ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.309.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 309/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce T. T. , zastoupeného JUDr. Petrem Fialou, advokátem se sídlem v Praze 5, Radlická 2485/103, proti žalované CZECH NEWS CENTER a.s. (dříve Ringier Axel Springer CZ a.s.) , se sídlem v Praze 7, Komunardů 1584/42, IČ 02346826, zastoupené JUDr. Helenou Chaloupkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2 - Vinohrady, Na Kozačce 1289/7, o ochranu osobnosti, ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 91/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. května 2014, č.j. 3 Co 295/2013 – 116, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalobce částku 4.114,- Kč k rukám jeho zástupce JUDr. Petra Fialy, advokáta se sídlem v Praze 5, Radlická 2485/103.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. března 2013, č.j. 37 C 91/2012-90, uložil žalované výrokem I. aby na stránkách časopisu Blesk uveřejnila omluvu žalobci za v tomto časopise dne 29. a 30. března 2012 uveřejněné informace o dluzích Divadla na Fidlovačce a jejich souvislostí s činností žalobce jako ředitele tohoto divadla s tím, že tyto informace se nezakládají na pravdě a výrokem IV. aby mu zaplatila 1.000.000,- Kč. Výrokem II. zamítl žalobu, aby v omluvě bylo uvedeno „údajných“, výrokem III. aby odvolala toto tvrzení a výrokem V. aby žalobci zaplatila další 1.000.000,- Kč. Výrokem VI. pak rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované proti vyhovujícím výrokům rozsudku soudu prvního stupně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. května 2014, č.j. 3 Co 295/2013 – 116, výrokem I. změnil jeho rozhodnutí ve výroku IV. tak, že zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci 500.000,- Kč; jinak ho co do částky 500.000,- Kč a ve výroku I. potvrdil. Výrokem II. pak rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil existenci neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobce, protože výroky v předmětných článcích v časopise Blesk se jednoznačně vztahovaly k žalobci a byly nepravdivé. Tvrzení označující žalobce za dlužníka několika milionů korun, které za něj bude nucen někdo jiný zaplatit, je třeba považovat za dehonestující, neboť objektivně snižuje jeho čest, stejně tak i jeho důstojnost a vážnost ve společnosti, a to i s přihlédnutím k tomu, že předmětné údaje byly uveřejněny v bulvárním periodiku, u něhož lze předpokládat větší zjednodušování užívaných pojmů za účelem zvýšení čtenářského zájmu, neboť dehonestující vyznění osoby žalobce je v předmětných článcích zcela jednoznačné. Za přiměřený prostředek obrany ve smyslu §13 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč.zák.“) proti neoprávněnému zásahu považoval odvolací soud žalobcem požadovanou omluvu, jako prostředek morální satisfakce. Stejně jako soud prvního stupně shledal i předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy podle §13 odst. 2 obč.zák., protože v případě žalobce byl z objektivního hlediska dopad neoprávněného zásahu velmi výrazný, protože je veřejně známou osobností a jeho čest byla poškozena prostřednictvím celostátně vydávaného periodika před širokou veřejností právě v době jeho nástupu do funkce ředitele Vinohradského divadla a objektivně došlo i ke zpochybnění jeho dlouhodobého působení v Divadle na Fidlovačce. Žalovaná uveřejnila informace, aniž si je náležitým způsobem ověřila. K odvolací námitce žalované, že žalobce neprokázal dopad nemajetkové újmy, uvedl odvolací soud, že vycházel z objektivního hlediska, které je pro posouzení věci rozhodující, takže postačuje již jen pouhé ohrožení chráněných osobnostních hodnot. Neztotožnil se však s výší soudem přiznané náhrady nemajetkové újmy. Přihlédl k tomu, že žalobci bylo přiznáno zadostiučinění formou omluvy, jímž bude jeho čest očištěna před čtenářskou veřejností, že žalobce je osobou veřejně činnou, která má mnohem snadnější přístup k médiím než jiní lidé a v důsledku toho pak i mnohem snazší možnost vyvrátit to, co sama považuje za smyšlenky. Shodně se soudem prvního stupně naopak vzal v úvahu, že předmětné články byly uveřejněny v deníku s celostátní působností, který se sám označuje za „nejčtenější noviny“, že uveřejněné údaje nebyly spolehlivým způsobem ověřené, že žalovaná nepodnikla dostupné kroky k ověření pravdivosti informace. Dále uvedl, že soud prvního stupně rovněž právně přihlédl i k preventivnímu významu přiznané satisfakce.
Proti potvrzujícímu výroku I. tohoto rozhodnutí odvolacího soudu, a to pokud jím byl potvrzen výrok I. soudu prvního stupně a výrok IV. co do částky 500.000,- Kč, podala žalovaná dne 2. září 2014 včasné dovolání. Jeho přípustnost vyvozuje z ustanovení §237 o.s.ř. a má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odchylnost od ustálené rozhodovací praxe dovolatelka shledává v tom, že odvolací soud nedostatečně odůvodnil výši přiznané peněžní satisfakce a nevzal v úvahu existenci veřejného zájmu na informacích, kterými se článek zabýval a nezhodnotil dodržení rovnováhy mezi veřejným zájmem a individuálním zájmem žalobce. Závěrem žalovaná navrhla, aby bylo toto rozhodnutí v dovoláním napadené části zrušeno, a aby byla věc vrácena Vrchnímu soudu k dalšímu řízení, případně aby v této části rozsudek Vrchního soudu v Praze změnil tak, že se žaloba zamítá.
K podanému dovolání se prostřednictvím svého právního zástupce vyjádřil žalobce, který se ztotožnil se závěry odvolacího soudu a navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2014. Konstatoval, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., avšak současně dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalované v posuzované věci proti výroku ve věci samé přes to, že tak v zásadě tvrdí (konkrétně, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu), ve své podstatě nenastoluje takovou z uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, které jsou jedině způsobilé založit pozitivní úvahu o přípustnosti dovolání proti němu. Nelze přitom pominout např. ani skutečnost, že Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (a tedy i v čem). Těmto zásadám obsah podaného dovolání v daném případě ve své podstatě nevyhovuje (byť zmiňuje některé judikáty Nejvyššího soudu), a přípustnost podaného dovolání tak nezakládá.
Z dovoláním napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze vyplývá, že odvolací soud věc posuzoval na základě konkrétních skutkových zjištění v souladu s uvedenými zásadami, když současně logicky zdůvodnil, proč případně nepostačuje, aby bylo žalobci poskytnuto pouze morální zadostiučinění ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud se správně vypořádal s otázkou, zda v posuzovaném případě se jednalo o neoprávněný zásah proti právu na ochranu osobnosti žalobce, přičemž jím učiněný závěr, že tomu tak bylo, se jeví jako odůvodněný. Náležitě též zohlednil i hlediska rozhodná pro posouzení uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 a 3 obč. zák. K dovolací námitce žalované, že odvolací soud neposoudil existenci veřejného zájmu na informacích, podotýká dovolací soud, že v žádném případě nelze dovodit zájem veřejnosti na nepravdivých informacích dehonestujícího charakteru v médiích. Poukazuje také na již dříve vyslovený závěr, že zveřejnění (ať vědomé či nevědomé) nepravdivé informace o fyzické osobě (včetně osob veřejného zájmu) je třeba v zásadě vždy posuzovat jako neoprávněný zásah do jejich osobnostních práv (obdobně viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. listopadu 2004, sp.zn. 30 Cdo 923/2004 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2011, sp. zn. 30 Cdo 5021/2008). Úvahy týkající se výše přisouzené náhrady nemajetkové újmy v penězích pak odvolací soud zdůvodnil též podrobně a způsobem odpovídajícím jak zákonné úpravě, tak ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu.
S ohledem na uvedené skutečnosti proto nelze dovodit, že by byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání jak je má na mysli již zmíněné ustanovení §237 o.s.ř.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
V dovolacím řízení vznikly žalobci účelně vynaložené náklady spojené s jeho zastoupením advokátem v souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání). Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení a kterou byla původně změněna vyhláška č. 177/1996 Sb., byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Odměna v částce 3.100,-Kč byla stanovena podle §6, §7 bod 5., §9 odst. 4 písm. a) a §11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění vyhl. č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb. (srov. Čl. II vyhl. č. 486/2012 Sb.), neboť úkon byl učiněn po 1. lednu 2013. Žalobci dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 3.400,- Kč. Rovněž mu náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle §137 odst. 3 o.s.ř., tj. 714,- Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení žalobce tak činí 4.114,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. května 2015
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu