ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.2423.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 2423/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobkyně A. B., zastoupené JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 144/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2014, č. j. 13 Co 448/2013-116, takto:
Odůvodnění:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné důvodnění (§243f odst.3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze, jakožto soud odvolací, rozsudkem ze dne 8. 1. 2014, č. j. 13 Co 448/2013-116, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 4. 2013, č. j. 22 C 144/2011-89, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 100 000 Kč s úroky z prodlení (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 100 000 Kč jako náhrady škody, která ji měla vzniknout tím, že v důsledku nesprávného úředního postupu orgánů činných v trestním řízení, v řízení vedeném proti osobám podílejícím se na vlastní činnosti společnosti Joint Invest Action, k. s., bylo žalobkyni znemožněno uplatňovat nárok na náhradu škody vůči uvedeným osobám.
Podle rozsudku odvolacího soudu se sice nelze ztotožnit s názorem soudu prvního stupně, že již s ohledem na probíhající konkursní řízení na majetek úpadce, tj. společnost Joint Invest Action k. s., nelze prozatím uzavřít, že by žalobkyni vznikla škoda, a tedy že žalobkyně uplatnila svůj nárok předčasně, přesto je rozsudek prvního stupně v napadeném výroku o věci samé I a ve výroku o nákladech řízení II věcně správný. Tvrzeným nesprávným úředním postupem nedošlo ke zmaření možnosti žalobkyně získat vůči osobám fakticky se podílejícím na vlastní činnosti společnosti Joint Invest Action, k. s. exekuční titul, a nemůže tedy být dána odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Stát má při posuzování odpovědnosti z titulu nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu principiálně postavení tzv. posledního dlužníka. Poté, co bylo zmíněné trestní stíhání odloženo, nebránilo žalobkyni nic, aby ještě před skončením zákonem stanovené promlčecí doby uplatnila svůj nárok na náhradu škody proti primárním škůdcům. Pokud tak neučinila, nelze za to činit odpovědnou žalovanou. Nárok žalobkyně nebyl promlčen, protože bez ohledu na dodatečné zjištění, že trestní stíhání komplementářů nebylo řádně zahájeno, se běh promlčecí doby u nároku poškozených na náhradu škody podle §112 obč. zák. jeho řádným uplatněním v trestním řízení zastavil.
Žalobkyně (dále jen „dovolatelka“) v této věci podala dovolání k Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolacímu soudu“), přičemž přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení několika otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. jedná se o otázky hmotného práva, které jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně, případně dovolacím soudem vyřešené právní otázky mají být posouzeny jinak. Konkrétně dovolatelka shledává nesprávné právní posouzení věci v tom, že soudy dospěly k závěru, že dovolatelce dosud škoda nevznikla a žaloba je tak předčasná. Odvolací soud rovněž vycházel z úvahy, že dovolatelka nemohla uplatňovat svůj nárok na státu proto, že nárok neuplatnila vůči primárním škůdcům. Tato úvaha není dle dovolatelky teoreticky zjevně nesprávná, nicméně z hlediska spravedlivého uspořádání vztahů účastníků je naivní a nerespektuje realitu právního prostředí, v němž je rozhodováno. Není možno nevidět finanční náročnost obdobných sporů proti fyzickým osobám, nezměrnou obtížnost splnit důkazní povinnost vůči konkrétním žalovaným (což se nepodařilo učinit státu) a riziko těžkých finančních ztrát v případě neúspěchu. Navíc díky průtahům ze strany orgánů činných v trestním řízení by žaloba přicházela po mnoha letech, což má nepochybně vliv na prosazení a vymahatelnost práva. Pokud by trestní řízení řádně probíhalo, pak by bylo o nároku proti primárním škůdcům rozhodnuto v rozsudku, a to ať by již byl odsuzující nebo zprošťující; pokud by nároku žalobců nebylo vyhověno, byli by odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních a mohli by bez obav z promlčení svůj nárok uplatňovat s využitím všech zjištění z trestní věci.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Dovolací soud při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) - dále též jen „o. s. ř.“
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud v první řadě podotýká, že dovoláním napadené rozhodnutí nespočívá na názoru, že by žaloba byla podána předčasně. Jak je zřetelně uvedeno v Odůvodnění:napadeného rozsudku, s názorem o předčasnosti žaloby se odvolací soud neztotožnil. Jestliže je dále v rozsudku odvolacího soudu uvedeno, že dovolatelce po odložení trestního stíhání nic nebránilo, aby svůj nárok na náhradu škody uplatnila proti primárním škůdcům, jedná se o závěr vyvracející tvrzení dovolatelky, že nevymahatelnost pohledávky na náhradu škody zapříčinil svým nesprávným úředním postupem stát. Dovolatelka v průběhu řízení stavěla svůj požadavek na náhradu škody proti státu na názoru, že v důsledku tvrzeného nesprávného úředního postupu v trestním řízení došlo k promlčení jejího nároku na náhradu škody proti primárním škůdcům. Odvolací soud s poukazem na přiléhavou judikaturu dovolacího soudu uvedenému názoru nepřisvědčil.
V dalším obsahu dovolání pak dovolatelka projevuje pouze povšechný názor, že nebýt tvrzeného nesprávného postupu v trestním řízení, dosáhla by uspokojení svého nároku snazším způsobem, ale za stávajících okolností je nárok proti primárním škůdcům neuplatnitelný. Tímto způsobem ovšem není vyjádřena jakákoliv právní otázka (natož pak otázka, na jejímž řešení by mohlo záviset napadené rozhodnutí), nýbrž jsou přednášeny argumenty a tvrzení, které v předchozím řízení dovolatelka ani neuváděla. Opakuje-li dovolatelka též okolnosti, za nichž jí měla být způsobena primární škoda, není ani zhruba zřejmé, z jakého důvodu považuje tyto okolnosti za důležité pro dovolací řízení.
Ačkoliv dovolatelka vymezila přípustnost dovolání v souladu s §237 o. s. ř., neobsahuje dovolání jakoukoliv právní otázku, na vyřešení které by napadené rozhodnutí záviselo, a dovolací soud tak dovolání podle §243 o. s. ř. odmítl, neboť není přípustné.
Dovolatelka se dovolává proti rozhodnutí odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tedy směřuje též proti výroku o náhradě nákladů řízení. V tomto rozsahu však dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem je spatřováno splnění předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze v daném rozsahu pro vady dovolání pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. května 2015
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu