ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.3256.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 3256/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně CG Holding, s. r. o., IČ: 24657344, se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, PhD., advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 30, proti žalované České republice – Českému telekomunikačnímu úřadu, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 219, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 19 C 212/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2014, č. j. 22 Co 32/2014-175, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 7. 2013, č. j. 19 C 212/2012-115, konstatoval, že nesprávným úředním postupem Českého telekomunikačního úřadu, který o návrzích vedených pod č. j. 116 352/2010, 114 228/2010, 112 195/2010, 111 847/2010, 111 830/2010, 114 560/2010 a 114 397/2010 nerozhodl ve lhůtě stanovené v §129 odst. 1 zák. č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů, bylo porušeno právo žalobkyně. Dále zamítl nárok žalobkyně na zaplacení částky 91.666,30 Kč s příslušenstvím. Uvedené částky se žalobkyně domáhala jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jí nepřiměřenou délkou uvedených správních řízení. Soud prvního stupně dále řízení ohledně částky 13.333,28 Kč zastavil a žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů řízení. Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl nárok žalobkyně na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dovolání žalobkyně odmítl.
Otázky procesního práva předkládané dovolatelkou, tj. zda je odvolací soud v řízení, jehož předmětem je poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb., vázán odvolacím návrhem žalobce, zda může přezkoumávat i výroky o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, které nebyly odvoláním napadeny a zda může změnit rozhodnutí soudu prvního stupně v neprospěch žalobkyně, ačkoliv žalovaný stát odvolání nepodal, nemohou založit přípustnost dovolání, neboť výše uvedenými otázkami se již Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, kde uvedl, že ustanovení §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, je případem způsobu vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývajícím z právního předpisu a v tomto ohledu může odvolací soud změnit (samozřejmě i zrušit) rozhodnutí soudu prvního stupně o poskytnutí zadostiučinění i v širším rozsahu, než bylo odvoláním napadeno, a tudíž může rozhodnout i v neprospěch dovolatele.
Formulovala-li dovolatelka dílčí otázky hmotného práva týkající se konstatování porušení práva a omluvy s poukazem na skutečnost, že v rámci předběžného projednání nároku připustil správní orgán nedodržení lhůty pro vydání rozhodnutí jen v některých (tedy ne ve všech) vleklých správních řízeních, pak z takového skutkového zjištění rozhodnutí odvolacího soudu nevycházelo (odvolací soud dovodil, že se omluva vyjádřená v dopise předsedy Rady ČTÚ sporných řízení týkala), tudíž ani jeho rozhodnutí nemohlo záviset na takovém právním posouzení. Uvedené právní otázky proto přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládají.
I další otázka dovolatelky, zda konstatování nedodržení zákonných lhůt k vyřízení předmětných návrhů a omluva za toto porušení práva, kterých se žalobkyni dostane v rámci předběžného projednání jejího nároku, brání konstatování téhož porušení práva soudem, pokud je soud shledá jako přiměřené, byla Nejvyšším soudem vyřešena (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014). Nejvyšší soud v dané věci konstatoval, že je-li porušení práva poškozeného konstatováno již v rámci předběžného projednání, příslušný úřad se za něj omluvil a soud následně tuto formu zadostiučinění shledá jako přiměřenou, musí žalobu jako nedůvodnou zamítnout.
Na dovolatelkou předkládané konkurenci relutárního zadostiučinění a omluvy, resp. konstatování porušení práva pak rozsudek odvolacího soudu rovněž nestojí a daná otázka tak přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolatelkou položené otázky hmotného a procesního práva, nejsou otázkami dosud neřešenými podle §237 o. s. ř. Odvolací soud se při rozhodování neodchýlil od dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu a argumentace žalobkyně dovolací soud nepřesvědčila, aby se od své dosavadní judikatury odchýlil. Lze tedy uzavřít, že žádná z dovolacích námitek nemůže založit přípustnost dovolání.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 11. února 2015
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu