ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.3346.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 3346/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobců a) L. L. , a b) Ing. F. L., CSc., oba zastoupeni JUDr. Jaroslavem Nejtkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 763/88, proti žalované České republice – České národní bance, identifikační číslo osoby 481 36 450, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 28/864, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 229/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2013, č. j. 70 Co 494/2012-160, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. 1. 2013, č. j. 70 Co 494/2012-160, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 4. 2012, č. j. 23 C 229/2009-133, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 2.355.928,90 Kč s úrokem z prodlení z této částky.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání k Nejvyššímu soudu, když se domnívají, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu zatím nebyla řešena otázka, jakou lhůtu počínaje dnem kontrolního zjištění správním orgánem do data zahájení správního řízení lze považovat ještě za přiměřenou a zda lze překročení přiměřené lhůty pro zahájení řízení právně posoudit jako nesprávný úřední postup správního orgánu ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 věty druhé podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“).
Žalovaná podala k dovolání žalobců vyjádření, ve kterém uvedla, že z její strany k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo a neexistuje zde příčinná souvislost mezi jednáním žalované a vzniklou škodu na straně dovolatelů a jelikož má za to, že rozhodnutí obou soudů jsou správná, navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, popř. zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“) věc projednal podle hlavy třetí, části čtvrté o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2013, a to s ohledem na ustanovení §243f odst. 2 o. s. ř. ve spojení s čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.), bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.) odmítl dovolání žalobců, neboť neobsahuje zákonem předepsané náležitosti.
Nedostatek náležitostí spočívá v tom, že dovolání neobsahuje řádné vymezení dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř., jestliže žalobci vznesli otázku, kdy (v jakém obecném časovém horizontu) má být zahájeno správní řízení, poté co byla provedena devizová kontrola, tak aby lhůta mohla být považována ještě za přiměřenou.
Úředním postupem, jehož správnost může být optikou §13 OdpŠk zvažována, je i dohledová činnost orgánů státu nad činností subjektů pohybujících se v prostoru finančních služeb. Často je vytýkána dozorčímu orgánu nedostatečná aktivita při postihu finančních subjektů, které v důsledku nezodpovědného, někdy i trestně postižitelného počínání osob ve vedení těchto ústavů připravily vkladatele o vložené finanční prostředky; žaloby vkladatelů směřující proti státu spatřují nesprávný úřední postup dozorových orgánů právě v takovém způsobu provádění dohledu, který byl nedostatečný či neúčinný a nezabránil ztrátě vkladů. Tam, kde již bude možno dovodit vznik škody, řeší se ve sporu o náhradu škody proti státu splnění podmínky nesprávnosti úředního postupu, který může spočívat v tom, že orgán státu nepostupoval dostatečně rychle či vůbec, a nevyužil tak oprávnění svěřené mu zákonem při finančním dohledu (viz VOJTEK, Petr. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, 3. vyd., Praha: C. H. Beck, 2012, s. 154 – 155. ISBN 978 - 807 - 4004 - 278 ).
Dovolateli vznesený dovolací důvod je široce formulovaný a neupíná se k výkladu žádné právní otázky, neboť odpověď na takto vznesenou otázku, tj. kdy konkrétně měla žalovaná zahájit správní řízení po provedené devizové kontrole, se bude vždy odvíjet od konkrétních a individuálních skutkových okolností případu.
Obecně lze ale konstatovat, že k porušení povinností a nesprávnému úřednímu postupu žalované by mohlo dojít pouze za situace, kdyby žalovaná dostatečně a včas nereagovala na zjištění, která by musela vést k zamezení pokračování činnosti žalované a následně i k tomu, že by do ní její klienti nemohli vkládat své finanční prostředky (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013). Tomu však skutková zjištění – jejichž správnost přezkumu dovolacího soudu nepodléhá – nenasvědčují. Nadto i Ústavní soud v usnesení ze dne 4. července 2012, sp. zn. III. ÚS 1972/12, ve kterém se zabýval totožnou kontrolou devizového místa (tj. kontrolovanou společností K. P. EDWARDS, a.s.), byť neposuzoval případ meritorně, jako obiter dictum uvedl, že „…Ústavnímu soudu nepřísluší rozhodovat spor o větší či menší míru „přiměřené doby“ (k zásahu ČNB), nejde-li o zjevný exces, a ten patrný není“ a ústavní stížnost poškozené odmítl.
Nejvyšší soud dovolání žalobců podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť otázka položená dovolateli nesplňuje požadavek na vymezení dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. září 2015
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu