ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.2330.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 2330/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vlacha ve věci žalobce Ing. P. P. , zastoupeného Mgr. Blankou Morávkovou, advokátkou se sídlem v Miroslavi, Brněnská 104, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 120 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 258/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2015, č. j. 35 Co 458/2014-211, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 7. 2014, č. j. 19 C 258/2010-188, konstatoval porušení práva žalobce na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě a zamítl žalobu o zaplacení 120 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým řízením. Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Žalobce se tohoto plnění ze strany žalované domáhal z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce konkursního řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 18 K 158/99 (dále jen „posuzované řízení“). Posuzovaného řízení se žalobce účastnil coby konkursní věřitel.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Dovolací soud předně uvádí, že předmětem dovolacího řízení již několikrát byla rozhodnutí odvolacího soudu, která se týkala právě posuzovaného řízení ve vztahu k jiným účastníkům posuzovaného řízení. Ve vztahu k některým z nich soudy nižších stupňů shledaly délku řízení, jež byla rozhodná pro tyto účastníky, přiměřenou, přičemž Nejvyšší soud dovolání proti těmto rozhodnutím odmítl (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3521/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1645/2012, přičemž proti tomuto rozhodnutí byla podána rovněž ústavní stížnost, jež byla usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. IV. ÚS 961/2013, odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost). Ve vztahu k dalším účastníkům posuzovaného řízení byla k nim rozhodná délka řízení shledána nepřiměřenou, přičemž byli odškodněni shodně jako nynější dovolatel konstatováním porušení práva. Rovněž dovolání proti tomuto rozhodnutí bylo Nejvyšším soudem odmítnuto (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1599/2014). Konečně ve vztahu k dalšímu účastníku posuzovaného řízení soudy nižších stupňů shledaly délku řízení rovněž nepřiměřenou, přičemž tomuto účastníku přiznaly zadostiučinění v penězích. K dovolání, v tomto případě podané žalovanou, však bylo rozhodnutí odvolacího soudu rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2014, sp. zn. 30 Cdo 211/2013, zrušeno.
Dovolatel nepřichází s žádnými novými otázkami, jimiž by se dovolací soud ve výše uvedených rozhodnutích nezabýval. Pokud jde o námitku vztahující se k §14a odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, tou se Nejvyšší soud zabýval ve výše citovaném rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1599/2014. Otázky vztahující se k přiměřenosti délky posuzovaného řízení jsou otázkami pouze akademickými, neboť ve vztahu k dovolateli soudy nižších stupňů posuzované řízení nepřiměřeně dlouhým shledaly, tudíž dovolatel ohledně tohoto závěru nemohl dosáhnout příznivějšího výsledku. Závěr o významu předmětu řízení pro dovolatele a tomu odpovídající závěr o odškodnění formou konstatování porušení práva odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, uveřejněný pod číslem 132/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V posledně citovaném rozhodnutí se Nejvyšší soud rovněž zabýval otázkou vztahu konkurzního řízení k restitučním nárokům. Tato otázka byla ve vztahu k posuzovanému řízení rovněž řešena ve výše citovaném rozsudku sp. zn. 30 Cdo 211/2013.
Z výše uvedených důvodů dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 o. s. ř.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 11. 2015
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu