ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.310.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 310/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce Ing. J. C. , zastoupeného JUDr. Petrem Šádou, advokátem se sídlem v Bořicích 65, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 1.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 5 C 33/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 10. září 2014, č. j. 18 Co 287/2014-164, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Pardubicích (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. března 2014, č. j. 5 C 33/2013-107, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 1.000.000,- Kč z titulu zadostiučinění nemajetkové újmy při tvrzení, že byl odsouzen za trestný čin, přičemž až po uplynutí dvou let - v souvislosti s rozhodnutím Nejvyššího soudu - došlo ke zjednání nápravy, kdy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že žalovaný nespáchal předmětný trestný čin, ale jen přestupek (přestupkové řízení bylo následně zastaveno, neboť odpovědnost za přestupek zanikla). Odsouzení v trestním řízení pro žalobce představovalo dlouhodobý zásah do jeho psychiky, neboť byl vystaven dlouhodobému stresu v podobě nedůvodného trestního stíhání na základě obžaloby. Soud prvního stupně po provedeném řízení uzavřel, že by bylo v rozporu se zásadou spravedlnosti, aby soud žalobcovo chování posvětil tím, že by jej odškodnil, neboť žalobce se společensky zavrženíhodného jednání dopustil, takže nebylo možné aplikovat závěry nálezů Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 590/08 nebo sp. zn. II. ÚS 1540/11.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. září 2014, č. j. 18 Co 287/2014-164, dle §219 o. s. ř. v meritu věci potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) rozsudek soudu prvního stupně, změnil jej pouze ve výroku o náhradě nákladů řízení, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud dospěl k závěru, že konstatování porušení práva vyjádřené již v usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“) ze dne 18. dubna 2012, č. j. 5 Tdo 159/2012-32, ve spojení s usnesením Krajského soudu – pobočky v Pardubicích ze dne 28. srpna 2012, č. j. 13 To 231/2011-263, a v neposlední řadě též v rámci předběžného projednání nároku ve stanovisku žalovaného ze dne 24. července 2013, se jeví jako dostačující. Peněžité zadostiučinění nemajetkové újmy žalobce by – konstatoval odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku – ve shodě se soudem prvního stupně a v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 považoval za rozporuplné s obecně sdílenou představou spravedlnosti. Tento závěr odvolací soud posuzoval i s přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu týkající se formy a výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu (rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 2551/13). V tomto případě však nebylo možno dovodit, že by nemajetková újma vznikla již samotnou délkou řízení a že by stát zcela bezdůvodně a po nepřiměřenou dobu stíhal člověka, kterému by se poté nedostalo přiměřeného zadostiučinění pouze z obavy, že by „věci jako precedentu mohli využít s odvoláním na presumpci neviny i skuteční zločinci, kterým se jejich činy nepodařilo prokázat.“ V případě řešeném Ústavním soudem byla obžalovaná po 11 letech trestního řízení zproštěna obžaloby, protože se zčásti popsané jednání vůbec nestalo a zčásti se nejednalo o trestný čin, zatímco v nyní řešeném případě se skutek stal a svou povahou směřoval proti zdraví a lidské důstojnosti poškozené i proti společenskému zájmu chráněnému skutkovou podstatou přečinu výtržnictví. Obžalovaný nebyl v trestním řízení proběhnuvším bez průtahů pravomocně odsouzen jen proto, že v odvolacím řízení vznikly pochybnosti o rozsahu následků protiprávního jednání obžalovaného na zdraví poškozené (ublížení na zdraví) a že poškození chráněného společenského zájmu nedosáhlo dle názoru dovolacího soudu dostatečné intenzity (výtržnictví).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž namítá, že se odvolací soud odchýlil od zásady konstatované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, na nějž odvolací soud ve svém rozhodnutí odkázal. Dovolatel „poukazuje na rozsudek NS, kde se na str. 7 konstatuje, že je třeba přihlédnout k okolnostem případu a zjišťovat, zdali trestní stíhání nebylo zahájeno bezdůvodně či dokonce s cílem poškodit žalobce (v takovém případě bude poškozený zahájení trestního stíhání vnímat obzvlášť úkorně). Pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že jeho rozhodnutí (30) Cdo 2813/2011 na případ dovolatele nedopadá (v případě řešeném v citovaném rozsudku NS šlo o majetkovou trestnou činnost poměrně velkého rozsahu) nechť spornou otázku svým rozhodnutím vyřeší!“ Dovolatel dále zpochybňuje skutková zjištění, z nichž soud prvního stupně, resp. odvolací soud při rozhodování vycházel, a na podkladě své skutkové verze pak polemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem, aniž by bylo z dovolání zřejmé, v čem spatřuje předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalobce není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Jak již bylo uvedeno, z obsahu dovolání není zřejmé, v čem konkrétně žalobce spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být totiž dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v tomto případě), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. může být dovolacím důvodem jen nesprávné právní posouzení věci. K náležitostem dovolání patří mimo jiné i vymezení dovolání (§241a odst. 3 o. s. ř.), tj. z dovolání musí vyplývat, které otázky hmotného či procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, vyřešil odvolací soud chybně, a proč tyto závěry považuje dovolatel za nesprávné. Dovolatel musí (§241a odst. 2 o. s. ř.) rovněž uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné.
V posuzované věci dovolatel prostřednictvím svého advokáta nevymezil žádné ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání taxativně vymezených v §237 o. s. ř.; neuvedl okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel v dovolání pouze namítá, že se „odvolací soud odchýlil od zásady konstatované ve výše uvedeném rozsudku NS.“ Takový způsob vymezení předpokladu přípustnosti dovolání je však zcela nedostatečný a neodpovídá shora vyložené procesní úpravě dovolání (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14; které je veřejnosti přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ). Lze k uvedenému dodat, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva.
Nad rozsah výše uvedeného nelze přitom dovodit, že by se odvolací soud napadeným rozhodnutím odklonil od dovolatelem opakovaně zmiňovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, který byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 122/2012. V předmětném rozhodnutí dovolací soud zaujal a odůvodnil právní názor, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, též z délky trestního stíhání, a především dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat. Přesně v intencích tohoto právního názoru odvolací soud postupoval, přičemž dospěl-li na základě dokazování k závěru shora již vyloženému, nelze jím učiněný právně kvalifikační závěr (vycházející z učiněných skutkových zjištění v řízení) zpochybňovat na podkladě tvrzení o nesprávně zjištěném skutkovém stavu věci, o což se vlastně dovolatel v podaném dovolání pokouší.
Jelikož ovšem v dovolání primárně absentuje vymezení, v čem spatřuje dovolatel splnění předpokladů přípustnosti dovolání, přičemž uvedený nedostatek nebyl ani v průběhu dovolací lhůty odstraněn (§241b odst. 3 o. s. ř.), trpí dovolání vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat a dovolání věcně projednat.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. dubna 2015
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu