ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.2235.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 2235/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Vlacha v právní věci žalobkyně H. J. , zastoupené Mgr. Václavem Jindrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Balbínova 223/5, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, a 2) České republice – Ministerstvu vnitra , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o náhradu škody ve výši 1.460.725 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 114/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2014, č. j. 14 Co 248/2014-519, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 19. prosince 2013, č. j. 19 C 114/2006-453, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 1.460.725 Kč s příslušenstvím.
Uvedené částky se žalobkyně domáhala jako náhrady škody, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Policie České republiky, jež dostatečně nezdokumentovala movité věci v místě šetření údajného trestného činu a rozsah jejich poškození a nezakázala protiprávní zásah pronajímatele nebytového prostoru, V. B.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Rozsudek odvolacího soudu, ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně, stojí na závěru, že žalobkyně dosud nesplnila povinnost tvrzení a povinnost důkazní ve vztahu k jí vzniklé škodě, když nespecifikovala, které poškozené věci patří do jejího výlučného vlastnictví a které do vlastnictví společnosti GASTRO s. r. o. Neuvedení všech potřebných tvrzení může být důvodem k zamítnutí žaloby a nelze je zhojit navrhováním důkazů, u nichž není zřejmé, k prokázání jakého tvrzení mají sloužit (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2004, sp. zn. 30 Cdo 375/2004; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2004, sp. zn. 25 Cdo 2142/2004). Uvedený závěr žalobkyně v dovolání nenapadá, což samo o sobě činí celé dovolání nepřípustným. Spočívá-li totiž rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. §242 odst. 3 věty první o. s. ř.). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Na otázce formulované žalobkyní, zda má „orgán policie dle §10 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, povinnost kromě prostého zaprotokolování výpovědí jednotlivých stran učinit i další úkony k ochraně majetku občanů, tedy věci buď zajistit, nebo alespoň zajistit jako důkaz popis daného stavu“ neboli zda „pouhá protokolace výpovědí je splněním povinností policie v plném rozsahu“, ostatně rozsudek odvolacího soudu také nespočívá, neboť je založen na dalším závěru vedoucím k zamítnutí žaloby, že žalobkyni nebyla škoda způsobena v příčinné souvislosti s jednáním státu, nýbrž výlučně jednáním pana V. B. Ani tento závěr žalobkyně nijak nezpochybňuje. Uvedená námitka žalobkyně proto rovněž přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nemůže založit (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2015, sp. zn. 30 Cdo 5217/2014).
Protože dovolání není přípustné, nemohl se Nejvyšší soud dle §242 odst. 3 o. s. ř. zabývat ani žalobkyní tvrzenými vadami řízení (že nebyli vyslechnuti všichni svědci navržení žalobkyní a tím nebyl respektován závazný pokyn z předchozího kasačního rozhodnutí dovolacího soudu).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 19. listopadu 2015
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu