ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.3214.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 3214/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně CREAM uzavřený investiční fond, a.s. , IČO 285 45 320, se sídlem v Praze 3, Řehořova č. 908/4, zastoupené JUDr. Petrem Svatošem, advokátem se sídlem v Moravské Ostravě, Sadová č. 1585/7, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , IČO 000 06 947, se sídlem v Praze 1, Letenská č. 525/15, o zaplacení 1,027.145,10 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 354/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. února 2013, č. j. 53 Co 33, 483/2012-310, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. února 2013, č. j. 53 Co 33, 483/2012-310 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. září 2011, č. j. 24 C 354/2006-255 doplněný rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. července 2012, č. j. 24 C 354/2006-286, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala na žalované zaplacení částky 1,027.145,10 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení, a to jako finanční náhrady za nucené omezení vlastnického práva žalobkyně k pěti domům v jejím vlastnictví. V každém z domů se nacházel jeden či více bytů pronajatý za tzv. regulované nájemné. Žalobkyně se domáhala náhrady škody z důvodu protiústavního zmrazení tzv. regulovaného nájemného v období od 2. 3. 2004 (resp. 9. 11. 2005) do 30. 11. 2006 a škodu vyčíslila jako rozdíl mezi tzv. regulovaným nájemným a tzv. obvyklým (tržním) nájemným.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 23. 9. 2011, č. j. 24 C 354/2006-255, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1,008.007 Kč s úroky z prodlení za dobu od 18. 12. 2008 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). V části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 19.138,10 Kč s úrokem z prodlení za dobu od 18. 12. 2008 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok II.). Soud prvního stupně dále uložil žalované zaplatit částku 97.338 Kč jako náhradu nákladů řízení žalobkyně (výrok III.) a částku 44.850,50 Kč jako náhradu nákladů řízení státu (výrok IV.). Doplňujícím rozsudkem ze dne 20. 7. 2012, č. j. 24 C 354/2006-286, uložil soud prvního stupně žalované zaplatit žalobkyni úroky z prodlení z částky 1,008.007 Kč od 28. 3. 2007 do 17. 12. 2008 (výrok I.) a žalobu o zaplacení úroku z prodlení z částky 1,027.145,10 Kč od 6. 12. 2006 do 27. 3. 2007 a z částky 19.138,10 Kč od 28. 3. 2007 do 17. 12. 2008 zamítl (výrok II.)
Soud prvního stupně s odkazem na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 konstatoval, že v dané době neexistovala efektivní možnost pro pronajímatele, jak zvýšit tzv. regulované nájemné a nelze přičítat k tíži žalobkyně, že se nedomáhala zvýšení nájemného soudně. Nelze přičítat k její tíži ani to, že žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, koupila byty v domech, ačkoliv věděla, že výši regulovaného nájemného neupravuje žádný právní předpis, neboť nemohla předpokládat, po jakou dobu bude takový stav trvat. Výši nároku žalobkyně určil v souladu s ustanovením §136 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) dle své úvahy, když vycházel z předpokladu, že každý vlastník pronajímající svou nemovitost má právo, aby z výnosu z pronájmu pokryl alespoň běžné náklady a běžný zisk. Z tohoto důvodu škodu vyčíslil jako rozdíl mezi náklady na údržbu a přiměřeným ziskem (stanovené znaleckým posudkem) a tzv. regulovaným nájemným. K potřebné intenzitě omezení vlastnického práva soud prvního stupně uvedl, že se žalobkyně domáhala náhrady nikoliv za celý dům, ale pouze za některé byty a není tedy relevantní, zda některé byty byly pronajímány za tržní nájemné. Soud prvního stupně také nepřisvědčil žalované, že by měla být výše náhrady počítána podle zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 44/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 107/2006 Sb.“), neboť to by dle jeho názoru vedlo k nepřípustné retroaktivitě. S ohledem ke všem výše uvedeným skutečnostem vyčíslil soud prvního stupně výši škodu na částku 1,008.007 Kč a uložil také žalované zaplatit úroky z prodlení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 2. 2013, č. j. 53 Co 33, 483/2012-310, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., III. a IV. a doplňující rozsudek ve výroku I. a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 73.589,60 Kč na nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se plně ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně a uvedl, že soud prvního stupně správně postupoval podle sjednocujícího stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. dubna 200, sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09, správně také vyhodnotil, že v předmětné době neexistovala efektivní možnost vlastníka bytu zvýšit tzv. regulované nájemné a že nelze přičítat k tíži žalobkyně nepřijetí příslušné právní úpravy. Omezení vlastnického práva žalobkyně shledal odvolací soud dostatečně intenzivní, když se tzv. regulované nájemné dotklo celkem osmi bytů ve vlastnictví žalobkyně. Odvolací soud taktéž uvedl, že soud prvního stupně správně nepřihlédl při stanovení konkrétní výše škody k logice zákona č. 107/2006 Sb., ale rozumně dovodil, že výnos z pronájmu by měl krýt běžné náklady a měl by obsahovat i přiměřený zisk.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále jen „dovolatelka“) řádné a včasné dovolání. Dovolatelka uvedla, že otázka nuceného omezení vlastnického práva je v judikatuře dovolacího soudu řešena pouze sporadicky, a to pouze rozsudkem ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012. Dovolatelka se domnívá, že se odvolací soud odchýlil od závěru citovaného rozsudku, když nesprávně posoudil otázku intenzity omezení vlastnického práva a neprokazoval poměr bytů s regulovaným nájemným k bytům s tržním nájemným a také při stanovení výše náhrady za nucené omezení vlastnického práva, neboť nezohlednil výši nájemného podle zákona č. 107/2006 Sb. Dovolatelka dále uvedla, že nesouhlasí, že byl žalobkyni přiznán také zákonný úrok z prodlení za dobu předcházející právní moci rozhodnutí, neboť má za to, že jak výše, tak samotná existence nároku na náhradu nuceného omezení je sporná a zcela v dispozici jednotlivých soudů. V neposlední řadě se taktéž domnívá, že odvolací soud pochybil, když uložil žalované hradit náklady státu, neboť není možné, aby organizační složka státu plnila státu, a tedy taková povinnost je nevykonatelná. Dovolatelka se taktéž domnívá, že rozhodnutí je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť oba rozsudky soudu prvního stupně jsou nepřezkoumatelné, když je v nich jako žalobce označen nesprávný subjekt.
Žalobkyně ve svém vyjádření podaném prostřednictvím právního zástupce uvedla, souhlasí s právním posouzením věci oběma soudy. Domnívá se, že soudy dostatečně zohlednily intenzitu omezení vlastnického práva, když uzavřely, že v rozhodné době neexistovala efektivní možnost pro vlastníka bytu domoci se zvýšení regulovaného nájemného. Žalobkyně dále uvádí, že žalovaná zdůrazňuje pouze jedno z hledisek uvedených v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012 a opomíjí, že citované rozhodnutí zohledňuje celou řadu dalších hledisek, z nichž dostatečně plyne vysoká intenzita omezení vlastnického práva žalobkyně. Je dle jejího názoru nerozhodné, zda vlastnila pouze jedinou bytovou jednotku, v níž bylo vybíráno tzv. regulované nájemné nebo zda vlastní i jiné jednotky v domě. Žalobkyně se taktéž neztotožňuje s názorem žalované, že by bylo možné v dané věci aplikovat logiku zákona č. 107/2006 Sb. a souhlasí s oběma soudy, že by tak došlo ke zpětné retroaktivitě, která je nepřípustná. Žalobkyně se neztotožňuje ani s argumentací žalované ohledně úroků z prodlení, když uvádí, že předmětný nárok na náhradu za omezení vlastnického práva existoval již v minulosti, byl v minulosti splatný a žalovaná byla v prodlení s jeho úhradou. K otázce tzv. znalečného státu žalobkyně uvedla, že každá organizační složka státu má svůj vlastní rozpočet, resp. rozpočtovou kapitolu, a tudíž je argumentace žalované nepřípadná. Závěrem se žalobkyně neztotožňuje ani s argumentací žalované, že je v rozsudku nesprávně označena žalovaná.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. přistoupil k posouzení přípustnosti dovolání.
Aby dovolání mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z tam jmenovaných okolností, tj. že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání ve skutečnosti, že otázka náhrady za nucené omezení vlastnického práva dle čl. 11 odst. 4 Listiny „byla dosud v judikatuře dovolacího soudu řešena pouze sporadicky,“ neboť existuje pouze jediný rozsudek Nejvyššího soudu, který se danou problematikou zabývá. Z obsahu dovolání je však zřejmé, že se dovolatel domnívá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně že rozhodl v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012, neboť uvádí, v jakých konkrétních otázkách se odvolací soud od citovaného rozhodnutí odchýlil. Dovolatelka v dovolání předkládá toliko čtyři námitky. Takto vymezená přípustnost dovolání však dopadá pouze na první dvě z nich (intenzita omezení vlastnického práva a výše náhrady), neboť právě tyto otázky jsou řešeny v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu. Ve vztahu k dalším dvěma námitkám týkajícím se úroků z prodlení a náhrady nákladů představujících znalečné však dovolatelka přípustnost nevymezuje. Dovolatelka proto ohledně nich nenaplnila požadavek stanovený v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., a tyto námitky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání.
Pokud jde o námitky dovolatelky ohledně intenzity omezení vlastnického práva a výše náhrady, dovolací soud shledal, že tyto námitky jsou způsobilé založit přípustnost dovolání, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které byly odvolací soudem vyřešeny v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Ve svém rozsudku ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 74/2013, dovolací soud uvedl, že samotná protiústavní povaha regulace nájemného neznamená, že v každém jednotlivém případě dosáhla intenzita omezení takové míry, že bylo porušeno právo vlastníka domu na pokojné užívání jeho majetku. Nelze tedy dovodit, že intenzita omezení vlastnického práva je dána již samotnou dlouhodobou nečinností zákonodárce, naopak je třeba v každém jednotlivém případě zkoumat, zda vlastník domu byl regulací nájemného omezen natolik, že tím bylo zasaženo do jeho základního práva vlastnit majetek.
Ústavní soud ve svých nálezech vychází bez dalšího ze skutečnosti (kterou zřejmě považuje za obecně známou), že regulované nájemné (ve výši, která se ustálila po nálezu Pl. ÚS 8/02 a až do 1. 1. 2007 se neměnila) obecně nedosahovalo hranice nákladů na údržbu a opravy domů a přiměřeného zisku, zatímco u bytů, u nichž docházelo k uzavírání nových nájemních smluv, dosahovala výše nájemného částek několikanásobně vyšších. Činilo-li proto tzv. regulované nájemné v daném místě a čase nikoliv významnou část obvyklého nájemného (v projednávané věci podle zjištění soudu prvního stupně necelou čtvrtinu), lze považovat omezení vlastnického práva obecně za intenzivní.
Jestliže má však náhrada za omezení vlastnického práva odrážet poměry jednoho konkrétního případu (odst. 22 plenárního stanoviska), neobejdou se soudy při úvaze o výši této náhrady – viz dále – bez zjištění konkrétní výše nákladů na údržbu a opravy domu žalobce. Přihlédnout je třeba rovněž k tomu, jak velká část vlastníkova domu byla regulovaným nájemným zatížena. Jednalo-li se pouze o malou část podlahové plochy, zatímco ze zbývajících bytů, popř. nebytových prostor, vlastník dosahoval příjmů v podobě tržního nájemného, které mu zajišťovalo dostatečný výnos pro pokrytí nákladů na údržbu a opravy domu a přiměřený zisk, nelze v zásadě považovat omezení jeho vlastnického práva za intenzivní a je třeba k této skutečnosti také přihlédnout.
Pokud tedy odvolací soud uzavřel, že omezení vlastnického práva žalobkyně bylo dostatečně intenzivní, neboť v režimu tzv. regulovaného nájemného bylo pronajímáno celkem osm bytů žalobkyně, aniž by vzal v úvahu poměr bytů, které byly pronajímány v režimu tzv. regulovaného nájemného k bytům, které byly pronajímány za tzv. tržní nájemné, odchýlil se při řešení otázky hmotného práva od rozhodovací praxe dovolacího soudu a dospěl tak k nesprávnému právnímu posouzení věci.
V citovaném rozsudku se dovolací soud věnoval taktéž otázce výše náhrady za nucené omezení vlastnického práva. K této otázce uvedl, že nárok na náhradu za omezení vlastnického práva není nárokem na náhradu škody (srov. odst. 13 a 14 plenárního stanoviska). Předeslanou úvahou byl zjevně veden i Ústavní soud, když v odst. 22 plenárního stanoviska zdůraznil, že „ výše nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny nemusí být identická s rozdílem mezi obvyklým a regulovaným nájemným.“ Určení výše nároku ponechal Ústavní soud na soudech obecných.
Podle názoru dovolacího soudu je třeba i při určení výše náhrady vyjít z toho, že náhrada nepřísluší za každé omezení vlastnického práva, nýbrž jen za omezení dostatečně intenzivní; v případě regulace nájemného primárně tedy jen za takové omezení, které neumožňuje vlastníkům pokrýt ani náklady na údržbu a opravu domů a nepřináší přiměřený zisk umožňující návratnost vložených investic v odpovídajícím časovém horizontu. Jen k takto vymezené úrovni nájemného se ostatně mohlo vztahovat legitimní očekávání vlastníků.
Výchozím pro úvahu o kritériích rozhodných pro určení výše náhrady tak při splnění požadavku intenzity zásahu do vlastnického práva žalobce bude jednak hledisko opodstatněně vynaložených nákladů na údržbu a opravu nemovitosti a jednak hledisko přiměřeného zisku pronajímatele umožňující i návratnost investic v reálně adekvátním období. Je ovšem zřejmé, že tato východiska bude vždy nutné poměřovat konkrétními zjištěními v individuálních poměrech každého případu.
Výrok I. plenárního stanoviska („ zvýšení nájemného za období od 1. 1. 2007 přiznat nelze, neboť od tohoto data již jednostranné zvyšování nájemného připouští §3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb.“ ) presumuje předpoklad, že výše nájemného stanovená podle zákona č. 107/2006 Sb. odpovídá požadavkům ústavnosti. Nejvyšší soud z toho dovozuje, že za referenční kritérium pro náhradu za omezení vlastnického práva je třeba vzít výši nájemného, kterou za předmětný byt mohl vlastník dosahovat podle zákona č. 107/2006 Sb. od 1. 1. 2007. Přiznání vyšší náhrady by vedlo k závěru, kdy by celková měsíční částka získaná vlastníkem v souvislosti s užíváním bytu (tj. součet vybraného regulovaného nájemného a náhrady za omezení vlastnického práva) do 31. 12. 2006 byla vyšší než nájemné, kterého mohl vlastník (pronajímatel) dosáhnout od 1. 1. 2007.
Jestliže totiž nárok na náhradu za omezení vlastnického práva není nárokem na náhradu škody, jeví se tomuto východisku jako přiměřený závěr, že výše takové náhrady nepředstavuje reparaci ušlého zisku, kterého by případně pronajímatel mohl dosáhnout pronájmem bytu bez jakéhokoliv omezení výší nájemného, ale výše náhrady musí být proporcionální následné právní regulaci. Ta je pro období od 1. 1. 2007 stanovena zákonem č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
Je třeba proto vzít v potaz, že i s účinností zákona č. 107/2006 Sb. zůstala zachována míra regulace výše nájemného, k jejímuž ukončení došlo k 31. 12. 2010, resp. u bytů mimo jiné v hlavním městě Praze k 31. 12. 2012 (srov. ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 107/2006 Sb.), přičemž postup vedoucí k odstranění této regulace byl nastaven – ve smyslu §3 odst. 2 tohoto zákona – možností pronajímatele jednostranně zvýšit nájemné jedenkrát ročně počínaje 1. 1. 2007 a následně vždy k 1. lednu (§3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb.), tj. postupem, který měl zajistit postupné omezení v možnosti ujednání o výši nájemného na straně jedné, na straně druhé měl také zohledňovat možné sociální dopady pro ty skupiny nájemníků, kde se okamžitá a jednorázová deregulace jevila jako sociálně a společensky nepřijatelná.
Podle přesvědčení Nejvyššího soudu nelze v této souvislosti ve prospěch úvahy o vyšší částce náhrady za omezení vlastnického práva zohledňovat ani časové období, které předcházelo přijetí zákona č. 107/2006 Sb. s argumentací, že kdyby došlo k přijetí úpravy obsažené v zákoně č. 107/2006 Sb. dříve od účinnosti nálezu pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/02, mohla být v období, za které žalobce náhradu za omezení vlastnického práva požaduje, výše této náhrady limitována vyšší částkou, než která vyplývá ze zákona č. 107/2006 Sb. k 1. 1. 2007.
Přestože bylo nepochybně žádoucí, aby k přijetí právního předpisu upravujícího možnost jednostranného zvýšení nájemného došlo v kratším časovém období od přijetí nálezu pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/02, nelze odhlédnout od toho, že takové dřívější přijetí zákona se stejným předmětem úpravy mohlo být realizováno odlišnými (mírnějšími) nástroji vedoucími k deregulaci nájemného, než které zvolil zákon č. 107/2006 Sb. Podle dovolacího soudu tak nelze vycházet z možných a z určitého ohledu žádoucích právních postupů, které však nebyly realizovány, ale pouze ze stavu reflektujícího účinnost zákona č. 107/2006 Sb. umožňujícího v jeho režimu jednostranné zvýšení nájemného k 1. lednu 2007.
Jestliže tedy odvolací soud - k námitce žalobkyně, že soud prvního stupně nezohlednil při stanovení výše náhrady za nucené omezení vlastnického práva zákon č. 107/2006 Sb. - uvedl, že soud prvního stupně správně nepřihlédl k logice zákona č. 107/2006 Sb., jehož aplikace by byla nutně retroaktivní, ale rozumně dovodil, že výnos z pronájmu by měl krýt běžné náklady a měl by dosahovat přiměřený zisk, rozhodl tak v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, a dospěl tak k nesprávnému právnímu posouzení věci.
Podle ustanovení §242 o. s. ř., je-li dovolání přípustné, přihlédne dovolací soud též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelka namítá, že řízení je zatíženo vadami, které mají za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Specifikuje však pouze jedinou vadu, kterou má být dle dovolatelky zmatečnost obou rozsudků soudu prvního stupně z důvodu nesprávného označení žalobce. Dovolací soud nejprve konstatuje, že nesprávné označení účastníka řízení nezakládá zmatečnost rozhodnutí. Přestože nesprávné označení účastníka řízení je vadou řízení, dovolací soud dospěl k závěru, že tato vada nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když z obsahu spisu dostatečně plyne, kdo byl účastníkem řízení a s kým bylo v řízení jednáno. Dovolací soud neshledal, že by řízení bylo zatíženo jinými vadami, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Vzhledem k výše uvedenému a neboť podmínky pro změnu dovoláním napadeného rozsudku splněny nebyly, Nejvyšší soud toto rozhodnutí podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu rozhodne i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. listopadu 2015
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu