ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.2211.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 2211/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Vlacha v právní věci žalobkyně L. Š. , zastoupené obecným zmocněncem Ing. Jiřím Plickou, bytem v Čenkově 147, proti žalované Economia, a.s., se sídlem v Praze 7, Dobrovského 25, IČ: 00499153, zastoupené JUDr. Pavlem Ondrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Tylovo náměstí 1, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 87/2011, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. května 2014, č. j. 3 Co 86/2013-157, takto:
I. Dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. května 2014, č. j. 3 Co 86/2013-157, se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Městský soud v Praze (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. června 2012, č.j. 37 C 87/2011 - 121, zamítl žalobu, podle které měl soud uložit žalované povinnost písemně se žalobkyni omluvit za vzniklou újmu, dále zamítl žalobu, podle které měl soud uložit žalované povinnost zveřejnit v deníku HOSPODÁŘSKÉ NOVINY písemnou omluvu a zamítl též žalobu na náhradu nemajetkové újmy v penězích ve výši 100.000,- Kč. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně shledal, že žaloba nebyla podána po právu, neboť sdělení uvedené v článku žalované s názvem „Loterijní zákon. Na miliardy tekoucí z hazardu bude vidět“ není skutkovým tvrzením, ale hodnotícím soudem, jehož pravdivost nelze dokazovat. V článku byla uvedena následující informace: „Když má L. Š. vysvětlit, kam se podělo 6,5 milionů na její neziskový zvířecí útulek, viditelně váhá. Není divu: Žádný si totiž neotevřela.“ Uzavřel, že obsahem článku nedošlo k zásahu do osobnostních práv žalobkyně, neboť v článku bylo především zpochybněno, že otevřené útulky byly útulky neziskovými.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze (dále též odvolací soud nebo soud druhého stupně) usnesením ze dne 20. května 2014, č. j. 3 Co 86/2013-157, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil, když uvedl, že soud prvního stupně dostatečně nezjistil skutkový stav, na základě kterého by mohl rozhodnout ve věci samé. Mělo by tak být nejprve postaveno najisto, jakého konkrétního zvířecího útulku či útulků se vlastně článek týkal, dále kdy a jakým zřizovatelem a jakými listinami byly tyto útulky či útulek zřízeny a jaký je jejich provozní řád, se zaměřením na získávání finančních prostředků pro útulky z jakýchkoliv zdrojů. V usnesení odvolací soud specifikoval i další skutečnosti, které je třeba prokázat.
Usnesení odvolacího soudu bylo doručeno žalované dne 18. září 2014, přičemž právní moci nabylo téhož dne. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dne 19. listopadu 2014 dovolání, které však bylo usnesením soudu prvního stupně ze dne 21. dubna 2015, č.j. 37 C 87/2011 – 190, jako opožděné odmítnuto. Proti tomuto usnesení podala žalovaná odvolání, v němž uvedla právní názor, podle něhož lhůta pro podání dovolání skončila až dne 19. listopadu 2014 (středa), vzhledem k tomu, že její počátek nastal dne 19. září 2014, tj. den po doručení usnesení Vrchního soudu v Praze. Soud prvního stupně po té usnesením ze dne 12. května 2015, č.j. 39 C/2011 – 193, určil, že dovolání bylo podáno ve lhůtě, přičemž se ztotožnil s již uvedenou argumentací žalované.
Žalobkyně se k dovolání žalované proti usnesení soudu druhého stupně ze dne 20. května 2014, č. j. 3 Co 86/2013-157, vyjádřila podáním doručeným soudu dne 8. dubna 2015, jímž se se závěry uvedeného rozhodnutí ztotožnila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou; současně však shledal, že dovolání bylo podáno opožděně, byť soud prvního stupně dospěl ve výše citovaném usnesení ze dne 12. května 2015 k odlišnému, resp. nesprávnému závěru.
Podle ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. může účastník podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Bylo-li odvolacím soudem vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta od doručení opravného usnesení.
Podle §57 odst. 1 o.s.ř. se do běhu lhůty nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty; to neplatí, jde-li o lhůtu určenou podle hodin. Podle §57 odst. 2 o.s.ř. lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let končí uplynutím toho dne, který se svým označením shoduje se dnem, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty, a není-li ho v měsíci, posledním dnem měsíce. Připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Lhůty určené podle hodin končí uplynutím hodiny, která se svým označením shoduje s hodinou, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty.
Podle §57 odst. 3 o.s.ř. je lhůta zachována, je-li posledního dne lhůty učiněn úkon u soudu nebo podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit.
V souzeném případě dnem, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty k dovolání, bylo 18. září 2014, kdy bylo usnesení odvolacího soudu doručeno žalované, resp. jejímu zástupci advokátovi JUDr. Pavlu Ondrovi. S přihlédnutím k právní úpravě, kterou přináší ustanovení §57 odst. 2 o.s.ř. proto je třeba vycházet ze skutečnosti, že v tomto případě dovolací lhůta zákonem určená podle měsíců (§240 odst. 1 o.s.ř.) končila dnem shodujícím se svým označením se dnem uvedeným v předchozí větě, tj. 18. listopadem 2014. Dovolání však žalovaná podala až následující den, tj. 19. listopadu uvedeného roku (což ostatně ztvrzuje i zástupce žalované ve svém podání ze dne 30. dubna 2015), a bylo tedy podáno opožděně. V této souvislosti je možno odkázat i na způsob výkladu posuzování lhůt na něž dopadá ustanovení §57 odst. 2 o.s.ř. obsažený např. v Komentáři k o.s.ř.( I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 401, autoři: Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol.), a to užitým příkladem: “ V souladu se zákonnými požadavky se konec lhůty u lhůty určené podle měsíců uplatňuje tak, že je-li písemnost adresátu doručena dne 30. 6., je posledním dnem lhůty 30. 8. za předpokladu, že se jedná o pracovní den.“. Analogicky lze srovnat i příslušné závěry, které vedle dalších obsahuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2005, sp.zn. 26 Cdo 1303/2004.
Je tedy třeba shrnout, že jestliže v daném případě bylo rozhodnutí odvolacího soudu právnímu zástupci žalované doručeno dne 18. září 2014, dvouměsíční lhůta proto uplynula v úterý dne 18. listopadu 2014, takže jestliže bylo dovolání žalované podáno dne 19. listopadu 2014, stalo se tak po uplynutí zákonem stanovené lhůty, jejíž zmeškání nelze prominout (§240 odst. 2 věta prvá o.s.ř.). Dovolání proto bylo podle §241b odst. 1 a §208 odst. 1 o.s.ř. – aniž by bylo možno zabývat se dalšími okolnostmi – odmítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodněn s přihlédnutím k ustanovení §243f odst. 3 věta poslední o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. listopadu 2015
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu