ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.3274.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 3274/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D, a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobkyň a) A. J., a b) N. K., obou zastoupených Mgr. Štěpánem Jaklem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Mírové náměstí 157/30, proti žalovanému LINGUA UNIVERSAL soukromé základní a mateřské škole, s.r.o., IČO 25018515, se sídlem v Litoměřicích, Sovova 2, zastoupenému Mgr. Michalem Chuchútem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí Junkových 2772/1, o ochranu osobnosti , vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 34 C 179/2011, o dovolání žalobkyně a) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. prosince 2013, č.j. 1 Co 192/2013-154, takto:
I. Dovolání žalobkyně a) A. J. se odmítá .
II. Žalobkyně a) je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalovanému částku 4.114,- Kč k rukám jeho zástupce Mgr. Michala Chuchúta, LL.M., advokáta se sídlem v Praze 5, náměstí Junkových 2772/1 .
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 25. ledna 2013, č.j. 34 C 179/2011-111, výrokem I. zamítl žalobu, aby žalovaný zveřejnil na svých internetových stránkách www.zslingua.cz omluvu po dobu jednoho roku od právní moci rozsudku ve znění uvedeném ve výroku, výrokem II. zamítl žalobu, aby se žalovaný omluvil žalobkyním dopisy, zaslanými na adresu jejich trvalého bydliště ve znění uvedeném ve výroku, výrokem III. zamítl žalobu, aby žalovaný zaplatil každé ze žalobkyň částku 50.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy podle ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.) a výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně posoudil věc podle ustanovení §11násl. zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku (dále jen obč. zák.) a dospěl k závěru, že ze strany žalovaného nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobkyň, že žalobkyně neprokázaly tvrzenou nemajetkovou újmu a nebyla prokázána ani příčinná souvislost mezi tvrzeným nesprávným postupem žalovaného při řešení šikany a tvrzenou újmou na osobnostních právech žalobkyň. Určitá psychická újma zjištěná u žalobkyně a) má podle soudu původ v sexuálním zneužívání této žalobkyně a s vyšetřováním celé věci, nikoliv v chybném postupu školy.
K odvolání žalobkyň Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. prosince 2013, č.j. 1 Co 192/2013-154, výrokem I. podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II., a III. a výrok IV. ve znění, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení a výrokem II. rozhodl, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry učiněnými soudem prvního stupně na základě provedeného dokazování. Uvedl, že za zásadní zásah do osobnostních práv žalobkyň je třeba podle jeho názoru považovat jejich sexuální obtěžování třemi spolužáky, přičemž toto excesivní jednání a důsledky s tím spojené nelze přičítat k tíži žalovaného. Ztotožnil se i s názorem soudu prvního stupně, že postup žalovaného při řešení předmětného jednání nelze považovat za neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyň. Dále odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně při hodnocení daného jednání měl k dispozici a také posuzoval i další důkazní materiály nejen zprávu České školní inspekce. Ani na základě těchto dalších důkazů nebyl prokázán neoprávněný zásah způsobilý vyvolat nemajetkovou újmu na důstojnosti a cti žalobkyň, jakož i na jejich zdraví. Neshledal proto odvolací soud ani odpovědnost žalovaného podle ustanovení §13 obč. zák.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podaly žalobkyně dne 24. března 2014 včasné dovolání. Jeho přípustnost dovozují z ustanovení §237 o.s.ř. a podávají je z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 1 téhož zákona. Dovolatelky mají za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, neboť z něho nejsou jednoznačně patrné důvody, které vedly odvolací soud k zamítavému rozhodnutí. Domnívají se, že odvolací soud posoudil právní otázku jinak, zejména nevzal v úvahu zprávu České školní inspekce a výpověď paní H. Tento důkaz jednoznačně podle dovolatelek musí stačit k závěru o neoprávněném zásahu do jejich osobnostních práv. Pochybení v postupu žalovaného totiž shledaly nejen žalobkyně a jejich rodiče, ale taky agresoři, rodiče agresorů a nezávislá instituce hodnotící činnost škol. Dovolatelky navrhly, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil žalovaný, který se domnívá, že dovolání je zjevně bezdůvodné a že v něm není uvedený jakýkoli konkrétní judikát Nejvyššího soudu, který by se zabýval stejným či obdobným stavem a od něhož by se měl odvolací soud odchýlit a žádá o přiznání nákladů dovolacího řízení.
Usnesením ze dne 20. května 2014, č.j. 34 C 179/2011-167, bylo dovolací řízení ohledně dovolání žalobkyně b) pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno (právní moc tohoto rozhodnutí nastala dne 27. června 2014).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a dále čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2013 do 31. prosince téhož roku. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přes to, že tak v zásadě tvrdí, dovolání žalobkyně a) v posuzované věci nikterak neoznačuje a ani nenastoluje takovou z uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, které jsou jedině způsobilé založit pozitivní úvahu o přípustnosti dovolání proti němu. Nelze přitom pominout např. ani skutečnost, že Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Těmto zásadám tedy obsah podaného dovolání v daném případě nevyhovuje, a přípustnost podaného dovolání tak nezakládá.
Pokud se žalobkyně a) dovolává do všech výroků rozsudku odvolacího soudu, tedy i do výroku I., kterým byl potvrzen výrok III. rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný zaplatil každé z žalobkyň na náhradu nemajetkové újmy 50.000,- Kč, je nutno poukázat na ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o.s.ř., podle kterého proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelským smluv a o pracovněprávní vztahy, není dovolání podle §237 přípustné. Pokud se pak dovolává i do výroku o náhradě nákladů řízení, není ani v tomto případě dovolání přípustné, když neuvádí, v jakém smyslu by toto rozhodnutí mělo být nesprávné, a nad to jím bylo rozhodnuto v zásadě v její prospěch.
S ohledem na uvedené skutečnosti proto nelze dovodit, že by byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání v této věci tak, jak je má na mysli již zmíněné ustanovení §237 o.s.ř.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení žalovanému vznikly účelně vynaložené náklady spojené s jeho zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání). Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení a kterou byla původně změněna vyhláška č. 177/1996 Sb., byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Odměna v částce 3.100,- Kč byla stanovena podle §6, §7 bod 5., §9 odst. 4, §11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění vyhl. č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb. (srov. Čl. II vyhl. č. 486/2012 Sb.), neboť úkon byl učiněn po 1. lednu 2013. Žalovanému dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 3.400,- Kč. Žalovanému rovněž náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle §137 odst. 3 o.s.ř., tj. 714,- Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení žalovaného tak činí 4.114,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. ledna 2015
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu