ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.2426.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 2426/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobce Ing. P. T. , zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 84 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 149/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2014, č. j. 15 Co 454/2013-120, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal po žalované zaplacení částky 84 000 Kč jako náhrady škody, která mu měla vzniknout tím, že v důsledku nesprávného úředního postupu orgánů činných v trestním řízení, vedeném proti osobám podílejícím se na vlastní činnosti společnosti Joint Invest Action, k. s. (dále též jako „škůdci“), bylo žalobci znemožněno uplatňovat nárok na náhradu škody vůči těmto škůdcům.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 23. 4. 2013, č. j. 22 C 149/2011-93, zamítl žalobu o zaplacení 84 000 Kč s úroky z prodlení (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně) a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně). Městský soud v Praze, jakožto soud odvolací, rozsudkem ze dne 28. 1. 2014, č. j. 15 Co 454/2013-120, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, neboť dovolání není přípustným.
Žalobce v dovolání namítl, že odvolací soud věc posuzoval podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, přičemž správně měl postupovat podle zákona č. 82/1998 Sb. Žalobce v této souvislosti poukazuje na svá tvrzení ohledně nesprávného úředního postupu, z nichž vyplývá, že nesprávný úřední postup v této věci byl procesem probíhajícím v čase několika let. Je tedy neudržitelným, aby takový nesprávný úřední postup byl spojován s jedním konkrétním dnem, byť v něm třeba nesprávný úřední postup započal. Nesprávné je rovněž posouzení, pokud odvolací soud vyslovil názor, že nesprávným úředním postupem žalobci nevznikla škoda, neboť nevydání rozhodnutí v trestní věci samo o sobě nepředstavuje zásah do majetkové sféry žalobce. Dle žalobce oba soudy opakují mylný údaj o stíhání komplementářů, což žalobcem tvrzeno nebylo. Kdo je (či byl) komplementářem společnosti, lze zjistit z veřejného rejstříku. Stíhány měly být fyzické osoby, z nichž některé byly v orgánech komplementáře. Nárok vůči státu na zaplacení sekundární škody je založen na faktu, že orgány činné v trestním řízení zmařily žalobci možnost dosáhnout uspokojení nároku na stíhaných osobách (žádné osoby de jure stíhány ovšem nebyly). Pokud by trestní řízení řádně probíhalo, pak by bylo o nároku proti primárním škůdcům rozhodnuto v rozsudku, a to ať by byl odsuzující nebo zprošťující. Pokud by nároku nebylo vyhověno, byli by poškození odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních a mohli by bez obav z promlčení v takovém řízení svůj nárok uplatňovat s využitím všech zjištění z trestní věci. Postup orgánů činných v trestním řízení se rovnal prakticky tomu, jako by zahodily řádné připojení se poškozeného do koše. Tvrzení soudů, že takové jednání nezpůsobuje škodu a že není zásahem do majetkové sféry žalobce je neakceptovatelné. Jednalo se o protiprávní jednání; škoda vznikala tím, že nebylo možno uplatnit nárok proti primárním dlužníkům; příčinná souvislost mezi jednáním a škodou je zjevná.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolací soud považuje za potřebné zopakovat již dříve vyslovený názor, že „novela řízení o dovolání provedená zákonem č. 404/2012 Sb. směřovala k tomu, aby řízení o dovolání nebylo zatíženo zdlouhavým zkoumáním toho, co dovolatel skutečně proti rozhodnutí odvolacího soudu namítá, čeho se dovolává či jak by podle jeho názoru mělo řízení probíhat a věc měla být správně rozhodnuta. Samozřejmě, to vše klade vyšší nároky na právní zástupce dovolatelů při sepisu dovolání (případně na dovolatele samotné, mají-li zákonem požadované právnické vzdělání). Cílem této právní úpravy není a nemůže být šikana účastníků či jejich zástupců ani nahrazení práce dovolacího soudu prací právních zástupců dovolatelů, nýbrž vyšší efektivita dovolacího řízení jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku v občanskoprávním řízení sloužícího k posílení ochrany individuálních práv účastníků a vedle toho též naplnění sjednocovací úlohy judikatury Nejvyššího soudu v civilních věcech. Za tímto účelem je třeba, aby i účastníci a jejich právní zástupci v dovolání vymezili právně relevantní důvody, pro které dovolání podávají, pro které považují rozhodnutí odvolacího soudu za nesprávné. Jen tak naplní svou část odpovědnosti za řádný průběh řízení o dovolání a poskytnou součinnost soudu k tomu, aby mohl o tomto mimořádném opravném prostředku spravedlivě a v rozumné době rozhodnout.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 2049/2013).
Jak Nejvyšší soud uvedl ve svém usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.
Výše uvedeným požadavkům nevyhovuje dovolání v části, v níž je projevován nesouhlas s posouzením, zda dovolateli vznikla škoda v důsledku nevydání rozhodnutí v trestní věci. Dovolání ani náznakem neuvádí, z jakého důvodu by pro posouzení vzniku škody mělo být důležité označení (či ztotožnění) škůdců, natož aby polemikou ohledně správnosti označování škůdců byla vznesena jakékoliv právní otázka. Rovněž samotným opakováním (či „dovysvětlením“) dříve v řízení uvedených tvrzení, ani vyjádřením nesouhlasu ohledně správnosti závěrů odvolacího soudu právní otázka formulována není.
Dostatečně je vyjádřena toliko otázka ohledně aplikace zákona č. 58/1969 Sb., či zákona č. 82/1998 Sb., je-li tvrzen vznik škody v důsledku trvajícího nesprávného úředního postupu. Dovolání ovšem k posouzení uvedené otázky není přípustné, neboť nelze odhlédnout od skutečnosti, že důvodem pro nevyhovění žalobnímu požadavku byl závěr o nedostatku příčinné souvislosti mezi škodnou událostí a škodou. Byla-li vyloučena příčinná souvislost mezi škodnou událostí a škodou, nelze uvažovat o vzniku odpovědnosti ani v režimu zákona č. 58/1969 Sb., ani v režimu zákona č. 82/1998 Sb. Jinými slovy řečeno, i za situace, kdyby dovolací soud dospěl k závěru, že věc bylo třeba posuzovat podle zákona č. 82/1998 Sb. a nikoliv podle zákona č. 58/1969 Sb., neměnilo by se nic na skutečnosti, že by pro nedostatek příčinné souvislosti (jakožto jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu) žalobce neuspěl. Jelikož na vyřešení uvedené právní otázky napadené rozhodnutí nezávisí, nemůže otázka přípustnost dovolání založit.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 29. 9. 2015
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu