ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.3547.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 3547/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a Mgr. Víta Bičáka v exekuční věci oprávněného P. K. , zastoupeného JUDr. Václavem Vápeníkem, advokátem se sídlem v Praze 5, U Malvazinky 24, proti povinnému B. Š. , pro 110.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 36E 12/2009, o dovolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze z 15. července 2009, č. j. 51Co 291/2009-15, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením z 27. března 2009, č. j. 36 E 12/2009-8, obvodní soud vyloučil k samostatnému projednání návrh oprávněného na předvolání povinného podle §259 o. s. ř. a na jeho vyzvání k dobrovolnému splnění povinnosti (výrok I.), dále návrh na postup soudu podle §260 odst. 2 o. s. ř. (výrok II.) a konečně návrh na postup soudu podle §260a odst. 1 a §260e o. s. ř. (výrok III.); návrh v části, jíž se oprávněný domáhal nařízení výkonu rozhodnutí, obvodní soud pro neodstranění vad podle §43 odst. 2 o. s. ř. odmítl (výrok IV.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok V.).
Napadeným rozhodnutím městský soud odvolání oprávněného proti výrokům I. – III. usnesení obvodního soudu – s odůvodněním, že jde o výroky upravující vedení řízení podle §202 odst. 1 písm. a) o. s. ř. – odmítl (výrok I.), ve výroku o odmítnutí návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí usnesení obvodního soudu podle §43 odst. 2 o. s. ř. potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Usnesení odvolacího soudu napadl oprávněný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z poučení připojeného na závěr odůvodnění napadeného usnesení a z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Důvodnost dovolání – aniž ji blíže specifikuje – oprávněný spatřuje v tom, že „napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).“ Namítá, že „odvolací soud bezdůvodně přijal za správné tvrzení soudu I. stupně, že usnesení soudu I. stupně ze dne 9. 2. 2009, č. j. 36 E 12/2009-4 nabylo právní moci dne 23. února 2009, ačkoli prokazatelně bylo doručeno advokátovi oprávněného až 3. 3. 2009.“ Dle jeho názoru měl soud I. stupně „nejdříve řešit návrhy na zjištění majetku povinného a potom teprve rozhodovat o návrhu na výkon rozhodnutí.“ Dále uvádí, že na výzvu soudu plnou moc pro advokáta předložil.
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31.12.2012 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodných ustanovení, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.), se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř.
Podle ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. není dovolání proti výroku I. přípustné proto, že usnesení, jímž bylo odvolání odmítnuto (výrok I.), v jejich taxativních výčtech uvedeno není. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., neboť usnesení, jímž bylo odvolání odmítnuto, není rozhodnutím ve věci samé (k pojmu „věc sama“ srov. usnesení Nejvyššího soudu z 2.12.1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 10/1998 pod č. 61). Účastník, jehož odvolání bylo odmítnuto, má v tomto případě k dispozici žalobu pro zmatečnost (§229 odst. 4 o. s. ř.).
Přípustné dovolání není ani proti výroku II., jímž bylo potvrzeno usnesení soudu 1. stupně podle §43 odst. 2 o. s. ř. o odmítnutí návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí pro jeho vady, pro něž nebylo možné v řízení pokračovat. Dovolatel sice poukazuje na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež bylo k 31. 12. 2012 zrušeno nálezem Ústavního soudu České republiky z 21. 2. 2012, Pl. ÚS 29/11, které však podle nálezu IV. ÚS 1572/11 ze 6. 3. 2012 zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 i nadále použitelné), žádnou otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu v tomto výroku po právní stránce zásadně významným ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. však neoznačil a neuvedl ani, v čem spatřuje nesprávnost tohoto výroku.
Uvedené platí i pro odvolání, jehož text oprávněný „činí součástí důvodů tohoto dovolání.“
Navíc – a to je zásadní – odvolatel pomíjí skutečnost, že občanský soudní řád ve znění účinném od 1. července 2009 do 31. prosince 2012 (tedy právě v době podání dovolání /24. září 2009/) – na rozdíl od právní úpravy před 1. červencem 2009 a po 31. prosinci 2012 – dovolání proti rozhodnutím o nařízení výkonu rozhodnutí nepřipouštěl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn skutečností, že povinnému, jenž by jinak měl na tuto náhradu právo podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., náklady tohoto řízení prokazatelně (podle obsahu spisu) nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. února 2015
JUDr. Vladimír M i k u š e k
předseda senátu