ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.3293.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 3293/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a Mgr. Víta Bičáka v exekuční věci oprávněného L. U., (právního nástupce původního oprávněného Ing. K. P., CSc.), proti povinnému F. R., zastoupenému JUDr. Bedri Tomáškem, advokátem se sídlem v Kolíně IV, Politických vězňů 27, pro částku 200.000 Kč s příslušenstvím, vedené u JUDr. Ivo Luhana, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 1 pod sp. zn. 099 EX 3205/09, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze z 31. října 2012, č.j. 26 Co 526/2012-51, takto:
Dovolání se zamítá .
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením krajský soud potvrdil usnesení z 19. března 2012, č.j. 099 EX 3205/09-29, jímž soudní exekutor rozhodl, že v řízení bude (v důsledku postoupení vymáhané pohledávky) pokračováno místo dosavadního oprávněného Ing. K. P., CSc., s L. U. Podle názoru odvolacího soudu skutečnost, že procesním postupem podle §36 odst. 5 exekučního řádu dojde k situaci, kdy vymáhaná (původním oprávněným nynějšímu oprávněnému postoupená) pohledávka bude zároveň uplatněna právním nástupcem původního oprávněného vůči povinnému v jiném, nalézacím řízení námitkou započtení, „nezakládá žádnou procesní překážku pro předmětné exekuční řízení.“
V dovolání povinný namítá, že současný oprávněný postoupenou pohledávku za povinným započetl na jeho pohledávku (tedy /proti/pohledávku povinného). Původní oprávněný tedy uplatnil tutéž pohledávku dvakrát, poprvé, kdy ji vymáhal v exekučním řízení, a podruhé, „kdy ji převedl na svého právního nástupce,“ který ji namítl k započtení.
Nejvyšší soud věc projednal a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009 do 31.12.2012 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodných ustanovení, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání, přípustné podle §239 odst. 1 písm. b) o. s. ř., není důvodné.
Jelikož vady podle §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že podmínky pro vydání usnesení podle §36 odst. 5 ex. řádu (107a o. s. ř.) byly splněny.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (a to nejen hmotného práva, ale i – a o takový případ jde v souzené věci – práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků). Tak tomu však v souzené věci není.
Soud vyhoví návrhu původního oprávněného, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka řízení v první řadě tehdy, bude-li prokázáno, že
a) nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva na jiného,
b) tato právní skutečnost se týká práva nebo povinnosti dosavadního účastníka řízení,
c) tato právní skutečnost nastala (došlo k ní) po zahájení řízení.
Ohledně žalobcem (zde původním oprávněným) označené právní skutečnosti soud zkoumá, zda vůbec jde o právní skutečnost, zda jde o takovou právní skutečnost, s níž právní předpisy obecně vzato spojují převod nebo přechod práva či povinnosti (zda tedy naopak nejde o takovou právní skutečnost, která podle právních předpisů přechod nebo převod práva či povinnosti za následek mít nemůže), zda opravdu nastala (tedy např., že smlouva byla skutečně uzavřena), a zda je v konkrétním případě způsobilá mít za následek přechod nebo převod práva či povinnosti, o něž v řízení jde (tedy, že se týká práva či povinnosti, o něž v řízení jde ). ¨
Okolnosti popsané výše pod písmeny a/ – c/ (stejně jako existenci samotného převodu práva) ostatně nezpochybňuje ani samotný dovolatel. Pokud jde o jeho námitku, že „nynější oprávněný svou pohledávku za povinným započetl na jeho pohledávku a že tedy původní oprávněný uplatnil tutéž pohledávku dvakrát“, ta je pro posouzení, zda bylo namístě vydat usnesení podle §36 odst. 5 ex. řádu (§107a o. s. ř.), nerevelantní; úspěšně může být uplatněna teprve v řízení o zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., jež ostatně povinný 5. února 2013, tedy po vydání napadeného usnesení, navrhl, a to právě s odůvodněním, že vymáhaná pohledávka započtením zanikla.
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že napadené rozhodnutí je správné, Nejvyšší soud tedy bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání jako nedůvodné podle §243b odst. 2 části věty před středníkem odst. 6 o.s.ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. února 2015
JUDr. Vladimír Mikušek
předseda senátu