ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.3478.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 3478/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobců a) Ing. K. S. , a b) Mgr. M. S. , oba právně zastoupeni Mgr. Bc. Janem Spáčilem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 8, Karolinská 654/2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, identifikační číslo osoby 000 25 429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody a náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 25/2013, o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. února 2014, č. j. 19 Co 359/2013-41, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze napadeným usnesením potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. července 2013, č. j. 23 C 25/2013-26, kterým byla odmítnuta žaloba ze dne 21. ledna 2013, doplněná po výzvě soudu podáním ze dne 9. června 2013. Žaloba podle obou soudů ani po doplnění neobsahovala náležitosti řádného návrhu na zahájení řízení vyžadované v ustanoveních §42 odst. 4 a §79 odst. 1 a 2 o. s. ř., a nebyla projednatelná.
Usnesení odvolacího soudu napadli žalobci včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Závěr odvolacího soudu, že žaloba není projednatelná, je v souladu s judikaturou soudu dovolacího, neboť požadují-li žalobci peněžité plnění, musí být nejen jasně a přesně udána peněžitá částka, kterou požadují, ale musí v žalobě uvést i skutečnosti ohledně jednotlivých uplatněných nároků, kterými u těchto nároků vylíčí skutek (skutkový děj), neučiní-li tak, nemůže soud jednat o věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2003, sp. zn. 25 Cdo 1310/2003, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 27, pod C 2261).
Žalobci přes výzvu soudu prvního stupně sice upřesnili své finanční nároky (uvedli jednotlivé nároky, které požadují zaplatit), nicméně neodstranili rozpor mezi celkovou částkou uplatněnou v petitu žaloby a jednotlivými dílčími nároky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2004, sp. zn. 25 Cdo 2295/2003, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 28. července 2005, sp. zn. III. ÚS 692/04).
Nadto žalobci řádně nevylíčili příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou nemajetkovou újmou a škodou, ačkoli k tomu byli výše uvedeným usnesením soudu prvního stupně řádně vyzváni.
Uvedené nedostatky pro závěr o odmítnutí žaloby podle ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř. postačují, Nejvyšší soud se proto dalšími dovolacími námitkami žalobců nezabýval (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 23 Cdo 63/2012). Vzhledem k výše uvedenému není dovolání žalobců přípustné.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 28. července 2015
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu