ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.3565.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 3565/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vlacha v právní věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2 – Nové Město, Rašínovo nábřeží 42/390, identifikační číslo osoby 697 97 111, proti žalovaným 1) Mgr. J. H. , 2) A. M. , 3) Ing. J. V. M. , 4) L. M. , a 5) V. M. , všem zastoupeným Mgr. Ondřejem Burešem, advokátem se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 3, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 62 C 35/2012, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. března 2015, č. j. 8 Co 677/2014-221, takto:
I. Dovolání žalovaných se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaných (dále též „dovolatelé“) proti v záhlaví označenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále již „odvolací soud“), jímž byl v meritu věci potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. března 2014, č. j. 62 C 35/2012-152, ve znění opravného usnesení téhož okresního soudu ze dne 13. června 2014, č. j. 62 C 35/2012-167, kterým bylo určeno, že žalobkyně je vlastnicí označeného nemovitého majetku, není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud v rozhodnutí řešil otázku naplnění podmínek pro vydržení předmětných nemovitostí a nijak se nezabýval otázkou nabytí nemovitostí od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí, tj. otázkou výkladu či aplikace skutkové podstaty nabytí nemovitosti od nevlastníka, jak byla formulována v dovolateli označeném rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 2219/12. Přitom z obsahu spisu nelze dovodit, že by dovolatelé tímto způsobem skutkově či právně argumentovali, když důkazy v řízení, ale i obrana dovolatelů v prvoinstančním i odvolacím řízení směřovala k posouzení podmínek nabytí vlastnického práva vydržením ve smyslu §134 obč. zák. Pochopitelně o jinou situaci by se jednalo, pokud by dovolatelé v řízení před soudem prvního stupně či odvolacím soudem argumentovali judikaturou Ústavního soudu týkající se problematiky nabytí nemovitosti od nevlastníka, přičemž odvolací soud by v napadeném rozhodnutí na tuto právní argumentaci nijak nereagoval (pominul ji); v takovém případě by Nejvyššímu soudu nezbylo, než přistoupit k vydání kasačního rozhodnutí (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2009, sp. zn. 30 Cdo 4389/2009); taková procesní situace ovšem – jak již bylo vyloženo shora – nenastala.
Řešil-li by odvolací soud v napadeném rozhodnutí otázku nabytí nemovitosti od nevlastníka v neprospěch dovolatelů (ve smyslu nemožnosti nabytí vlastnického od nevlastníka na základě dobré víry v zápis do katastru nemovitostí, tj. mimo zákonem předvídané způsoby nabytí vlastnického práva), nebylo by možné konstatovat, že by se tímto svým rozhodnutím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (k tomu srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 16/2015; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ). Připomíná se, že tato judikatorní situace by pochopitelně neznemožňovala odvolacímu soudu odklonit se od ustálené judikatury dovolacího soudu, pokud by byla založena na právní argumentaci, která by byla schopna vytěsnit dosavadní dovolacím soudem judikované právní názory, respektive pokud by odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí seznatelným způsobem vyložil, proč, respektive z jakého (jakých) nosného (nosných) důvodu (důvodů) nebylo možné se ve věci s obdobným skutkovým či právním základem s předmětným judikátem dovolacího soudu ztotožnit (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2009, sp. zn. 30 Cdo 2811/2007).
Konečně je třeba uvést, že řádnému vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. neodpovídá, namítá-li dovolatel, že v napadeném rozhodnutí se odvolací soud při řešení příslušné právní otázky odchýlil od rozhodovací praxe Ústavního soudu České republiky. O zcela jinou situaci by se pochopitelně jednalo, pokud by dovolání bylo postaveno na argumentaci, respektive na vymezení předpokladů jeho přípustnosti v tom směru, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení příslušné právní otázky, která sice byla již dovolacím soudem vyřešena, avšak podle názoru dovolatele (např. právě i s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, s níž podle přesvědčení dovolatele judikatura dovolacího soudu v řešení předmětné právní otázky není souladná), by měla být posouzena jinak (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2015, sp. zn. 30 Cdo 1251/2015).
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalovaných ve smyslu §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. listopadu 2015
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu