ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.3521.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 3521/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vlacha a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobce V. H. , zastoupeného Mgr. Blankou Morávkovou, advokátkou se sídlem v Branišovicích 101, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 120.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 267/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2013, č. j. 29 Co 603/2011-124, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 25. 8. 2011, č. j. 27 C 267/2010-46, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 18 K 158/99. Odvolací soud napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a dovolání odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud konstatuje, že závěr o porušení či neporušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je v obecné rovině především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s tímto závěrem, neboť ten se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sám o sobě představovat právní otázku dovolacím soudem dosud neřešenou ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i k nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. Proto např. závěr o tom, zda v řízení došlo k neodůvodněným prodlevám na straně soudu, by dovolací soud přezkoumával pouze v případě, že by byl vzhledem k aplikaci ustanovení §31a odst. 3 OdpŠk na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřený.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Námitka dovolatele, že závěry soudů nižších stupňů ohledně posouzení kritéria postupu orgánu veřejné moci nemají oporu v provedeném dokazování, nemůže založit přípustnost dovolání. Rovněž tvrzená nepřezkoumatelnost rozhodnutí není způsobilá založit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, uveřejněném pod číslem 132/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uvedl: „Jestliže v řízení o přiznání přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku konkursního řízení nevyjdou najevo skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že konkursní věřitel mohl v průběhu konkursního řízení důvodně očekávat vyšší míru uspokojení přihlášené pohledávky, je z hlediska významu předmětu řízení pro tohoto věřitele co do výše peněžitého nároku určující částka, jaké se mu v konkursu dostalo na uspokojení jeho pohledávky.“ Důvody, z nichž dle dovolatele bylo možné očekávat vyšší míru uspokojení, jsou pouze důvody spekulativní, které nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Rovněž s otázkou týkající se vztahu konkurzního řízení k restitučním nárokům dovolatele se dovolací soud vypořádal v citovaném rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 2012/2010.
Nutno uvést, že dovolací soud usnesením ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1645/2012, odmítl jako nepřípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 269/2010. Ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. IV. ÚS 961/2013, odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost. V dané věci bylo posuzovaným řízením totožné konkurzní řízení jako v řízení tomto, přičemž soudy nižších stupňů shodně jako v tomto řízení nepřiměřeně dlouhým ve vztahu k žalobcům neshledaly a žalobu zamítly.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2015
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu