřovat rozpor mezi ním a usnesením ze dne 26. září 2012, sp. zn. 20 Cdo 657/2012, v němž dovolací soud uzavřel, že zjištěnou a neuspokojenou pohledávku (v dané věci byla přiznána rozhodčím nálezem) lze po zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení vymáhat na základě seznamu přihlášených pohledávek, pokud usnesení o zrušení konkursu nabylo právní moci v posledních 3 měsících plynutí desetileté doby dle §408 odst. 1 obch. zák. či po jejím uplynutí a návrh byl podán do 3 měsíců od právní moci takového usnesení (§408 odst. 2 obch. zák.).
Dovolatel vytýká soudu aplikaci §408 odst. 2 obch. zák. v situaci, kdy je exekučně vymáhána pohledávka na základě seznamu přihlášek podle §45 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., aniž však byla předtím pravomocně přiznána v (nalézacím) soudním nebo rozhodčím řízení. Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 28. června 2012, sp. zn. 20 Cdo 2784/2010, zdůraznil zvláštní povahu seznamu přihlášek. Ačkoliv jde o veřejnou listinu, která nepředstavuje překážku, jež by po zrušení konkursu bránila projednání sporu o stejné plnění před orgánem, do jehož pravomoci projednání náleží, považuje se seznam přihlášek za exekuční titul, jejž zákon (§40 odst. 1 písm. a/, g/ exekučního řádu) klade naroveň vykonatelnému rozhodnutí soudu, přičemž pro účely posouzení případného promlčení je rozhodující okamžik právní moci usnesení o zrušení konkursu (srov. usnesení uveřejněné pod č. 82/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, příp. usnesení ze dne 26. září 2012, sp. zn. 20 Cdo 657/2012).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. listopadu 2006, sp. zn. 29 Odo 1453/2005, dále uzavřel, že v nalézacím řízení probíhajícím po zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení (§44 odst. 1 písm. b/ ZKV) o pohledávce z obchodního závazkového vztahu, zjištěné v konkursu, se její promlčení řídí ustanovením §405 obch. zák. (v dané věci navíc dosud neuplynula lhůta podle §408 odst. 1 obch. zák., tudíž aplikace §408 ani nepřipadala v úvahu). O takovou situaci však v projednávané exekuční věci nejde. Naopak je na místě vztáhnout na ni závěry vyjádřené Nejvyšším soudem např. v jeho usnesení ze dne 28. června 2012, sp. zn. 20 Cdo 2784/2010, že ve vztahu k exekuci je promlčení pohledávky z obchodně právního závazku, jež je vymáhána na podkladě seznamu přihlášek a nebyla dosud pravomocně přiznána v nalézacím řízení, upraveno v §408 odst. 2 obch. zák . (jež je zároveň jediným ustanovením, v němž obchodní zákoník upravuje promlčení ve vztahu k exekuci – k tomu srov. též usnesení publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 13/2006); byť toto ustanovení užívá pojmu „právo pravomocně přiznané v soudním nebo rozhodčím řízení“, je třeba tento pojem vykládat s ohledem na specifickou povahu tohoto exekučního titulu (seznamu přihlášek) a na účel aplikované právní normy.
Námitka dovolatele, že uplynutím desetileté doby podle 408 odst. 1 obch. zák. skončila i promlčecí doba, u níž došlo ke stavení běhu přihlášením pohledávky dle §20 odst. 6 ZKV, a že tuto otázku dovolací soud dosud neřešil, tedy není na místě, neboť soud v dané věci aplikoval §408 odst. 2 obch. zák., jež připouští výjimku z předchozího odst. 1.
Dovolatel se mýlí, tvrdí-li, že nebyla „dodržena“ lhůta, podle níž vymáhané právo má být přiznáno později než 3 měsíce před uplynutím promlčecí doby nebo po jejím uplynutí (§408 odst. 2 obch. zák.), přičemž za okamžik přiznání práva – pohledávky v konkursním řízení – sám považuje den přezkumného jednání (v dané věci 21. 10. 1997). Judikatura je však již ustálena v názoru, že pro účely posouzení promlčení je rozhodující okamžik právní moci usnesení o zrušení konkursu (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 82/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, příp. usnesení ze dne 26. září 2012, sp. zn. 20 Cdo 657/2012), kdy je teprve najisto postaveno, v jakém rozsahu zůstal věřitel neuspokojen.
Nejvyšší soud již dříve konstatoval, že do právní moci rozvrhového usnesení není v konkursním řízení závazně stanoveno, které ze zjištěných pohledávek budou uspokojeny a v jakém rozsahu. Protože není s konečnou platností rozhodnuto, zda a v jakém rozsahu zjištěné pohledávky následkem uspokojení v konkursu zaniknou, není ani možné vést do této doby na úpadcovo jmění výkon rozhodnutí. Jakmile se rozvrhové usnesení stane pravomocným (a po jeho splnění nastanou podmínky pro zrušení konkursu podle ustanovení §44 odst. 1 písm. b/ ZKV), je zřejmé, která ze zjištěných pohledávek a v jakém rozsahu nebyla (nemohla být) v konkursu uspokojena; až v této době je tedy opodstatněné umožnit věřitelům, aby pro vymožení svých pohledávek, které nebyly uspokojeny v konkursu, vedli výkon rozhodnutí na majetek dlužníka, který nebyl v konkursu zpeněžen nebo který dlužník získal po zrušení konkursu. Vydání rozvrhového usnesení tedy nemá vliv na skutečnost, zda mají věřitelé za úpadcem pohledávky a jaké, neboť potřebná jistota byla zjednána už zjištěním pohledávek; rozvrhové usnesení však v tomto směru poskytuje věřitelům informaci o tom, které z jejich zjištěných pohledávek zůstanou v konkursu neuspokojeny, popřípadě v jakém rozsahu (usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 39/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatel rovněž vytýká, že nebyla splněna ani další podmínka uvedená v §408 odst. 2 obch. zák., tedy že exekuce nebyla zahájena do 3 měsíců ode dne, kdy mohla být zahájena. Pro přijetí závěru o splnění této podmínky je třeba zjistit okamžik nabytí právní moci usnesení o zrušení konkursu. Odvolací soud vyšel ze skutečnosti, že návrh na nařízení exekuce byl doručen exekutorovi 17. 2. 2010, usnesení o zrušení konkursu nabylo právní moci nejdříve 1. 12. 2009 a promlčecí doba tudíž uplynula nejdříve 1. 3. 2010, tj. až po zahájení exekučního řízení (soud prvního stupně uzavřel, že usnesení bylo doručeno věřiteli C. dne 30. 11. 2009 a nabylo právní moci dne 16. 12. 2009). Dovolatel přitom prosazuje názor, že usnesení bylo jmenovanému doručeno (podle §50i o. s. ř. v tehdejším znění, tj. do 30. 6. 2009) již vyvěšením na úřední desce soudu dne 12. 3. 2009, přičemž Nejvyšší soud podle dovolatele dosud neřešil otázku, zda pro účely doručování dle o. s. ř. osoba hlášená k trvalému pobytu podle §10 odst. 5 zákona č. 133/2000 Sb. (tj. v sídle ohlašovny) je či není osobou, jejíž pobyt není znám.
Na řešení vznesené otázky však napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Pro doručování usnesení o zrušení konkursu platí táž pravidla jako pro doručování usnesení o prohlášení konkursu (srov. §66c odst. 2, §44 odst. 5, §13 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání ve znění účinném do 31. 12. 2007), tzn., že takové usnesení je třeba konkursním věřitelům doručit. Jestliže poprvé bylo věřiteli č. 145 J. C. doručováno prostřednictvím provozovatele poštovních služeb dne 12. 3. 2009, vztahuje se na toto doručování úprava o. s. ř. účinná do 30. 6. 2009. Usnesení o zrušení konkursu mu bylo doručováno na adresu K. (kam mu byly předtím doručovány i jiné písemnosti, viz např. doručování písemnosti na č. l. 438 konkursního spisu sp. zn. 14 K 58/93). Protože se konkursní věřitel odstěhoval, byla písemnost ve smyslu §50a o. s. ř. vrácena a doručována znovu, a to na adresu Městského úřadu v Kyjově (sídlo ohlašovny). Poněvadž nově bylo usnesení doručeno poté, co byl novelizován občanský soudní řád zákonem č. 7/2009 Sb., který zavedl změny v doručování písemností, bylo při doručování postupováno podle právní úpravy účinné od 1. 7. 2009. Doručováním písemností na adresu ohlašovny se Nejvyšší soud již rovněž zabýval (srov. např. odůvodnění usnesení ze dne 26. června 2013, sp. zn. 20 Cdo 575/2013, usnesení ze dne 22. listopadu 2012, sp. zn. 20 Cdo 991/2012).
Dovolatel dále namítá, že Nejvyšší soud dosud neřešil otázku, zda lhůta v §408 odst. 2 obch. zák. je „pokračováním lhůty promlčecí, nebo zda jde o lhůtu novou, která začíná běžet až po uplynutí lhůty promlčecí a jejíž právní povaha je jiná než povaha lhůty promlčecí. Současně uvažuje o tom, zda (ne)dodržení lhůty stanovené v §408 odst. 2 obch. zák. soud posuzuje z úřední povinnosti nebo pouze v případě, kdy se dlužník této skutečnosti dovolá. Nejvyšší soud však v této souvislosti poukazuje např. na své usnesení ze dne 16. srpna 2012, sp. zn. 20 Cdo 657/2012, v němž konstatoval, že „…nabylo-li usnesení soudu, jímž byl konkurs na majetek povinného zrušen po splnění rozvrhového usnesení způsoby uvedenými v ustanovení §44 odst. 1 a 2 ZKV, ve znění účinném od 1. 5. 2000 do 31. 12. 2007, právní moci v posledních třech měsících plynutí desetileté doby uvedené v §408 odst. 1 obch. zák. nebo až po jejím uplynutí, nedojde k promlčení práva z obchodního závazkového vztahu na základě seznamu přihlášených pohledávek pro pohledávku, kterou úpadce v konkursním řízení výslovně nepopřel, podá-li oprávněný návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce ve lhůtě tří měsíců od právní moci takového usnesení.“ Uvedený závěr naznačuje povahu lhůty vyjádřené v ust. §408 odst. 2 obch. zák., jejíž dodržení lze zjišťovat a posuzovat pouze v souvislosti se vznesenou námitkou promlčení.
Dovolání, které není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. února 2015
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á , Ph. D.
předsedkyně senátu