ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.35.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 35/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce L. P. , zastoupeného Mgr. Janem Kutějem, advokátem se sídlem v Praze 5, Lamačova 824/9, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu nemajetkové újmy ve výši 53.166 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 45/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2014, č. j. 30 Co 251/2014-172, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 20. prosince 2013, č. j. 11 C 45/2010-131, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 53.166 Kč s příslušenstvím. Uvedené částky se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena trestním stíháním, jež bylo proti žalobci vedeno a jež skončilo zproštěním obžaloby.
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Otázka, zda měl soud (ať už soud prvního stupně, či soud odvolací) připustit změnu žaloby učiněnou žalobcem, či nikoliv, není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť napadené rozhodnutí na vyřešení otázky správnosti nepřipuštění změny žaloby nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sp. zn. 30 Cdo 4047/2013, nebo ze dne 23. srpna 2006, sp. zn. 29 Odo 962/2006). Napadá-li žalobce právní posouzení uvedené otázky, nikterak nezpochybňuje správnost výroku ve věci samé ohledně nároku, který předmětem řízení byl (zůstal).
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka žalobce, že odvolací soud nevydal samostatné rozhodnutí o návrhu žalobce na připuštění změny žaloby. Lze sice přisvědčit žalobci, že soud (včetně soudu odvolacího) je povinen o navržené změně žaloby vždy rozhodnout. Nicméně v odvolacím řízení nelze uplatnit nový nárok (srov. §216 odst. 2 o. s. ř. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. ledna 1998, sp. zn. 2 Cdon 753/1997, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 56/1998) a v posuzovaném případě, ve kterém žalobce změnou žaloby uplatňoval nový nárok na zadostiučinění za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení vedle nároku na zadostiučinění za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání, by proto v odvolacím řízení k připuštění změny žaloby podle ustanovení §95 o. s. ř. nemohlo dojít. Jestliže změna žaloby není - tak jako v posuzovaném případě - pojmově přípustná, nepředstavuje opomenutí soudu rozhodnout o nepřipustění změny žaloby vadu, která by mohla mít vliv na věcnou správnost rozhodnutí (srov. výše citovaný rozsudek sp. zn. 2 Cdon 753/1997).
Namítá-li žalobce, že odůvodnění usnesení soudu prvního stupně o nepřipuštění změny žaloby postrádá náležitosti upravené zákonem, pak ani tato námitka nemohla přípustnost dovolání založit, když ani na jejím vyřešení napadený rozsudek nezávisí. Ohledně této otázky žalobce navíc ani nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, což zakládá vadu dovolání, jež brání v pokračování dovolacího řízení o tomto dovolacím důvodu.
Žalobce dále namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil kritéria, která pravidelně mohou indikovat rozsah nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, jež neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, uvedená v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2012, sp. zn. 30 Cdo 2256/2011.
Konkrétně žalobce namítá, že odvolací soud nedostatečně zhodnotil povahu trestní věci, když např. nezohlednil, že žalobce byl trestně stíhán pro útok na státní orgán, tedy pro protistátní zločin násilí proti státnímu orgánu. Uvedená námitka však přípustnost dovolání založit nemůže, neboť odvolací soud se povahou trestní věci zabýval, zohlednil výši trestu, který žalobci dle trestního zákona hrozil a od ustálené judikatury Nejvyššího soudu se proto při posouzení dané otázky neodchýlil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2256/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 122/2012).
Stejně tak se odvolací soud zabýval délkou trestního řízení, v souladu s judikaturou vzal v úvahu pouze újmu způsobenou trvajícím trestním řízením až v době po účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2256/2011) a od ustálené judikatury a od závazného právního názoru vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2256/2011 se neodchýlil, ani pokud při stanovení výše zadostiučinění nevycházel z částek, které se přiznávají jako zadostiučinění za újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým řízením (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2256/2011).
Co se týče následků způsobených trestním řízením v osobnostní sféře žalobce, odvolací soud vzal v úvahu, že byl žalobce nedůvodně kriminalizován (str. 11 napadeného rozsudku), i skutečnost, že poškozený vnímá újmu nejúkorněji tehdy, jestliže je vydán zprošťující rozsudek z důvodů uvedených v §226 písm. a) nebo b) trestního řádu, tedy že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl poškozený stíhán, nebo že v obžalobě označený skutek není trestným činem (srov. str. 9 napadeného rozsudku). Odvolací soud v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu zohlednil i skutečnost, že žalobce skutek, pro který byl stíhán, skutečně spáchal.
Námitka, že odvolací soud nezohlednil negativní následky způsobené žalobci medializací jeho případu, nemůže přípustnost dovolání založit, neboť nelze přičítat státu k tíži, že princip presumpce neviny byl narušen sdělovacími prostředky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. července 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011). Ze skutkových zjištění nevyplývá, že by presumpci neviny výslovně či nepřímo svými vyjádřeními v médiích porušovaly samotné orgány činné v trestním řízení.
Žalobce dále namítá, že se odvolací soud odchýlil od „Sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu k otázce přiznání a výše náhrady za nemateriální újmu způsobenou tím, že proti poškozenému bylo vedeno trestní řízení, které neskončilo odsouzením obviněné osoby“, když se při stanovení výše zadostiučinění odchýlil od výše přiznávané v případech, které se v podstatných znacích shodují s případem žalobce. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně a pečlivě vysvětlil, proč považuje případy předložené žalobcem za skutkově odlišné (str. 12 – 14 napadeného rozsudku). Žalobce jednotlivé konkrétní argumenty odvolacího soudu o skutkové odlišnosti případů nezpochybňuje, uvádí pouze obecně, že se jedná o podobné případy, v nichž trestní stíhání trvalo obdobně dlouho jako v jeho věci. Nelze tedy dovodit, že by se odvolací soud odchýlil od judikatury soudu dovolacího, podle které by se výše přiznaného zadostiučinění neměla bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2256/2011), neboť se o případy skutkově obdobné nejednalo. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že k novým skutečnostem nebo důkazům předloženým v dovolání nemohl přihlédnout (§241a odst. 6 o. s. ř.) a nezabýval se proto stanovisky Ministerstva spravedlnosti, která žalobce v dovolání cituje.
U zbylých v dovolání obsažených námitek žalobce neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), dovolání proto v uvedeném rozsahu trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a muselo být odmítnuto (srov. §243c odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání ze stejného důvodu nemohla založit ani žalobcem namítaná procesní pochybení (odvolací soud nevyvrátil argumenty žalobce, neprovedl žalobcem navrhované důkazy), neboť ani pro ně žalobce nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 6. 7. 2015
JUD. Pavel Simon
předseda senátu