ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.318.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 318/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka, ve věci žalobce Ing. Z. S. , zastoupeného Mgr. Janem Poláčkem, advokátem se sídlem v Praze 10, Hradešínská 2362/29, o proti žalované České republice – České národní bance , se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 28, o náhradu škody ve výši 507.466,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 145/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. dubna 2014, č.j. 30 Co 84/2014-67, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.)
Žalobce se domáhal proti žalované zaplacení náhrady škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“). Nesprávného úředního postupu se měl dopustit jednak Úřad pro dohled nad družstevními záložnami (dále jen „Úřad“), jednak Česká národní banka (dále jen „ČNB“) a konečně Ministerstvo financí, a to nedostatečnou kontrolou činnosti I. Družstevní záložny (dále jen „záložna“). Škoda měla spočívat v tom, že v důsledku nucené správy uvalené na záložnu bylo žalobci zabráněno v jakémkoli nakládání s vklady, později nebyl jeho vklad vyplacen v plné výši a rozdíl mezi výší vkladu a vyplacenou částkou činil 507.466,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 10. prosince 2013, č.j. 27 C 145/2012-37, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že v dané věci vystupuje za Českou republiku jako její organizační složka ČNB. Žalovaná, konkrétně Úřad, se nedopustila nesprávného úředního postupu a nebyla splněna podmínka příčinné souvislosti mezi jednáním Úřadu a vznikem škody, jejíž bezprostřední příčinou bylo nezákonné jednání členů statutárního orgánu záložny. Tvrzená škoda nebyla zapříčiněna činností či nečinností Úřadu, ČNB či nesprávným úředním postupem státu.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. dubna 2014, č.j. 30 Co 84/2014-67, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením učiněným soudem prvního stupně, že nebyly naplněny dva z předpokladů odpovědnosti státu za škodu, a to nesprávný úřední postup a příčinná souvislost mezi postupem orgánů státu a vzniklou škodou.
Rozsudek odvolacího soudu byl žalobci doručen dne 2. května 2014 a právní moci nabyl téhož dne.
Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí dne 2. července 2014 vlastnoručně sepsané dovolání doplněné pak dne 5. února 2015 advokátem, kterého žalobci ustanovil soud usnesením ze dne 25. listopadu 2014, č.j. 27 C 145/2012-89.
Dovolatel se domnívá, že dovolání je přípustné z důvodů uvedených v ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Soudům obou stupňů vytýká, že nesprávně jednaly jako s organizační složkou vystupující na straně žalované s ČNB a dále zpochybňuje správnost posouzení, že ze strany příslušných státních orgánů nedošlo k nesprávnému úřadnímu postupu.
K dovolání podala žalovaná nesouhlasné vyjádření a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce jako bezdůvodné odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce v posuzované věci těmto stanoveným předpokladům nevyhovuje, neboť nikterak neoznačuje a ani nenastoluje žádnou z uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, které jsou jedině způsobilé založit pozitivní úvahu o přípustnosti dovolání proti němu. Nelze přitom pominout např. ani skutečnost, že Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Těmto zásadám ovšem obsah podaného dovolání v daném případě nevyhovuje, když fakticky zdůrazňuje pouze skutkové okolnosti případu. Nekonkretizuje též ani to, která otázka procesního nebo hmotného práva případně nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena, resp. v čem by mělo dojít k odklonu od dosavadního řešení příslušné právní otázky. Dále pak je třeba uvést, že rozhodnutí soudů obou stupňů je ve shodě se závěry vyslovenými Nejvyšším soudem v typově zcela shodné věci v jeho usnesení ze dne 25. září 2013, sp.zn. 30 Cdo 1429/2013, na které také soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí poukázaly.
Jestliže tedy v souzené věci dovolací soud dospěl k závěru, že nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§243c odst.1 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto s přehlédnutím k ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. května 2015
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu