ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.2967.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 2967/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobce A. Ž. , zastoupeným Mgr. Vlastislavem Kusákem, advokátem se sídlem v Praze, Národní 32, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 100.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 259/2011 – 67, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2012, č. j. 68 Co 348/2013 – 52, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 28. 3. 2012, č. j. 41 C 259/2011 – 33, jímž byla zamítnutu žaloba, kterou se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 100.000,- Kč.
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobce adresoval Policejnímu prezidiu podání ze dne 22. 10. 2010, které označil jako trestní oznámení proti pachatelům JUDr. Veronice Čeplové, JUDr. Martinu Zelenkovi, JUDr. Jaroslavě Maternové a JUDr. Pavlu Kučerovi soudcům Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu. V tomto podání žalobce uvedl, že výše jmenovaní soudci měli spáchat trestnou činnost, neboť vědomě a úmyslně porušili zákon v neprospěch žalobce, v důsledku čehož byl žalobce od 1. 1. 2002 vězněn bez relevantního rozhodnutí, což potvrdil i Evropský soud ve Štrasburku ve svém rozsudku ze dne 30. 9. 2010 ve věci Ž. proti České republice. Krajské ředitelství policie hl.m. Prahy přípisem ze dne 23. 11. 2010 žalobce informovalo o tom, že jeho podání bylo posouzeno dle obsahu tak, že tímto podáním žalobce namítá nesprávný postup soudců, kteří rozhodovali v jeho trestní věci, proto podání bylo postoupeno Ministerstvu spravedlnosti. Stejným způsobem vyhodnotilo podání žalobce také Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje. Podáním ze dne 24. 1. 2011 žalobce urgoval Ministerstvo spravedlnosti, aby okamžitě zahájilo řešení jeho ilegálního věznění. Podáním ze dne 23. 2. 2011 žalobce vyzval Ministerstvo spravedlnosti, aby začalo bez dalších průtahů konat a přestalo krýt závažnou trestnou činnost výše zmíněných soudců. Na posledně uvedené podání reagovalo Ministerstvo spravedlnosti vyjádřením ze dne 2. 3. 2011, kterým žalobci sdělilo, že u Ministerstva spravedlnosti se nelze domáhat úkonu v oblasti působnosti orgánů činných v trestním řízení. Dále byl žalobce poučen o tom, že s případným trestním oznámením se má obrátit na policejní orgán či státní zastupitelství. Odvolací soud dále uvedl trestní oznámení na výše uvedené soudce a další osoby, které žalobce podal již dříve a které byly dle §159a odst. 1 trestního řádu odloženy.
Po právní stránce se odvolací soud neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v dané věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu tím, že policejní orgány postoupily podání žalobce Ministerstvu spravedlnosti a nepostupovaly dle ust. §159a trestního řádu. Pokud policejní orgány a Ministerstvo spravedlnosti posoudily podání žalobce podle obsahu a uzavřely, že se o trestní oznámení nejedná, a dále pak postupovaly v souladu se zákonem a vyřídily podání žalobce jako podání, které namítá nesprávný úřední postup v řízení, nelze dovodit, že by z jejich strany došlo k nesprávnému úřednímu postupu. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že Ministerstvo spravedlnosti výslovně přípisem ze dne 2. 3. 2011 sdělilo žalobci, že pokud má v úmyslu podat trestní oznámení (tedy znovu potvrdilo, že podání žalobce ze dne 22. 10. 2010 podle obsahu jako trestní oznámení neposuzuje), nechť se obrátí na orgány činné v trestním řízení či státní zástupce.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce vlastnoručním dovoláním, s nímž se zástupce ustanovený Českou advokátní komorou ztotožnil. Dovolatel uvádí dovolací důvody dle §241a odst. 2 písm. a) i b) o. s. ř. Namítá, že odvolací soud změnil závěr soudu prvního stupně, ačkoliv jednal z podnětu odvolání žalobce, přičemž odsouhlasil „Kocourkov“, kdy žalobce by se stále dokola mohl obracet na orgány činné v trestním řízení, aby mu orgány státu sdělovaly, že se má obracet na orgány činné v trestním řízení, aniž by docílil vydání „rozhodnutí“. Dovolatel odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu ohledně rozpornosti skutkových zjištění. Dovolatel zdůrazňuje, že absurdita a scestná rozporuplnost vlastní podstaty odůvodnění napadeného rozhodnutí je stojící zcela mimo zdravý rozum. Soud totiž popisuje skutek – tak, jak byl žalován, jako „nesprávný úřední postup“ – a zjevně jej považuje za „normální“, ačkoliv je to „blábol sám o sobě“. Je zjevné, že soud porušil dispozitivní zásadu a zcela extralegální postup orgánů státu považuje za normální. Dovolatel odkazuje na čl. 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále dovolatel namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť odvolací soud se v napadeném rozhodnutí nevypořádal s obsahem podaného odvolání.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“ – a dovolání jako nepřípustné odmítl.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a §241a odst. 3 o. s. ř. dovolací soud v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.), ledažeby napadené rozhodnutí řešilo „kvalifikovanou“ (§237 odst. 3 o. s. ř.) právní otázku týkající se aplikace procesního práva a mající vliv na rozhodnutí ve věci samé (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 1920/10, a usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1461/10). Dovolací soud však neshledal, že by stěžovatelem napadené rozhodnutí odvolacího soudu takovou „kvalifikovanou“ právní otázku řešilo.
Napadené rozhodnutí je postaveno na závěru, že k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo, když orgány činné v trestním řízení i Ministerstvo spravedlnosti dovolatelovo podání vyložily dle §59 odst. 3 trestního řádu podle jeho obsahu a podle toho také postupovaly, přičemž Ministerstvo spravedlnosti dovolatele poučilo, pokud má v úmyslu podat trestní oznámení (tedy takové podání, které je trestním oznámením i podle obsahu), má se obrátit na orgány činné v trestním řízení či státní zástupce. Dovolatel výše uvedený závěr dovoláním nikterak nezpochybňuje, resp. neuvádí, že uvedené orgány neměly jeho podání vykládat podle obsahu, tedy měly postupovat v rozporu s §59 odst. 3 trestního řádu. Dovolatel tudíž dovoláním nebrojí proti právnímu závěru, na němž je napadené rozhodnutí postaveno, krom toho, že daný závěr označuje za „absurditu“, „odsouhlasení Kocourkova“ a „blábol sám o sobě“, což však nelze považovat za relevantní právní argumenty.
Dovolací soud neshledal, že by napadené rozhodnutí se odchýlilo od dovolatelem citované ustálené judikatury Nejvyššího soudu vztahující se k otázce rozpornosti skutkových zjištění. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí neplyne, že by bylo postaveno na rozporných skutkových zjištěních a dovolatel v dovolání ani neuvádí, která konkrétní skutková zjištění by měla být rozporná.
Z výše uvedeného plyne, že dovolatel ve svém dovolání žádnou otázku, která by měla představovat otázku zásadního právního významu a tudíž založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nevymezil, a tudíž ani dovolací soud neshledal dovolání žalobce přípustným. Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se dovolatelem namítanými vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. února 2015
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu