ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.2528.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 2528/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce Ing. L. M. , právně zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 1493/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, identifikační číslo osoby 000 25 429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 542.431,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 173/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2013, č.j. 55 Co 271/2013 – 40, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Městskému soudu v Praze ze dne 25. září 2013, č.j. 55 Co 271/2013 – 40, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby byla rozhodná právní otázka posouzena jinak.
Odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, který nepřiznal žalobci ani náhradu škody, ani náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou soudního řízení. Odvolací soud uvedl, že škoda nevznikla v příčinné souvislosti s jednáním exekutorky a ani zde nebyly dány podmínky pro přiznání nemajetkové újmy. Je zřejmé, že jádrem dovolání (kdy k doplnění dovolání ze dne 3. 4. 2014 dovolací soud nepřihlížel, neboť nebylo sepsáno advokátkou, jak vyžaduje ustanovení §241 odst. 4 o. s. ř.) je tvrzení žalobce, že exekuční řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, trpělo průtahy a že exekutorka dostatečně neprověřila, co se skrývá za základním kapitálem povinného.
Nejvyšší soud České republiky konstatuje, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, když soudy obou stupňů se zabývaly otázkou, zda kroky, které činila soudní exekutorka v daném řízení, směřovaly k reálnému vymožení práva oprávněného. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4051/2011 vyslovil dovolací soud názor, že bude-li objektivně zjištěna nemajetnost povinného, bude zpravidla přicházet v úvahu zastavení exekuce; je na exekutorovi, aby stav nedobytnosti pohledávky promítl do svého oprávnění exekuci zastavit, nebo aby podal podnět exekučnímu soudu k zastavení exekuce. Přičemž v této souvislosti nelze přehlédnout závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3868/2012, podle kterých nedošlo-li k zastavení exekuce, nezpůsobuje tato okolnost sama o sobě nesprávný úřední postup v situaci, kdy neúčelnost vedené exekuce byla žalobci známa, nezastavení exekuce na tom nemohlo nic změnit, a nemohlo proto ani žalobci způsobit nemajetkovou újmu (v důsledku nezastavení exekuce nedošlo u žalobce k prodloužení období nejistoty stran výsledku exekučního řízení).
I přes to, že odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je velmi stručné, tak odpovídá závěrům, jež jsou konstantně judikovány Nejvyšším soudem, a proto je třeba dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout.
Ani další námitky dovolatele spočívající v tom, že soudní exekutorka nezjistila, jaký majetek se skrývá za základním kapitálem povinného, nemůžou založit přípustnost dovolání, neboť směřují proti skutkovým zjištěním, a nejsou tak způsobilým dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2015
JUDr. Lubomír P t á č e k, Ph.D
předseda senátu