ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.327.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 327/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce Ing. I. J. , zastoupeného JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Lublaňská 673/24, proti žalovanému T. B. , zastoupenému JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 21/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. dubna 2013, č.j. 3 Co 67/2012-177, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.) :
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. září 2011, č.j. 37 C 21/2009-130, výrokem I. uložil žalovanému doručit žalobci vlastnoručně podepsaný dopis s omluvou za to, že na internetové stránce, kterou žalovaný provozoval, uveřejnil bez souhlasu žalovaného jeho fotografii s urážlivým textem, výrokem II. mu uložil uveřejnit stejný text v inzertní sekci internetového portálu www.seznam.cz, výrokem III. uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 10.000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích, výrokem IV. zamítl žalobu v části, v níž žalobce požadoval zaplacení dalších 90.000,- Kč a konečně výrokem V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalovaný zřídil prostřednictvím internetových služeb poskytovaných společností Seznam.cz na internetu veřejně přístupnou internetovou stránku http://apollon.holding.sweb.cz/ , a to na základě smluvního ujednání s uvedeným poskytovatelem internetových služeb a byl také u tohoto poskytovatele veden jako uživatel této internetové stránky, kterou registroval, spravoval a korigoval. Bez přístupového hesla se na tyto stránky nemohl nikdo dostat ani tam dávat příspěvky. V průběhu řízení se sice nepodařilo jednoznačně prokázat, že foto s urážlivým textem spojujícím osobu žalobce s možnou trestnou činností, tam vložil přímo žalovaný, ale vzhledem k tomu, že byl vyzván k jeho odstranění a neučinil tak, je dána jeho odpovědnost za uvedený zásah. I tak ale soud měl za to, že fotografie a text tam byly umístěny žalovaným , a to i s ohledem na jeho původní vyjádření k žalobě. Pokud internetová stránka obsahovala, kromě jiného i fotografie žalobce, přestože žalobce nikdy nedal souhlas s jejich umístěním na tuto stránku a s touto formou použití a pokud byly na předmětné internetové stránce fotografie uveřejněny s urážlivými texty ohrožujícími občanskou čest a důstojnost žalobce, jeho dobré jméno, pověst a profesní způsobilost, zasáhl žalovaný tímto jednáním do osobnostních práv žalobce chráněných ustanovením §11 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“) a jeho jednání je i v rozporu s ust. §12 odst. 1 obč. zák. Vzhledem k tomu, že se jednalo o zvlášť závažný zásah do osobnostních práv žalobce, který není osobou veřejného zájmu, přiznal mu soud prvního stupně ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. i finanční satisfakci ve výši 10.000,- Kč.
K odvolání žalovaného proti vyhovujícím výrokům ve věci samé a proti výroku o nákladech řízení Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. dubna 2013, č.j. 3 Co 67/2012-177, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním žalovaného napadených výrocích podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a uložil žalovanému nahradit žalobci náklady řízení ve výši 38.520,- Kč. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a shodl se i s jeho závěrem, že za obsah zřízené internetové stránky, tedy i umístění fotografií žalobce s textem odpovídá žalovaný. Dodal, že v demokratické společnosti nelze připustit, aby jakýkoliv subjekt mohl zneužívat možnosti široké přístupnosti vkládání příspěvků do internetové sítě k tomu, aby dehonestoval subjekt jiný .
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně v celém jeho rozsahu, podal žalovaný dne 13. srpna 2013 dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí podle jeho přesvědčení závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a dále na řešení otázky hmotného práva a otázky procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Rozhodnutí napadá z důvodu, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za otázku hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, považuje to, že soudy obou stupňů bez jakéhokoli zákonného podkladu konstruují odpovědnost žalovaného za obsah, který na webové stránky nevložil. Nesprávného právního posouzení otázky procesního práva se odvolací soud pak měl dopustit tím, že potvrdil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, v němž je uložena povinnost třetí osobě, která nebyla účastníkem řízení, a to společnosti Seznam.cz. Toto je v rozporu s ustanovením §159a odst. 1 o.s.ř. i s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Navíc inzertní sekce internetového portálu www.seznam.cz se na trhu nevyskytuje, takže napadený rozsudek odsuzuje žalovaného k nemožnému plnění. Dovolatel nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, který nekorigoval odvolací soud, že žalobce není osobou veřejného zájmu a konečně tvrdí, že výrok, za nějž žalobce požaduje zadostiučinění, není formulován jako tvrzení faktu, ale jde o hodnotový soud. Navrhl proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba zcela zamítá.
Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a dále čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2013 do 31. prosince téhož roku. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalovaný ve svém dovolání sice předesílá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a otázky hmotného práva a otázky procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ve skutečnosti ale uvádí pouze jednu otázku hmotného práva, která podle jeho názoru v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, totiž že bez jakéhokoli zákonného podkladu konstruuje odpovědnost žalovaného za obsah, který na webové stránky nevložil žalovaný. Podle dikce ustanovení §237 o.s.ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Dovolatel ale přehlíží, že odvolací soud i soud prvního stupně, jak vyplývá z odůvodnění jejich rozsudků, svůj závěr založily rovněž na tom, že podle jejich přesvědčení předmětnou fotografii i dehonestující text na webové stránky skutečně umístil sám žalovaný. Povinnost uveřejnit omluvu v médiích, včetně internetu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí českých soudů, včetně soudu dovolacího (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2013, sp. zn. 30 Cdo 3193/2012 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2012, sp. zn. 30 Cdo 3808/2011).
V souvislosti s dalšími dovolacími námitkami žalovaného připomíná Nejvyšší soud, že ve svém usnesení uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Těmto zásadám však v této části obsah podaného dovolání nevyhovuje. Nad to exponuje i otázku skutkových zjištění (§241a odst. 1 o.s.ř.). Dovolání proti potvrzujícímu výroku III. a výroku o nákladech řízení žalobce nijak neodůvodňuje. Z ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o.s.ř. navíc vyplývá, že proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, není dovolání podle §237 o.s.ř. přípustné, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2 téhož zákona. V dané věci pak označenými výroky bylo rozhodnuto o částkách nedosahujících uvedené výše, přičemž se nejednalo o žádnou z uvedených zákonem stanovených výjimek.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. června 2015
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu