ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.3511.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 3511/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vlacha, v právní věci žalobkyně I. S. , zemřelé dne 20. března 2014, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 1.655.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 130/2011, o dovolání JUDr. K. S. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2015, č. j. 29 Co 398/2013-269, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. dubna 2013, č. j. 19 C 130/2011-224, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 1.665.000,- Kč s příslušenstvím jako náhrady škody za nesprávný úřední postup způsobený průtahy v označených soudních řízeních.
Žalobkyně, která proti rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání, v průběhu odvolacího řízení, a to dne 20. března 2014, zemřela.
Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) usnesením ze dne 26. února 2015, č. j. 29 Co 398/2013-269, (v jehož záhlaví jako žalobkyni označil nynější dovolatelku) výrokem I. zrušil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti žalované zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně částku ve výši 1,655.000,- Kč s příslušenstvím, a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení a řízení zastavil. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
V otázce právního nástupnictví v řízení o přiznání přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve smyslu ustanovení §31a zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), odvolací soud vyšel z předpokladu, že tento nárok je nárokem osobní povahy, který může uplatnit pouze poškozený účastník nepřiměřeně dlouhého řízení a jeho smrtí tento nárok zaniká, neboť z povahy věci nepřechází na dědice. Odvolací soud tak shledal, že v soudním řízení nelze pokračovat a musí být podle §107 odst. 5 o. s. ř. zastaveno.
Proti tomuto usnesení podala dovolání JUDr. K. S., dědička žalobkyně (dále již „dovolatelka“), ačkoliv odvolací soud o jejím procesním nástupnictví nerozhodoval a řízení namísto toho (ze shora již vyloženého důvodu) podle §107 odst. 5 o. s. ř. zastavil.
Tento závěr odvolacího soudu dovolatelka podaným dovoláním zpochybňuje a navrhuje, aby se Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) odchýlil od dosavadní judikatury v otázce osobního charakteru nároku na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve smyslu ustanovení §31a OdpŠk (odkazuje např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2011, sp. zn. 30 Cdo 3394/2010). Namítá, že tento výklad je nesprávný, příliš formalistický a zakládající nespravedlnost.
K podání dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu je oprávněn toliko účastník původního řízení (§240 odst. 1 věta první o. s. ř.), jímž dovolatelka není. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že nárok na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu z důvodu nepřiměřené délky řízení je nárokem osobní povahy, který může uplatnit pouze poškozený účastník nepřiměřeně dlouhého řízení a jeho smrtí tento nárok zaniká. Svojí povahou je velmi úzce spjat s postiženou fyzickou osobou a má za účel formou konstatování porušení práva a popřípadě přiměřeným finančním zadostiučiněním zmírnit nemajetkovou újmu způsobenou účastníkovi řízení nesprávným úředním postupem. Obdobně jako u §13 odst. 2 obč. zák. tak nemůže po smrti fyzické osoby již plnit svůj účel. Přiznává-li Evropský soud pro lidská práva právním nástupcům stěžovatele aktivní legitimaci (locus standi) k pokračování v řízení před ním, jak na to poukazuje dovolatelka (viz její odkaz na usnesení velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva /dále také ESLP nebo Soud/ ve věci Malhous proti České republice), děje se tak výhradně na základě jeho procesního postupu a nejsou tím zakládány hmotněprávní nároky, které vnitrostátní právo nezná, jako je například dědění nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené porušením práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2012, sp. zn. 30 Cdo 2243/2011, uveřejněný pod číslem 90/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 13. března 2014, sp. zn. III. ÚS 3197/2012; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ).
Procesním důsledkem výše uvedeného je, že zemře-li v průběhu soudního řízení fyzická osoba, která takové právo uplatnila, musí být řízení podle §107 odst. 5 o. s. ř. zastaveno, neboť vzhledem k povaze věci (zánik práva vázaného na konkrétní osobu), nelze v soudním řízení pokračovat s dědici zemřelého.
Z uvedeného je tedy zřejmé, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu bylo podáno osobou, která není k podání dovolání oprávněna.
Nejvyšší soud proto podle §218 písm. b) ve spojení s §243c odst. 3 o. s. ř. předmětné dovolání proti usnesení odvolacího soudu odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. října 2015
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu